Krajané
Vážení posluchači, dnešní krajanská rubrika bude tak trochu slavnostní. Vyhlásíme v ní totiž vítěze naší letošní rozhlasové soutěže Radia Praha. Představíme Vám ale i dalšího laureáta, tentokrát Ceny Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V letošním roce ji od ministra zahraničí Jana Kavana získal i náš honorární konzul v Melbourne Milan Kantor. A v Austrálii se ještě chvíli zdržíme - na závěr Vám nabídnu krátký rozhovor s René Ungermanem, krajanem z Brisbane.
Na jaře jsme vyhlásili soutěž, ve které jsme se Vás ptali, co nebo kdo se Vám vybaví, když se řekne Praha. Slíbili jsme také, že jméno výherce oznámíme 30. června. A tak je tedy čas, abychom Vám představili vítěze:
Stal se jím pan Nikolaj Loginov v Novočerkasska v Rusku. A zde je jeho vítězná odpověď:
Praha, Praha... Co že se mi vybaví při vyslovení tohoto jména?
Hned několik věcí. Různé předměty, události, místa.
První vzpomínku mám ještě z dob dětství, ze svých narozenin. V ten den u nás na svátečním stole nikdy nechyběl dort "Praha". To jsem ještě nevěděl, že Praha je překrásné hlavní město Československa. Takže v dětství pro mě Praha byla dobrým dortem. "Praha" navíc existovala ve dvou podobách, neboť matka měla dvě varianty receptu: Jeden z časopisu "Rabotnica", druhý z trhacího kalendáře.
Druhou vzpomínku mám spojenou s pojmem demokratizace. Pro mě začala v roce 1968 spolu s "Pražským jarem". Chodil jsem už na druhý stupeň a zajímal jsem se o dění ve světě. Už tehdy jsem chápal, že to, co probíhá v Československu jsou velmi důležité události s obrovským významem pro zlepšení života obyčejných lidí. V mých domněnkách mě utvrzovala "nepřátelská propaganda", kterou jsem poslouchal přes rušičky. Několik mých starších kamarádů bylo zrovna na vojně a muselo se podílet na "internacionální pomoci ČSSR". Po návratu domů nám vypravovali o skutečných událostech v Československu, o tom, že prostý lid přivítal vojska států Varšavské smlouvy nikoliv květy, ale letáky a barikádami z aut a autobusů. "Internacionální pomoc" Čechům a Slovákům byla ve skutečnosti obyčejnou okupací země, která měla znemožnit jejím obyvatelům žít jinak. "Pražské jaro" bylo potlačeno, ale bez něj by nebylo demokratizačního procesu v zemích východní Evropy v 80. a 90. letech.
Ještě v souvislosti s Arbatem se mi vybavuje Praha. Na Arbat chodím vždycky, když jsem v Moskvě. Prostě se sám, nebo s manželkou procházím po té legendární ulici. No a co uvidí člověk jako první, jen co vystoupí z metra, jedoucího na Arbat? Restauraci "Praha". Takže bez "Prahy" se člověk na Arbat nedostane. Tím pádem se v mém podvědomí zafixovalo: Arbat - restaurace "Praha".
No a nakonec souvislost, která mi vznikla v posledních letech: Radio. Samozřejmě, "Radio Praha". Ani jeden můj večer se neobejde bez "Radia Praha", a v sobotu a v neděli ho poslouchám i ráno. Takže můj přijímač neexistuje bez "Radia Praha".
Tak tohle jsou asociace, které mi vybaví slovo "Praha".
Tolik tedy vítěz naší letošní rozhlasové soutěže Nikolaj Loginov z Novočerkasska. Od sponzorů soutěže Českých aerolinií a Pražských pivovarů získává týdenní pobyt v České republice pro dvě osoby včetně letenek. Gratulujeme mu k výhře a děkujeme za odpověď. Děkujeme ale i všem dalším, kteří do soutěže své dopisy a maily zaslali. Do nejužšího finále se dostaly i dvě odpovědi, které byly adresovány české redakci Radia Praha. Dárky od naší stanice získají Dagmar Jonáková a Zdeněk Zacpal, shodou okolností oba z Austrálie. Z jejich odpovědí jsme citovali v našich předchozích krajanských rubrikách, v plném znění si je můžete přečíst na naší internetové adrese rozhlasové soutěže Radia Praha.
Cenu, tentokrát od ministra zahraničí Jana Kavana, získal nedávno dr. Milan Kantor, Čech, který už víc než půl století žije v australském Melbourne a velmi se zasloužil o tamní krajanskou komunitu. Ministr Kavan mu proto udělil letošní Cenu Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Doktor Kantor působí jako náš honorární konzul v Melbourne, v letošním roce se mu navíc podařilo uskutečnit i dlouholetý plán: totiž vybudovat v Melbourne domov pro krajany seniory. Pan Kantor o projektu, který z velké části pomáhal i sám financovat, říká:
"Jsme tam roztahaní v Melbourne, to město je snad největší rozlohou, a když potom z takového páru jeden zemře - obzvlášť ti vdovci jsou naprosto ztracení, zapomenou i tu trošku angličtiny, kterou ovládali, opravdu nejlépe se to dá popsat jako kůl v plotě, vlastně vegetuje, pomalu umírá. Tak jsme se rozhodli je dát dohromady. Podařilo se nám získat dosti značné prostředky, takže máme hnedka vedle Národního domu takovou vesničku. Jsou to dvě budovy, které jsou teď přestavovány, takže dají možnost takovým jedenácti starším krajanům dožít dohromady. Že se můžou stýkat, že můžou spolu hrát karty, že se můžou třeba i hádat hlavně můžou mluvit česky. Můžou komunikovat a můžou chodit do Národního domu a tam si můžou dát jednou týdne vepřo, knedlo, zelo a hrát mariáš."
Předávání Cen Gratias agit se v Černínském paláci v Praze zúčastnila i senátorka Jaroslava Moserová, naše bývalá velvyslankyně v Austrálii. Ocenění Milana Kantora nejvyšším resortním vyznamenáním velmi uvítala, současně ale zdůraznila, že český stát zůstal po listopadu krajanům ve světě hodně dlužen.
"Nedokázali jsme jim podat pomocnou ruku v té první fázi, ani jsme neuměli tu pomocnou ruku přijmout. Ale tohle právě je jedna z příležitostí, kde se to napravuje a jsem tomu ráda. Oni ti lidé, kterým se to ocenění dostane, si toho nesmírně váží. Já z toho samozřejmě mám radost, protože já jsem tady speciálně vítala to, že se dostalo ocenění našemu honorárnímu konzulovi z Melbourne doktoru Milanu Kantorovi. Já jsem ho tam jako honorárního konzula instalovala a vím, jak skvělá je ta naše australská komunita. Samozřejmě nám dělají čest ti krajani všude, protože všude uspěli, všude mají dobré jméno, a tím se pádem se to dobré jméno přenáší na celou zem."
A na závěr naší dnešní rubriky jsme zařadili rozhovor s René Ungermanem, naším krajanem, který stejně jako dr. Kantor žije v Austrálii už přes půl století. Pan Ungerman je právě v Čechách a nedávno nás dokonce navštívil v redakci Radia Praha:
Pane Ungermane, Vy jste odešel odsud v kterém roce?
"V osmačtyřicátém, v březnu."
A odešel jste z politických důvodů nebo za dobrodružstvím? Co Vás k tomu přivedlo?
"Já jsem byl trochu rebel, tak z politických."
A odcházel jste rovnou do Austrálie, nebo jste ještě nějakou dobu setrval v Evropě?
"Asi jeden měsíc v Německu v táboře. Já jsem si vybral Austrálii. Já jsem rozený ve Francii, já jsem mohl odejít do Francie, ale já jsem věděl, že ta Austrálie je tak daleko. Chtěl jsem odejít od Evropy daleko, čím dál tím líp. Austrálie se mi líbila, protože nemá hranice, nemá sousedky, má jednu řeč a žádné problémy s válkami."
Kolik let Vám vlastně bylo, když jste přišel do Austrálie?
"Dvacet."
To znamená, že Vy jste tam ještě studoval? Hledal jste si práci?
"Ano. Když jsme přijeli do Austrálie, tak jsme měli dvě léta kontrakt. Vybrali jsme si práci a po dvou letech jsme se mohli rozhodnout, jestli chceme zpátky, anebo tam zůstat. Tak já jsem dělat dvě léta a učil jsem se anglicky. Oni mi neuznali žádné školy, ani maturitu, tak jsem musel vystudovat, udělat maturitu. Potom jsem studoval na inženýra a poslední dobou jsem potom učil na univerzitě."
V jakém oboru jste pracoval?
"Dopravní inženýr, dálnice, mosty, silnice..."
Podařilo se Vám sehnat snadno práci?
"Ano. Hlavní bylo, že se mi to líbilo. Já jsem nestudoval, abych vydělal víc peněz. Já jsem to chtěl dělat."
Co po Vás v Austrálii zůstalo za stavby?
"Hodně silnic, mosty, dálnice."
A žil jste v Austrálii stále na jednom místě, nebo jste se musel hodně stěhovat?
"Já jsem se musel stěhovat. Když jsem byl mladý, tak jsem musel dostat praxi v jiných městech."
Na konci 40. a začátku 50. let, kdy Vy jste vlastně v Austrálii začínal, kolik tam tehdy bylo Čechů a jak je tam přijímali?
"O celé Austrálii já bohužel nevím. Vím, že v našem městě byly asi dva tisíce. Já myslím, že takových pět procent emigrantů byli Češi."
Jak se tam uplatnili? "Všichni výborně. Devadesát procent z nich byli svobodní muži. Tak se oženili s australskými děvčaty, jenom v rodině mluvili česky, a čeština brzy, během jedné dvou generací, zmizí."
To je i Váš případ? I Vy máte australskou ženu?
"Ano, a stalo se mi to samé. Moje děti neumí česky."
A nezajímá je, aby se třeba dnes vrátily do Čech alespoň na návštěvu a naučily se trošku česky?
"Ano, ale ten cit nemají."
Co pro Vás bylo v Austrálii za všechna ta léta nejobtížnější?
"Jídlo. A počasí taky. Tam je to stále zelené, my nemáme ta čtyři období. Tráva je pořád zelená, když uschen, tak nová tráva roste hned za tím."
Co se Vám naopak v Austrálii nejvíce líbilo?
"Život. Volný život."
