Krajané Hugo Marom odešel do Izraele na půl roku, a je tam už třiašedesát let

06-12-2011 16:02 | Milena Štráfeldová

Před týdnem jsme v naší krajanské rubrice představili jedno z tzv. Wintonových dětí - Huga Maroma. Spolu se svým bratrem Rudim přežil válku v Anglii a poté se vrátil do Československa. Už v roce 1949 ale znovu odešel, tentokrát do Izraele, kde působil jako vojenský pilot. S letectvím ale zůstal spojen celý jeho další život. Hugo Marom se od návratu z Anglie snažil najít svého adoptivního bratra Petra, kterého jeho židovským rodičům na začátku protektorátu odebralo gestapo. O jeho dramatickém příběhu jste slyšeli v naší sobotní historické rubrice. Doslova v posledních hodinách Petrův příběh zaznamenal další překvapivý obrat.

Stáhnout: MP3

Hugo MaromHugo Marom "Víte, co je to Meisl? Dláto. Německy dláto je meisl,"

vysvětloval při své letošní návštěvě Prahy Hugo Marom význam svého původního rodinného jména. Sám tak patří k jedné z nejstarších židovských rodin v českých zemích.

"To je anagram z hebrejštiny. Izmel je hebrejsky dláto. Když jsem přišel do Izraele, Ben Gurion se rozhodl, že veškerá německá jména změní na hebrejská. Oni ale měli rozkaz, že Meisl nezmění, protože věděli, že je to původně izmel. Až jednoho krásného dne někdo na ministerstvu vnitra, kde vydávají pasy, viděl to moje jméno Meisl... Já jsem přivážel letadla do Izraele a zpátky, stále jako Meisl. A jednoho dne jsem přivezl nové letadlo a mám letět zpátky do Francie. My jsme tenkrát dostávali francouzská letadla. A měl jsem služební pas. Přijdu k odletu, letadlo čeká a já nemám pas! Najednou vidím svou fotku pod jménem Marom. Ta žena viděla rozkaz od Ben Guriona, tak mi jméno změnila na Marom. Marom jsou nebesa."

Hugo se narodil r. 1928 v Brně. O dva roky později se narodil jeho bratr Rudi. Jejich rodičům se je podařilo poslat prostřednictvím Nicholase Wintona v r. 1939 do Anglie, kde žili až do roku 1946. Rodiče přitom sami zahynuli v koncentračním táboře. Po válce se Hugo vrátil do Československa a studoval na brněnské technice. Byl ale zařazen do výcviku židovských pilotů, který probíhal v Olomouci:

"Já jsem byl za války kadet u anglického letectva, takže jsem měl nějaké spojení. Učil jsem se navigaci a tak dále, ale nelétal jsem, nedošlo k tomu. A jednoho krásného dne přišel Čech, který se jmenoval Gat Polák. Byl asi sionista a kolem roku 1930 odešel do Izraele, byl asi kibucnik. Přišel za mnou a říká: my víme, žes byl v RAF, a my tady v Olomouci organizujeme kurs pilotů pro Izrael. Půl roku je výcvik, pak půl roku v Izraeli a potom se vrátíš zpátky dokončit studia. A poprosil mne, jestli bych nemohl v Brně na technice i jinde hledat české Židy, kteří by byli ochotní jít do tohoto kursu. Mimo Josefa Plačka jsem ale nikoho nenašel. Našli jsme sice nějakých čtyřicet bulharských židovských studentů, všichni Bulhaři ale vypadli kvůli řeči. Zůstalo nás dvaadvacet, z nichž dva byli Poláci. A to byl první český kurs, který začal v Olomouci."

Hugo (vlevo) a Rudy v roce 1946, foto: osobní archiv Hugo MaromaHugo (vlevo) a Rudy v roce 1946, foto: osobní archiv Hugo Maroma Mladší bratr Rudy z Anglie odjel přímo do Spojených států, kam ostatně měla před válkou namířena celá rodina Meislů:

"Rodina mluvila o Americe. Můj strýc a všichni ostatní odjeli z Vídně, protože oni pracovali ve Vídni, když tam přišel Hitler, do Ameriky. Nikdy jsme nebyli sionisté. O tom se vůbec nepřemýšlelo. Jen o Americe. Požádali jsme ale o vízum, a nedostali jsme je. Potom se rodiče rozhodli poslat nás do Anglie. Když jsme se v r. 1946 vrátili, můj strýc napsal dopis, abychom přijeli do Ameriky. Já jsem řekl, že jsem ochoten přijet, když budu moci dokončit v Americe studium. To nebyla otázka řeči, to byla otázka peněz. Můj bratr byl mladší, byl ještě na gymnáziu a strejda mi odpověděl, že se může postarat o to, aby on docházel do školy, ale nemá dost peněz, aby zaplatil i moje studium. A tak můj bratr šel v r. 1946 do Ameriky, pak byl u letectva, bojoval v Koreji a do Československa se samozřejmě nevrátil. A když za mnou přišel ten Gat Polák, řekli mi, že to bude na šest měsíců. Doufali, že válka za šest měsíců skončí. A zatím v prosinci r. 1948 to prasklo mezi Izraelem a Československem kvůli komunistům. Začalo to Slánským a tak dále. Nebyl tedy vůbec důvod, proč bychom se měli vrátit do republiky. Tam nás potřebovali, my jsme založili v Izraeli letectvo. A z šesti měsíců jsme tam třiašedesát let."

V Izraeli se Hugo Marom celý život věnuje letectví, má i několik patentů. Jeden z nich, který usnadňuje pilotům orientaci ve vývrtce, převzala i americká NASA.

Jak jsme už uvedli v Historických obzorech, pustil se do pátrání po svém adoptivním bratrovi Petrovi, který žil v jeho rodině před válkou. V roce 1939 ho ale odebralo gestapo a stopa po něm zcela zmizela. V pátrání Hugo Maromovi pomáhá i publicistka Judita Matyášová, která doslova v těchto dnech našla novou stopu:

"Podařilo se dohledat dost zásadní dokument, je to školní vysvědčení z r. 1938. A toto vysvědčení je nikoliv na jméno Petr Meisl, ale na jméno Josef Kamarýt, ročník 1929. Na tom vysvědčení je napsáno, že jeho bytným byl Pavel Meisl. Což je velmi nezvyklé, protože pokud dobře počítáme, tomu chlapci bylo devět, maximálně deset let. Tak jsem to prozkoumávala po archivech a podařilo se mi zjistit, kdo Josef byl a jakým způsobem se dostal do Brna a zřejmě i k Meislovým. A to ten příběh zcela mění."

Kdo tedy byl Josef Kamarýt a kde se vzal v Brně?

"Josef Kamarýt byl nemanželský syn jedné služebné z pohraniční vesničky na Znojemsku. Jak se zdá podle všech dokumentů, ta maminka s ním nikdy úplně nežila. On se pak v roce 1937 - 38 ocitá v dětském domově ve Vranově. Pak je zábor pohraničí, tedy velmi divoká doba, kdy i řada dalších dětí se dostává do vnitrozemí. A jedním z nich byl právě Josef. Dostal se do dětského domova a odtud si ho vzali Meislovi."

To je zvláštní souvislost: židovská rodina si bere českého chlapce, který musel za těchto okolností opustit pohraničí...

Zleva Rudy, Petr a Hugo, foto: osobní archiv Hugo MaromaZleva Rudy, Petr a Hugo, foto: osobní archiv Hugo Maroma "Je tam ještě další velmi zajímavá věc. Našla jsem školní kroniku té školy, kam Hugo chodil. A v této kronice se píše, že školní rok 1938 - 39 začal později. A to z toho důvodu, že právě v této škole byly soustředěny děti z pohraničí. Byla tam pro ně vyhrazena nějaká tělocvična, kam ty děti svezli a snažili se o ně nějakým způsobem postarat. A přeci jen v té době byla velká vlna solidarity: pomozme těm dětem! Podle mého názoru to bylo opravdu tak, že se Meislovi o tom chlapci dozvěděli a rozhodli se mu pomoci."

A když už tedy nepátráte po Petru Meislovi, ale po Josefu Kamarýtovi, víte něco dalšího o jeho osudu?

"Ano, když jsem už byla jednou nohou z Brna, tak mi volal archivář z Moravského archivu a řekl mi další stopu. Ta vlastně ukazuje na to, že v r. 1939 nebyl Josef úplný sirotek, ale byl bezprizorný. Úřady prohlásily jeho matku za nezvěstnou a jemu muselo být uděleno nějaké místo, kam patřil. A to místo je obec Pavlov na Jihlavsku, kde zřejmě žil jeho dědeček nebo pradědeček. Takže tato obec je teď klíčové místo pro další pátrání. Mluvila jsem v Pavlově s kronikářem a tam je opravdu zaznamenané toto jméno i jméno Josefovy babičky. Takže je to záležitost několika hodin, kdy se dozvíme zase něco dalšího."

A pátrání pokračovalo dál. Judita Matyášová bohužel zjistila, že Josef Kamarýt, který žil od r. 1938 v rodině Meislů v Brně, letos v červenci zemřel. Bratři se tak už nesetkají.

Linkovací služby

Doporučujeme

Nejčtenější články

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace