Krajané

Tentokrát si poslechnete vyprávění paní Jarmily Vogelové z Bostonu. Vzpomíná nejen na to, jak v roce 1948 utíkala z komunistického Československa, ale i na své tvrdé začátky v Kanadě. O prvních letech v emigraci ve Švýcarsku i o svých současných plánech bude hovořit také náš slavný hráč na kontrabas Vincenc Kummer. Zařadili jsme pár aktuálních informací o krajanském životě a na závěr uslyšíte Lenku Janotovou z Chorvatska. Naši tamní krajané dodnes oceňují pomoc, kterou jejich dětem v době krize na Balkáně nabídl prezident Václav Havel.

Emigrantů, kteří opustili Československo těsně po únoru 1948 a začátkem 50. let, z roku na rok ubývá. Dnes jsou z nich přinejmenším sedmdesátníci či spíš osmdesátníci. Paní Jarmile Vogelové bylo v prosinci 1948, kdy z komunistického Československa utekla, jen něco málo přes dvacet. Pak se ale čas někde zastavil, protože když jsem s ní letos v létě na Světovém kongresu Společnosti pro vědy a umění v Plzni měla možnost natočit rozhovor, měla jsem před sebou ženu plnou energie, vitality a plánů do budoucna. Paní Vogelová hovoří několika jazyky, připravuje vědecké kongresy SVU, přednáší o historii českých krajanů ve Spojených státech, působí v řadě humanitárních organizací, dodnes je členkou Sokola... Zajímalo mne, jak se do Ameriky dostala:

"Odešla jsem v roce 1948, ilegálně, to jsem musela utíkat přes kopečky a bylo to velmi obtížné. Nakonec jsem musela pěšky přejít přes tři hranice, nežli jsem se dostala do americké zóny v Německu, protože se zatýkalo na Šumavě a mne někdo převedl špatně do rakouské zóny ruské. V 48. roce to bylo ještě ostře hlídané, takže uprchlíci neměli možnost nebýt zavření. Kupříkladu jakmile nás viděli policajti bez dokladů, tak by nás byli vrátili, tak jsme se jim museli vyhýbat. O ničem takovém samozřejmě nikdo nevěděl, dokud neodešel. Potom jsme byli dlouhou dobu v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu, v Arsenal, a tam nebyly vůbec imigrační možnosti. A já jsem bohužel neměla venku příbuzné, tak jsem se musela nechat zapsat na jedinou akci, která byla nabízena českým uprchlíkům, a sice Austrálii a Kanadu."

Jarmila Vogelová proto nejprve odjela do Kanady, kde prožila několik let. Na tvrdé začátky v emigraci vzpomíná dosud:

"Ten první rok, když jsme přijeli do Kanady, tak to bylo po sedmi měsících v uprchlickém táboře, kde jsme živořili a kde nebyly hygienické možnosti, takže jsem se poprvé vyspala mezi prostěradly a na polštáři a osprchovala v Halifaxu v Kanadě. A potom, jelikož jsem měla jazykové schopnosti a odškrtla jsem franštinu, tak mne poslali do Winnipegu, kde byly francouzsky mluvící sestry řádu Mother You Will, které mne zaměstnaly v tuberkulózním sanatoriu mimo město. Tam jsem pracovala v knihovně a musela jsem vozit knihy mezi pacienty. A tam jsme byli strašně opuštění."

Omezování a totalitním praktikám, před kterými utekla z Československa, se ale paní Vogelová docela nevyhnula ani ve "svobodném světě". Jeptišky po ní totiž žádaly, aby pálila knihy, které byly na církevním indexu, a to se jí příčilo. Protože se odmítla podřídit, přeřadily ji na nejpodřadnější práci na poli.

"A mimo jiné jsme dostávali dvacet dolarů za měsíc, což bylo méně nežli jeden dolar na den. Nestačilo to ani na známky psát lidem v lágrech a posílat jim ponožky, poněvdaž nikdo tam nic neměl, jenom to, co jsme přenesli v ruksakách."

Jarmila Vogelová pak pracovala na farmě u Montrealu, dokud ji zde neobjevil její budoucí manžel, americký unitářský pastor z Kalifornie. Ten po ní pátral už z Československa, kde se seznámili při posledním sokolském sletu v Praze. Z Kanady pak odjela v roce 1951 do Kalifornie, kde žila s manželem dalších deset let. Se svým druhým mužem, českým emigrantem dr. Vogelem, pak dlouhá léta působila v krajanském Masarykově klubu v Bostonu - dodnes je jeho předsedkyní. To už je ale docela jiná historie.


Na 5. swingovém festivalu, který nedávno proběhl v Praze, vystupoval se svou dcerou Ladou i známý hráč na kontrabas Vincenc Kummer. Kdysi účinkoval vlegendární skupině Apollo, v Divadle Semafor, léta doprovázel Karla Gotta a před svým odchodem do emigrace ve Švýcarsku na počátku 80. let hrál v řadě velkých swingových, jazzových i tanečních orchestrů. V emigraci měl pak příležitost si zahrát se světovými jazzovými hvězdami. Dnes se do Česka znovu vrací:

"Přijíždím sem pravidelně natáčet věci, které dělám pro svoji dcerku Ladu. Teď máme rozdělaný další projekt, velká voda nám ale trošku překazila naše úmysly, takže jsme to odložili. Ale dokončíme to v příštím roce. Nenecháme se tou vodou zastrašit."

