Krajané Češi ve Vídni mapují historii vlastní krajanské komunity

19-11-2005 | Milena Štráfeldová

Prohaska, Dworzak, Nowotny - jen namátkou vybraná jména z vídeňského telefonního seznamu. Podobných jmen jsou ve vídeňských "Zlatých stránkách" desetitisíce a připomínají, že ještě na počátku 20. století byla Vídeň druhým největším "českým" městem, hned po Praze. Žilo tu až 150 tisíc lidí českého původu. Dnešní česká krajanská komunita ve Vídni je sice mnohem menší, přesto ale je velmi aktivní. Působí tu na pětadvacet krajanských spolků a sdružení, ve Vlastenecké omladině se hraje české ochotnické divadlo, čeština se učí na zdejší škole Jana Amose Komenského. A vídeňští Češi se snaží i zmapovat své vlastní dějiny.

Stáhnout: RealAudio

Gerald SchubertGerald Schubert Před rokem vyšla kniha exilové historičky Vlasty Valešové, která sepsala historii české menšiny ve Vídni v první polovině 20. století. V těchto dnech vychází další publikace, která na ni časově navazuje a která zachycuje dějiny vídeňských Čechů po roce 1945. Vydání této knihy předcházela konference o české krajanské menšině. Proběhla v polovině října ve vídeňské Diplomatické akademii a zúčastnil se jí i náš kolega z německé redakce Radia Praha, rodilý Vídeňák Gerald Schubert. Milena Štráfeldová ho požádala o informace:

"Podnětem pro tuto konferenci byla nová kniha "Česká menšina ve Vídni mezi roky 1945 - 2000."

Kdo tuto knihu vydává?

"Knihu vydává Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku. Já jsem mluvil například s Richardem Baslerem, zástupcem tohoto klubu, a on mi řekl, že právě doba mezi roky 1945 a 2000 je velice špatně prozkoumaná. A proto má vyjít tato nová kniha. Bude mít tři díly a první část vychází v polovině listopadu."

Z jakých zdrojů její autoři vycházeli?

"To záleží na jednotlivých kapitolách. Jsou tam třeba zachyceny spolky. To je oblast, kde ty zdroje jsou k dispozici."

Takže vycházeli z archivních materiálů těchto spolků...

Richard Basler, foto: Gerald SchubertRichard Basler, foto: Gerald Schubert "Určitě. Jsou ale i archivní materiály soukromých osob a tam už je to prý větší problém. To jsou lidé, kteří mají nějaké soukromé archivy na půdě nebo ve sklepě. Není to ani nijak abecedně nebo chronologicky zpracováno."

Padla tam také zmínka o tom, že by vídeňští Češi chtěli některé z těchto materiálů převést do některého z velkých archivů nebo dokumentačních středisek v České republice? Ptám se z toho důvodu, že například švýcarští Češi předali svoje archivy do Státního archivu v Praze nebo američtí Češi soustředí svoje archivy na univerzitě v Minnessottě. Nechávají si tedy vídeňští Češi svoje archivy na půdě?

"O tom jsem nic neslyšel. Tam šlo hlavně o to, že se tyto informace prezentují knižně, což dosud, pokud jde o uvedené období, neexistovalo."

A je nějak zpracované to předchozí období, do poloviny 20. století?

"Tam existují jiné publikace. Částečně jsem je také prostudoval, protože jsem na vídeňské univerzitě psal diplomovou práci o dějinách českých deníků ve Vídni. Takže vím, že takové knihy existují a je tam dost materiálu."

O čem ještě se na té vídeňské konferenci jednalo?

Konference o české krajanské menšině ve Vídni, foto: Gerald SchubertKonference o české krajanské menšině ve Vídni, foto: Gerald Schubert "Byly tam různé přednášky, například o dějinách českého amatérského divadla ve Vídni. Pak tam byla paní Brandeis, která nedávno zveřejnila knihu Přišli jsme odjinud. Je to hudební vědkyně a přednášela o tom, jak se uvnitř české menšiny ve Vídni vyvíjela hudební tradice. To jsem považoval za velmi zajímavé, protože po roce 1948 se tam utvořily dvě skupiny. Ta jedna byla víceméně prokomunistická a ta druhá jednoznačně antikomunistická a demokratická. Ta antikomunistická skupina neměla informace z Prahy, neměla potřebné kontakty se současnými československými umělci, a proto, aby mohla zůstat aktivní, se v podstatě vrátila k myšlenkám národního obrození 19. století, což ale také nebylo zdravé. Byla tam také přednáška o vývoji češtiny mezi vídeňskými Čechy. To bylo také velmi zajímavé, protože když je nějaká menšina izolovaná ne v tom sociálním, ale v jazykovém kontextu, tak se dá předpokládat, že se čeština vyvíjí trošku jinak. A o tom se také mluvilo."

