Česká škola bez hranic v Paříži zahájila další školní rok

Je to sotva týden, co začal nový školní rok. Pro děti českých krajanů v zahraničí to ale znamená, že často chodí hned do dvou škol současně. Do běžné školy v zemi, kde žijí, a navíc ještě do školy české. Tam se kromě češtiny učí i o historii, přírodě a kultuře země, odkud pocházejí jejich rodiče nebo prarodiče. Podobně je tomu i v Paříži, kde už několik let existuje Česká škola bez hranic. Založila ji lékařka Lucie Boucher Slavíková, která se do Francie provdala začátkem 90. let minulého století. Rozhovor pro krajanskou rubriku s ní během své nedávné návštěvy českých krajanů ve Francii natočila Milena Štráfeldová. A co tedy dr. Slavíkovou k založení české školy vedlo?

"Bylo to zřejmě kvůli tomu, že jsem sama poznala, jak je hrozně těžké naučit vlastní děti česky, když člověk žije v zahraničí, případně, jako u mne, ve smíšeném manželství. Já sama jsem s bilingvní výchovou bojovala moc let. Dneska už si skoro myslím, že jsem ji dobojovala. Mému staršímu synovi je čtrnáct let a čeština mu nedělá problémy. Jednou, když jsme se ocitli v situaci, že se mu někdo smál, že s mámou mluví divně, jsem se ho pak ptala, jestli si myslí, že bych na něj měla ve společnosti mluvit francouzsky. A on se na mne podíval a řekl: "To teda určitě ne, to by bylo děsně divný!" A moje mladší dcera, které je deset let, se mnou už bude mluvit česky."

Musela jste v tom případě mít hodně velkou trpělivost, protože už mnohokrát jsem od Češek provdaných do zahraničí slyšela, že to raději vzdaly, protože ve svém okolí narážely na spoustu problémů a nepochopení. Jak jste to Vy sama zvládala? Jak jste tomu vzdorovala?

"Myslím, že jsem bojovala sama se sebou..."

A promiňte, byly ty problémy? Narážela jste na ně i Vy?

"Rozhodně. Můj syn ve věku dvou a půl let se mnou například nechtěl být doma sám. Myslím si, že jsem ho s češtinou rušila. Přes den byl ve francouzských jeslích, táta s ním mluvil francouzsky a já jsem na něj mluvila česky. Takže plakal, že je sám s maminkou doma."

A jak to bylo v nejužší rodině? Žádný odpor?

"Ne, protože můj manžel měl pro mne od začátku pochopení, takže mne podporoval. Společně jsme sestudovali několik odborných knih o bilingvismu a o bilingvní výchově. A nejužší rodina, to znamená manželovi rodiče, vlastně také."

Jak je to v ostatních smíšených rodinách tady v Paříži? Znáte tu situaci?

"Znám, protože díky České škole bez hranic vidím rodin spousty. Je to často velmi problematické, protože ne každý má pochopení pro bilingví výchovu. Ne každý partner je ochoten se naučit alespoň částečně česky, aby chápal, co matka dítěti říká. Většinou je to totiž situace, kdy se jedná o matku Češku a francouzského manžela. Zrovna tak manželova rodina díky tomu, že nerozumí, odmítá přijmout ten cizí jazyk. Nechce mít jakoby cizí vnoučata. Statisticky ve smíšených manželstvích, která existují v Paříži a v pařížské oblasti, většina dětí, které by byly v dospívajícím věku, dnes česky prakticky nemluví."

Teď jsme zmapovaly důvody, které Vás vedly k tomu, aby Česká škola bez hranic vznikla. A kdy tedy vznikla a jak funguje?

"Česká škola bez hranic vznikla v podstatě před čtyřmi lety jako neziskové občanské sdružení, které má sídlo v Českém centru v Paříži.. To bylo v r. 2003. Od samotného začátku to nebyla Česká škola bez hranic, jak funguje dnes. Zpočátku to byla středeční setkávání všech dětí, které se našly, protože jich ze začátku bylo málo. A postupně se z tohoto pravidelného čtení pohádek a zpívání vyvinula ta koncepce, jaká je dneska. My jsme ji nazvali Česká škola bez hranic, protože je to škola, která zahrnuje jazykovou výchovu od nejnižšího věku dítěte, to znamená od osmnácti měsíců."

To mne právě velmi překvapilo. To je tak časný věk, který jsem u žádné jiné školy v zahraničí dosud nenašla. Co Vás vedlo k tomu začít s půldruha ročními dětmi?

"Studium problému, protože v bilingví výchově je naprosto nejdůležitější a stěžejní podchytit dvojjazyčnost dítěte ve chvíli, kdy vzniká. A musíte zároveň podchytit i rodinu, aby ta matka měla možnost bilingvní výchovu ustát. Tím, že jí dáte možnost někam docházet, kde dítě uslyší pouze češtinu, kdy navíc uvidí, že ten jazyk má i jinou úlohu, než mluvení s mámou, o které přitom dobře ví, že mluví i francouzsky. Osmnáct měsíců je vlastně nejnižší věk, kdy je můžete dát do společnosti."

Kolik takových dětí tam máte?

"Dvanáct."

Jakým způsobem se učí tak malé děti?

"V tomto věku je to jazyk ve všech podobách, hudba, zpěv, recitace, pohybová výchova, výtvarná výchova. Vyučujeme metodou, které se říká immersion totale. Její princip je takový, že se nikdy nepřekládá a ten jazyk se neučí jako cizí jazyk, ale v kontextu. Takže v tom nejnižším věku je to vlastně co nejširší slovní zásoba, odpovídající věku dítěte."

Vy ovšem pro tyhle maličké děti máte jenom jednu hodinu týdně. Není to málo?

"Myslím, že je to to, co jsme v současné době schopny zajistit. Do budoucna by bylo ideální tuto nabídku rozšířit pro starší školkový věk. Třeba od čtyř pěti let mít možnost učit je jeden celý den."

Pak už navazuje dá se říct školní výchova?

"Pak je to založené na modelu české školky, kdy je to skutečně jakoby školní výchova v tom smyslu, že je ta výuka je už víc strukturovaná. Je to už zaměřené třeba na rozpoznávání písmenek a první jazyková výchova směřující ke čtení a psaní. V tomto věku se tam snažíme zařazovat třeba i prvky z historie, ze zeměpisu a kulturu, která může být nabídnuta tomuto věku."

Kolik máte školkových dětí?

"Školkových dětí je zapsáno asi dvacet pět, chodí jich někdy víc, někdy míň."

A už jste otevřeli i tu normální školní výuku?

"Ano, začali jsme v roce 2007 na jaře, kdy jsme udělali první období na zkoušku, jestli bude zájem a jak to bude vypadat. A pak jsme v září 2007 zahájili normální školní rok, kdy probíhalo vyučování každou sobotu odpoledne pro děti od šesti do dvanácti let. A letos jsme měli první prvňáčky."

Jak to dopadlo?

"Dopadlo to výborně, téměř samé jedničky."

To je tak ambiciózní plán, že si říkám, že vás musí být spousta učitelek. Jak to zvládáte a kolik vás tedy je?

"Letos nás bylo skutečně hodně, měli jsme až sedm pedagogů. Náš největší problém je, že vzhledem k tomu, že jsme všichni dobrovolníci, tak i pedagogové jsou dobrovolníci. Znamená to, že se musí živit jinak. Takže si to během školního roku dělí, aby se mohli zaskakovat, protože někteří třeba ještě studují postgraduál a potřebují dělat zkoušky."

Mluvíte o pedagozích. To znamená, že všechny učitelky nebo maminky, které tam učí, mají pedagogické vzdělání?

"Ano. Letos tam vlastně neučila žádná maminka, učily skutečně pouze diplomované pedagožky."

To tu tedy máte opravdu velmi entuziastické krajany!

"Já myslím, že to pramení z toho, že Paříž je prostě město studentů a město vědění a že je tu opravdu velké množství mladých lidí z Česka, kteří sem přicházejí studovat. Takže díky tomu máme tuto výhodu, protože nabídka vzdělaných lidí tu opravdu je."

Vy máte plán dotáhnout Českou školu bez hranic až k maturitě, je to tak?

"Myslím, že to by byl ideální plán, kdyby se nám podařilo naši výchovu na základním stupni školní docházky spojit s jiným školským zařízením, jako by bylo mezinárodní gymnázium v pařížské oblasti, kde by tyto děti měly možnost ukončit vzdělání tzv. mezinárodní maturitou. To ovšem s sebou nese nutnost vytvoření mezinárodní sekce v nějakém z těchto gymnázií, což s sebou nese velkou administrativní práci na státní úrovni."

Pustili jste se už do takové přípravné práce?

"Já jsem osobně byla na jednání v jednom z těchto gymnázií. Myslím, že je to reálné, ale pak v té druhé fází všechno záleží na českém státě, jestli by byl ochoten investovat do mezinárodní sekce. To je pak investice v podobě učitelů, které stát vysílá. A pak by musel být vytvořen mezinárodní program, který by byl schválen oběma ministerstvy školství, že děti skutečně mohou končit s mezinárodní maturitou z češtiny.