Teď bych se ráda vrátila o těch víc jak dvacet let zpátky, kdy jste odešel. Jaké byly ty první roky ve Švýcarsku? Podařilo se Vám tam rychle se uchytit a jak se Vám tam žije?

"První roky jsou samozřejmě těžké. Všude a pro každého. Ale jelikož jsem měl už velkou praxi i tady z Čech, tak jsem se zařadil poměrně rychle do té hudební scény. Hrál jsem jak vážnou muziku, tak i jazz. Trvalo to samozřejmě nějaký krátký čas, ale podařilo se mi dostat se do toho kola i tam. Díky majiteli nejlepšího curyšského klubu jsem měl možnost doprovázet veškeré americké sólisty, opravdu hvězdy. "

Právě v Curychu žije spousta českých emigrantů. Pomohli Vám nějak v začátcích?

"Na tuto obec jsem se v začátcích neobrátil. Věřím, že by mi někteří pomohli, ale k tomu nedošlo. To jsou všechno lidé, kteří s muzikou na mé úrovni víceméně neměli tolik společného. Já jsem hledal kontakty přímo u Švýcarů. Doprovázel jsem hodně Američanů, v Curychu žijí Holanďani, Angličani, celá anglická sorta je tam, takže člověk se dostal do toho kola poměrně i bez české pomoci. Ale hrál jsem i s českou kapelou, s kamarády, se kterými občas hraju taky ještě pořád."


A teď alespoň pár informací z krajanského života:

V pražských Sovových mlýnech vystavuje své dřevěné plastiky americká sochařka českého původu Emilie Benes Brzezinska. Její jméno skutečně napovídá, že patří hned do dvou význačných rodů - je praneteří bývalého československého prezidenta Edvarda Beneše a manželkou někdejšího poradce prezidenta USA pro otázky národní bezpečnosti Zbigniewa Brzezinského. V pražském Muzeu Kampa, které v Sovových mlýnech vybudovala další známá česká exulantka Meda Mládková, je pod názvem Dialog s dřevem vystaven les z masívních kmenů, které sochařka nalézá všude kolem sebe, na polích, na pozemcích svých sousedů, a kterým dává konečný tvar skutečně pomocí pil a seker. Spolu s jejími plastikami je v Sovových mlýnech vystaven cyklus fotografií Joela Meyerowitze Obrazy z Ground Zero, které vznikly po loňském 11. září, a snímky Prahy zatopené při letošních ničivých záplavách. Dřevěné sochy Brzezinské si budou moci zájemci přijít prohlédnout do 31. března 2003. Tři monumentální plastiky s názvem Titáni pak budou jako sochařčin dar vztyčeny před Muzeem Kampa natrvalo.

Pocity trpkosti a nespravedlnosti mají nyní někteří čeští krajané, kteří se vraceli od počátku 90. let z Ukrajiny do své historické vlasti. Na české úřady se podle předsedy Rady černobylských krajanů Borise Iljuka zlobí kvůli problémům s přiznáváním starobních důchodů. Volyňským Čechům byly důchody do předloňska přiznávány na základě dohody mezi Československem a Sovětským svazem o sociálním zabezpečení z roku 1959. Dohoda ale pozbyla platnosti koncem února 2000 a nová smlouva s Ukrajinou nebyla ještě ratifikována. Krajané mají podle Iljuka nyní pocit, že se stali rukojmími ratifikačního procesu. Každou žádost o důchod nyní ministerstvo sociálních věcí posuzuje zvlášť. Protože se ale přitom neberou v potaz léta odpracovaná na Ukrajině, mají podle Iljuka krajané nárok na důchod, který je na hranici bídy. Důchody vyměřené po roce 2000 v průměru nedosahují ani 3000 korun.


A na závěr jsem zařadila alespoň ukázku z krajanské rubriky, kterou pro Vás chystáme na příští týden. Celá bude věnována Čechům žijícím v Chorvatsku. Předsedkyně Spolku tamních Čechů a Slováků Lenka Janotová dodnes oceňuje pomoc, kterou česká vláda nabídla dětem českých krajanů v Chorvatsku v době války v Jugoslávii:

"V tom 91. roce, když tady u nás začala válka, byla pro nás velice důležitá nabídnutá pomoc prezidenta Havla, kdy se umožnil našim dětem, které žily nebo žijí na tom ohroženém území, pobyt nebo přeprava do České republiky. Bylo to jedno veliké morální, humánní gesto z České republiky a my jsme na to nezapomněli. Mnohé rodiny říkají: v tu dobu jsme si možná nebyli ani dost dobře vědomi, co to pro naše rodiny znamenalo. S odstupem času však můžeme říci, že jsme velice šťastni, že naše děti zůstaly bez zranění, alespoň toho fyzického, a že se v České republice cítily jako doma, že jim byl poskytnut druhý domov."

Tolik tedy předsedkyně Spolku Čechů a Slováků v Chorvatsku Lenka Janotová. Více se o našich tamních krajanech dozvíte za týden.