Krajané

Poslední červnový týden se do západočeské Plzně sjelo několik set našich krajanů hlavně ze Spojených států. Jedna z našich nejvýznamnějších krajanských organizací, Československá společnost pro vědy a umění, zde totiž uspořádala svůj světový kongres. Spolupořadatelem krajanského setkání byla Západočeská univerzita. Během pěti jednacích dnů se na různých místech Plzně konala asi stovka přednášek, diskusí a panelů k nejrůznějším odborným otázkám. Kromě toho organizátoři pro krajany připravili řadu kulturních akcí, koncertů, divadelních a filmových představení nebo výletů a zájezdů po západních Čechách. Ivana Dubovického z ministerstva zahraničních věcí, který řadu let působil na našem velvyslanectví ve Washingtonu a s krajany má mnoho kontaktů, jsem se už před časem zeptala na českou komunitu ve Spojených státech:

"Podle posledního dostupného sčítání z roku 1990 se k českému původu hlásí přes jedna celá sedm milionu amerických obyvatel, z nichž dvě třetiny nebo více než dvě třetiny tvoří lidé, kteří se již narodili na půdě USA a jsou to potomci druhé, nebo i třetí a čtvrté generace těch Čechů, jejichž většina přišla do Spojených států ve 2. polovině 19. století nebo počátkem 20. století. Tu menší část potom tvoří příslušníci exilových vln po únoru 1948, po srpnu 68 a uprchlíci z let sedmdesátých a osmdesátých."

Krajané se většinou snaží udržet tradiční české zvyky a kulturu a v posledních letech dokonce obnovují i výuku českého jazyka. Tato tendence podle Ivana Dubovického dominuje především na Středozápadě, kde se už ve druhé polovině 19. století usazovali farmáři. Ve Spojených státech působí ale i řada organizací, jako například Rada svobodného Československa nebo Československá národní rada v Chicagu, které se zejména po únoru 1948 zabývaly podporou politických uprchlíků a usilovaly o obnovení demokracie v Československu. Vedle těchto politicky zaměřených organizací vznikly i organizace podporující kulturu, vědu a umění. K nim patří i Československá společnost pro vědy a umění.

"Ta současná situace vypadá tak, že máme několik velice významných krajanských center, mezi nimiž je například New York, Chicago, Minnessota, v Texasu máme několik velice aktivních skupin, ale znovu se objevují velice aktivní skupiny například na Floridě, v Kalifornii a na mnoha dalších místech."

Jak Ivan Dubovický uvádí, od konce 60. let nastalo mezi tzv. starokrajany velké oživení zájmu o bývalou vlast. Tato renesance není typická jen pro českou komunitu, ale souvisí s hledáním kořenů mnoha etnik a národů, které do Ameriky přišly v průběhu posledních dvou či tří století. Silným stimulem zájmu o Česko byl pro krajany i listopad 89. Změna režimu v bývalém Československu jim umožnila návrat do vlasti, oživení kontaktů s příbuznými, ale vedla i k tomu, že se začali víc angažovat v oblasti obchodu, v kultuře nebo vzdělávání.

"Dnes asi nepříliš moc lidí ví o tom, jak obrovský význam a jak obrovskou roli naši krajané v zahraničí v minulosti sehráli, ať už to bylo při vzniku nezávislého Československa, v době druhého odboje, ať už to bylo v době boje proti komunistickému režimu a tak dále. V poslední době je značná snaha pomáhat České republice ekonomicky, rozvíjet vědecké a kulturní styky. A myslím si, že někdy nepříliš aktivně přistupujeme k těm nabídkám, které se k nám dostávají."

Na plzeňský kongres přijeli krajané z celých Spojených států. Zúčastnil se ho i Miloš Halouzka, který žije až na západním pobřeží USA, v Los Angeles. Zeptala jsem se ho na tamní krajanskou komunitu, která má přeci jen na rozdíl od východního pobřeží nebo Středozápadu své zvláštnosti:

"V těch tradičních imigračních městech, v New Yorku, v Chicagu, existovaly české čtvrti. Lidi žili pohromadě. Kdežto my jsme tam roztroušeni a ta imigrace do Kalifornie je poměrně nedávného data. Čili život je tam v tomhle směru těžší."

Dá se přesto říct, kolik krajanů tam žije?

"Já myslím, že je tam roztroušených nějakých sedmdesát tisíc lidí. Ale v krajanském životě dobře funguje Společnost pro vědy a umění, Sokol se stále ještě drží, ale je to těžší a těžší. Sokol je jediný, který má vlastní budovu. Máme katolickou misii, která funguje dost dobře, máme mše svaté česky jednou za měsíc, biskup Esterka tam působí velmi dobře, je velmi milován lidmi, má zlaté srdce a ono je to nějak viděl. Máme tam ještě odbočku Československé národní rady americké a máme tam zajímavý společenský klub Beseda, který nemá žádné politické cíle, jenom aby se lidé cítili dobře. Čili máme několik míst, kde se scházíme."

Jak mi Miloš Halouzka řekl, krajanům v okolí Los Angeles a San Diega v častějším setkávání brání i docela prozaické důvody - velké vzdálenosti a dopravní spojení:

"Los Angeles až do San Diega všechno je budováno na automobilech. To si mysleli, že automobily všechno vyřeší. Bohužel to dopadlo tak, že každá rodina dneska málem má dvě, a někdy i tři auta, a každý se dopravuje tím autem sám."

Znamená to, že třeba i tyhle dopravní potíže znemožňují krajanům, aby se stýkali?

"To je právě, o čem jsme začali. Například já když jedu do sokolovny cvičit, tak jedu vlastně z Plzně do Prahy. Když pojedu v určitou dobu, kdy je vysoká doprava, tak mi to může trvat ne hodinu a čtvrt, hodinu a půl, ale také třeba dvě a půl nebo tři hodiny."

šéfredaktor krajanských Amerických listů Petr Bízek Kongresu SVU se zúčastnil i Petr Bísek, šéfredaktor krajanských Amerických listů. Do nich přispívá svými články řada významných českých exulantů a pro komunitu našich krajanů, žijících především v New Yorku, Listy představují zdroj aktuálních informací o dění v České republice. Petra Bíska jsem během jednání SVU zastihla ke krátkému rozhovoru:

Jaká je vlastě historie Amerických listů?

"Kdyby neskončili naši předchůdci, Americké listy manželů Švehlových, v listopadu 89, tak bychom asi nikdy nezačali. jenom cvok se může dát do vydávání krajanského tisku." Krajané nemají zájem o noviny?

"Mají zájem, ale to s tím nemá co dělat. Lidé nemají ponětí, jaká je to práce, jak je to náročné, časově, finančně, energií a tak dále."

Kolik lidí je za přípravou Amerických listů?

"Za to vlastní přípravou jsou dva lidé. S manželkou děláme vše, dáváme tiskařovi hotové stránky. Od A do Z děláme všecko ve dvou."

Máte stálý okruh spolupracovníků?

"Bez těch by to nebylo možné. Máme dopisovatelku v Bratislavě Zitu Sujovou, Jiřina Rybáčková, Čechoameričanka, která se vrátila do Prahy, píše "Malý dopis z Prahy", a také na první stránce bývá Jaroslav Nový, profesionální český novinář. Čtvrtým je Mojmír Povolný z Wisconsinu, který nám píše "Pohled z USA" do každého čísla. Náš původní název byl Československý týdeník, kdyby se republika nerozdělila, tak jsme zůstali Československým, týdeníkem jsme se ale nikdy nestali, protože to ve dvou lidech prostě není možné. Každý druhý týden se musíme vzpamatovat z toho frmolu."

V jakém nákladu vycházíte?

"Dva a půl tisíce, což je většinou ve Spojených státech, asi stovka v Kanadě a mezi padesáti až šedesáti do České republiky i na Slovensko, prezidentem počínaje až do knihoven."

Jaký je ohlas krajanů a jaké máte ohlasy odtud, z České republiky?

"Bude to znít jako vytahování, ale mnozí říkají, že jsme nejlepší české noviny mimo Českou republiku. Jsou dva veliké rozdíly mezi námi a českými novinami. Tady v denním tisku je to takový mišmaš, to znamená od každého něco. Je toho moc. Není potřeba vědět všecky detaily. Je zapotřebí takový rozumný výběr a z toho mají čtenáři takový dojem, že když se říkalo, že my nevíme, koho volit, to nebyla pravda. My z té dálky, mám dojem, máme lepší přehled, samozřejmě ti z nás, kteří mají zájem. Máme lepší přehled než ti, co žijí uprostřed toho dění a jsou zavaleni denními událostmi. Člověk nakonec neví, co si o tom všem má myslet a nejde k volbám."

Jak vidíte tu nízkou účast krajanů ve volbách a jak se vlastně zahraniční Češi dívají na výsledek voleb u nás?

"Nízká účast krajanů je snadno vysvětlitelná. Je těžké po někom chtít, aby věnoval půl dne nebo celý den na cestování a několik set dolarů, aby mohl doletět do Washingtonu, New Yorku nebo Los Angeles a volit. To je jeden problém. Druhý problém je to, že to bylo administrativně dost komplikované, co všechno si člověk musel zajistit, aby mohl volit. Až budou korespondenční volby, které já věřím, že budou brzy, bude to daleko snazší. Ale co mne zklamalo a překvapilo, jak málo lidí volilo v České republice. To je hloupý omyl - vysvětlení, že nevím koho, je to zmatek, jsem otrávený. Dík tomu je teď přes čtyřicet komunistických poslanců ve sněmovně. A to se němělo stát."