Ty se do Vídně pravidelně vracíš, sám jsi napsal diplomovou práci, která se týkala historie české menšiny ve Vídni, udržuješ tedy dál s českými krajany styky?

"Znám pár představitelů vídeňských Čechů, teď jsou naše styky ale hlavně profesionální, protože právě taková témata, jako nová kniha nebo tato konference, jsou zajímavá pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu. Musím ale říct, že jsou tam i stinné stránky, protože vnímám, že tam stále existují různé skupiny. Teď už to samozřejmě není proto, že nějaká skupina je pro- nebo protikomunistická, teď jsou to úplně jiné otázky. Jsou to ale skupiny, které nespolupracují nejlépe, a to je škoda."

To ale není problém pouze vídeňských Čechů. Se stejným problémem se setkáváme v krajanských menšinách všude, kde jsou ty skupiny početnější, ať už je to v Austrálii, v Kanadě nebo ve Spojených státech. A na závěr ještě otázku: jaká je podle tebe budoucnost české menšiny ve Vídni? Asimiluje, zanikne?

"Já si myslím, že žádné konkrétní nebezpečí v tomto kontextu nehrozí, protože to, co se v literatuře normálně považuje za asimilaci, to se v české menšině ve Vídni už dávno stalo. Myslím, že ta menšina se víc asimilovat už ani nemůže. Většinou jsou to lidé, kteří mluví naprosto perfektně německy, část jich dokonce má v češtině velice silný německý přízvuk, silnější než já. Jsou to lidé, kteří jsou úplně zakotveni v rakouské společnosti, a myslím, že je to pozitivní jev. Tam se pozitivní asimilace už dávno konala, a co teď zbývá, je vůle nebo potřeba přesto pěstovat vlastní jazyk a kulturu, udržovat styky s Českou republikou. Myslím, že česká menšina ve Vídni je velice aktivní, a i když, jak jsem řekl, je už dlouho asimilovaná, udržuje české prvky i pro další generace. V tomto smyslu je ten vývoj myslím docela zdravý a nic tam nehrozí."

Ty sám ale říkáš, že stále ještě mluví česky. Jsou jiné české krajanské komunity, kde už se ani česky nemluví a kde asimilace postoupila natolik, že ti lidé pouze vědí, že mají jakési české kořeny. Jak je to tedy s dětmi českých krajanů, kteří jsou ve Vídni už ve čtvrté nebo páté generaci? Mluví česky?

"Částečně ano, já to ale nemůžu dobře posoudit ze statistického hlediska, protože já samozřejmě znám jenom ty, kteří jsou aktivnější a česky mluví, protože jinak by to byli běžní Vídeňáci a já bych je ani neznal. Nevěděl, bych, že jsou původem Češi. Že jsou ve světě jiné české menšiny, kde se už česky vůbec nemluví, to považuji za úplně přirozené. Praha a Vídeň jsou ale geograficky velice blízké a jsou tu i historické důvody. Když se podíváme třeba do telefonního seznamu, vidíme, kolik je tam českých jmen. Já si dokonce myslím, že tato doba je pro třetí, čtvrtou nebo dokonce pátou generaci mladých Čechů docela dobrá a výhodná, protože Česká republika je členem Evropské unie, čeština je rovnoprávný jazyk evropské pětadvacítky a pro tyto mladé lidi je velkou výhodou, když vyrůstají ve dvojjazyčném prostředí. Je to výhoda profesionální i soukromá."

V úterý 22. listopadu proběhne v Rakouském kulturním fóru v Praze prezentace knihy hudební historičky Marie Brandeis Přišli jsme odjinud. Jde o čtyři desítky rozhovorů s významnými osobnostmi vídeňského uměleckého, vědeckého i společenského života, které mají české kořeny a které dr. Brandeis původně vyzpovídala pro Kulturní měsíčník Čechů a Slováků v Rakousku.

 

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace