Krajané

Uběhl další týden, a já Vám tak mohu, vážení posluchači, přivítat u dalšího pokračování naší krajanské rubriky. Znovu upozorňuji, že od tohoto týdne ji uslyšíte vždy v sobotu, a nikoli v neděli, jak jste byli dosud zvyklí. A co jsme pro Vás připravili tentokrát? Ministr kultury Pavel Dostál ocenil práci našich vídeňských krajanů ; ve Spojených státech probíhá rozsáhlý průzkum míst, spojených s českými krajany ; a o Češích žijících v Belgii si budu povídat s Michaelou Swinkels.

Na začátku dnešní krajanské rubriky se vrátíme o týden zpět. Minulou neděli totiž ve Vídni udělil český ministr kultury Pavel Dostál ceny Artis Bohemiae Amicis. Za šíření dobrého jména České republiky a zejména české kultury v zahraničí je dostalo šest krajanských spolků z Rakouska. Pamětní plaketu na českém velvyslanectví ve Vídni z rukou ministra Dostála převzali zástupci sdružení Kontakt fórum, Kulturní klub Čechů a Slováků, Menšinová rada, Nová vlast, Rakousko-česká společnost a Školský spolek Komenský. Za Rakousko-český spolek vyznamenání převzal jeho předseda a bývalý starosta Vídně Helmut Zilk. "Na krajany a krajanské spolky se po změně režimu jakoby zapomínalo. Zdálo se mi to nespravedlivé, protože oni byli vždy výspou nejen české kultury, ale i českého povědomí v zahraničí. Říkal jsem si, že by se měl najít někdo, kdo by jejich práci ocenil," řekl při té příležitosti ministr Pavel Dostál.

A teď se musíme vrátit mnohem hlouběji do minulosti, až do roku 1909. Z tohoto roku totiž pochází první ze série dopisů, které své sestře Anně Kohoutové do Spojených států posílali její sourozenci z Čech. V asi stovce dopisů je zachycen každodenní život tehdejšího mocnářství i meziválečného Československa. Původně měl náhodně objevený balíček korespondence sloužit jen jako inspirace pro tvorbu koláží, americkou malířku Karen Godtovou ale zaujal natolik, že je předala univerzitě v St. Paul v Minnesotě. Odtud se dopisy dostaly i do českého krajanského vysílání v Clevelandu. Význam dopisů, které líčí osudy jediné rodiny v rozmezí čtyř desetiletí, ocenila i Carmen Langelová, kurátorka Českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids v Iowě. Žádný podobný soubor rodinné korespondence se jí prý pro muzeum dosud nepodařilo shromáždit.

O osudy našich krajanů v Americe i o místa, spojená s krajanským životem, se ve svých knihách už dlouho zajímá současný prezident Společnosti pro vědy a umění Miloslav Rechcígl.

"My se koncentrujeme na potomky dřívějších emigrací. Jejich praotcové přišli někdy v 19. století. A teď v některých amerických státech, jako je Nebraska nebo Texas, Oklahoma a Oregon nastává úplná renesance češství. To je zajímavý úkaz. Zatím ve městech, jako je New York, Cleveland a Chicago, kde bývalo někdy až sto tisíc Čechů - Chicago snad bývalo druhé největší české město na světě - tak tam to pomalu odumírá. Ale právě v těch venkovských státech, kde působili farmáři, tam se to najednou vzmáhá. A my to dost taky podporujeme. Máme zájem o udržení českého kulturního dědictví v Americe. Také jsme začali s velkou akcí, založili jsme pro ten účel celonárodní komisi a začali jsme mapovat historická místa, která souvisejí s českým národním životem v Americe. To znamená zmapování budov, sokoloven, škol. Měli jsme několik konferencí, jednu jsme měli v Texasu, jednu v Minnesotě a poslední byla v Nebrasce, na tu minnesotskou konferenci přijel prezident Havel."

Z Ameriky se teď vraťme zpět do Evropy. Při nedávné konferenci našich krajanů v Holandsku jsem se setkala s Michaelou Swinkels - Novákovou. Tato učitelka angličtiny se do Holandska provdala už před více než třiceti lety, v době totality se jí dařilo provážet do Československa tehdy zakázané knihy a tiskoviny a nyní už řadu let připravuje pravidelná populárně naučná setkání v konferenčním centru Drakenburgh. Dnes žije s rodinou v Belgii nedaleko holandských hranic, zeptala jsem se jí proto i na naše belgické krajany. Jak mi řekla, žije jich tam asi tisícovka, a kupodivu i jim trochu komplikují život jazykové bariéry:

"Tam je to složité, protože Belgie je dvojjazyčná. Máme tam Vlámy, ti mluví holandsky, a ta druhá skupina mluví francouzsky. Já se spíš angažuju v Holandsku, protože manžel je Holanďan a já pracuji na vysoké škole v Holandsku. A my většinou neumíme francouzsky, my co žijeme ve Flandrech. A zase Francouzi se vůbec nemíní učit holandštinu. Takže dorozumívání o různých akcích tam nefunguje takovým způsobem jako tady."

Jak se to týká krajanů, Čechů, kteří by se měli navzájem domlouvat česky?

"Jsou různé akce, na které nás zve ambasáda, a na ně jsou samozřejmě zvaní i Belgičani. Čili většinou je to ve francouzštině, protože hodně je jich tam ženatých nebo vdaných za Čechy. A ti partneři nerozumějí česky. Z toho důvodu se musí používat další dva jazyky."

Tady vlastně nastává, a třeba konkrétně ve Vaší rodině, problém, že další generace, děti, které se narodí v Belgii nebo v Holandsku, se ne vždy už dorozumí česky. Znamená to, že krajanský prvek se tu úplně rozplyne?

"To je strašný problém. Já jsem filolog. My jsme měli děti poměrně dost pozdě, a když jsem viděla kamarádky Češky, které měly děti a mluvily na ně holandsky, tak jsem se s nimi hrozně hádala. Říkala jsem: učte je to odmalička, protože děti se učí nejrychleji. Ne každé se to povedlo. A jelikož já jsem pracovala, když se mi potom narodily děti, tak jsem si začala rvát vlasy, protože mi to taky nešlo. Na tu starší jsem se snažila samozřejmě mluvit česky. Čeština je totiž, když ji porovnáme s holandštinou, velmi těžký jazyk. U nás děti potřebují, aby slyšely mluvit dva lidi. A právě proto je dobré, když si třeba dědeček a babička vezmou dítě s sebou do Čech. Ty děti se to naučí. Ale jakmile partner nemluví nebo nerozumí, tak je to hrozně těžké. Obzvlášť když matka pracuje. Znám tady pár příkladů žen, které zůstaly v domácnosti, a jejich děti mluví velmi slušně česky. Ale znám tady příklady, kdy oba rodiče jsou Češi a dítě rozumí česky, ale mluví strašně."

Udržují si děti českých krajanů, byť nemluví dobře česky, nějaký vztah, zajímají se třeba o českou literaturu v překladech, o českou historii nebo sport?

"To všechno záleží na rodičích. Některé dívky, které se sem provdaly, se rozhodly stát se Holanďankami, do Česka jezdí na návštěvu, ale už asimilovaly. A taky záleží na rodině, jestli je to vůbec zajímá. Moje děti například znají velmi dobře Josefa Škvoreckého, protože já mám všecky jeho knížky a je to prostě jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Já se s ním znám i osobně, psala jsem o něm diplomovou práci a moje dcera od něj dostávala i knížky. A píše si s ním, když má nějaký problém, on je velmi slušný, takže jí napíše. A to ji zase stimuluje, aby ty knížky četla. Ne všechno je přeložené do holandštiny, ale ona je čte anglicky. A ta mladší ji napodobuje. Jinak je samozřejmě zajímá Kafka. O čem jim vyprávím, to si prostě přečtou. Ale to je jenom příklad z mé rodiny. A vím, že i v jiných rodinách to tak je. Když je rodina hodně hudebně založená, tak samozřejmě Janáček, Smetana, Dvořák, to není těm dětem neznámé. Kdo chce, tak může kulturu sledovat, i v té druhé generaci."

A poslední, víceméně osobní otázku. Vy jste se sem dostala krátce po srpnu 68. Jak rychle se Vám podařilo se tady aklimatizovat a jak se Vám v Belgii žije?

"Já jsem se sem dostala tak, že jsem se provdala za Holanďana, a to 22. srpna 68. Ten první rok byl nádherný, to bylo báječné. Jednak jsem se mohla vracet domů, což bylo velmi důležité, protože jsem tam měla rodiče. A za druhé: všecko bylo nové, všecko bylo hrozně zajímavé, to byl krásný rok. Ten druhý rok začal útlum, protože mi začaly třeba vadit některé jejich zvyky, něčemu jsem se musela smát, jako oni se třeba zase smějí našim zvykům. Ten druhý rok byl dost těžký a já jsem se rychle poohlížela, abych mohla jít někam do práce. Podařilo se mi získat místo docentky angličtiny na jedné soukromé škole, potom i na státní škole, a to už mi bylo jasné, že se prostě přizpůsobím a zůstanu tady žít. Já se cítím Češka vždycky, ale když jsem v Česku, tak se cítím přeci jen trošku jako Holanďanka."