Krajané Češi v srbském Banátu si opravují kostely i školy

19-02-2005 20:08 | Milena Štráfeldová

V dnešní rubrice věnované našim krajanům ve světě se vypravíme do Srbska. Milena Štráfeldová Vás zavede do vesnice Kruščica v srbském Banátu, dozvíte se ale také o krajanském spolku v hlavním městě Srbska Bělehradě.

Stáhnout: RealAudio

Kostel v Kruščici, foto: AutorkaKostel v Kruščici, foto: Autorka Nejvíce Čechů žijících v Srbsku najdeme určitě v srbském Banátu, území vzdáleném zhruba hodinu jízdy autem na východ od Bělehradu. K rumunským hranicím je to odtud doslova jen skok. Centrem zdejší české komunity je třináctitisícová Bela Crkva, které ovšem místní neřeknou jinak než Weisskirch. Městečko totiž z velké části postavili němečtí řemeslníci a obchodníci. Němci tu ostatně žili až do konce 2. světové války. První Češi do Banátu zamířili už koncem 18. století. Byli to hlavně zemědělci a drobní řemeslníci, s nimi ale přicházeli i učitelé nebo kněží. V okolí Bele Crkve v průběhu 19. století tak vzniklo několik českých vesnic. A do jedné z nich, Kruščice, Vás dnes pozvu:

Krajané se sešli při posvěcení kostela v Kruščici, foto: AutorkaKrajané se sešli při posvěcení kostela v Kruščici, foto: Autorka Vyzvánění zvonů a zpěv mariánských písní zněl v Kruščici při loňském posvěcení zdejšího katolického kostela. Ten si totiž Češi už několik let postupně opravují.

"Upřímnější lidi ve vesnici se sebrali a řekli jsme si, že když naši staří mohli před devadesáti lety vystavět tak krásný kostel, my ho zase můžeme dneska opravit. Tak jsme chodili po vsi a nejdřív jsme napsali, že dáme sto marek. Když to pak viděli všichni věřící, každý nám přidal a pan biskup řekl: kolik dáte vy, tolik vám dáme biskupství. Tak jsme udělali novou fasádu, zavedli jsme elektřinu a vevnitř jsme kostel obílili. S pomocí vlády České republiky jsme pak kostel ohodili zvenku, obílili a dali novou střechu. Říkáme, že loni jsme dali nový kabát a letos nový klobouk,"

řekl předseda České besedy v Kruščici Ferdinand Veselý. Při posvěcení bylo v kostele plno, autobusy sem přivezly české krajany z širokého okolí.

Interiér českého kostela v Kruščici, foto: AutorkaInteriér českého kostela v Kruščici, foto: Autorka Po mši jsem před kostelem zastihla skupinu kruščických žen, které hned začaly chválit Prahu:

"Praha je krásné město. Můj bratr tam byl a přinesl katalog, kde jsou všechny ty kostely. To je tolik pěkné. Všechno je pěkné."

A Vaše rodina žila vždycky tady v Kruščici?

"Ano. - My jsme tady odtud, z Kruščice. Tady jsme vyrostly a tady jsme taky zestárly."

Jak to tu vypadalo, když jste byla malá?

Ulička v Kruščici, foto: AutorkaUlička v Kruščici, foto: Autorka "Tenkrát to bylo pěkné. To ještě byla stará Jugoslávie. Pak přišla okupace, pak osvobození, bylo nám taky těžko. Pak to ale bylo dobré, když tu byl Tito. To bylo krásné. - My jsme měli čtyři třídy české školy, měli jsme českou knihovnu, tak jsem četla. Kytičku pohádek, všechno. Máma, táta i moje bába večer předli nebo štrikovali a já jsem jim četla ty pohádky. Tak to bylo pěkné. Nebyla televize, nic nebylo. My jsme česky zpívali, měli jsme české muziky, když jsem byla holka,"

zavzpomínala Anna Vokounů na své dětství. Stejné vzpomínky má i Zora Stojanova, která se v Kruščici narodila:

"Bylo to tu pěkné, moc pěkné. Chodily jsme do kostela, do školy, všichni jsme si hráli. Tehdy bylo hodně dětí. Byli jsme veselí, nikdo se nezlobil, tak to šlo."

Česká škola je v Kruščici dodnes. Z Bele Crkve sem pravidelně přijíždí česká učitelka, která tu děti našich krajanů vyučuje češtinu, učí je zpívat české a moravské lidové písničky, hrají spolu divadlo. České učitele do srbského Banátu vysílá už řadu let pražské ministerstvo zahraničních věcí. Český stát finančně přispěl i na opravu kruščické školy a kostela.

 

Profesor Dušan Kvapil (vpravo) s předsedou České Besedy v Bele Crkvi Josefem Marešem, foto: AutorkaProfesor Dušan Kvapil (vpravo) s předsedou České Besedy v Bele Crkvi Josefem Marešem, foto: Autorka Češi v Srbsku však zdaleka nežijí jen v pohraničním Banátu. Velká česká komunita dříve byla i v hlavním městě Srbska Bělehradě. Češtinu na zdejší univerzitě dlouhá léta přednášel profesor Dušan Kvapil. Sám se narodil v Osijeku, kde jeho tatínek, Čech z Nymburska, pracoval v tamním cukrovaru. Za pomoc československým vojákům za 2. světové války otec profesora Kvapila nakonec zaplatil životem:

"Válka v Jugoslávii začala v dubna 1941. V těch neblahých dobách, dva roky předtím, otec, který byl i předsedou Československého sdružení Masaryk v Osijeku, byl hlavní organizátor přesunu českých důstojníků. Ti prchali, podotýkám bez problémů, přes Slovenský štát, bez problémů přes fašistické Maďarsko, pak ale měli problémy na jugoslávských hranicích, protože jugoslávská vláda se už tehdy začala obracet na Berlín. Otec přes Sokol a cukrovar těm důstojníkům pomáhal, aby se dostali dál do Řecka. Volksdeutscheři si ale všechno poznamenávali a pár týdnů po okupaci Jugoslávie otce zatklo gestapo a přes Pankrác a Štýrský Hradec skončil v Osvětimi a tam byl umučen."

Dušan Kvapil po válce vystudoval bohemistiku na pražské Karlově univerzitě. Češtinu poté vyučoval v Bělehradě, kromě toho se ale dodnes věnuje práci v krajanském spolku:

"Před čtrnácti lety se založil Spolek přátelství Jugoslávců, Čechů a Slováků a dodnes se tak jmenujeme. Nechtěli jsme ani po rozpadu Jugoslávie a rozdělení Československa, aby to byli jenom Srbové a Černohorci. Je tady celá řada příslušníků dalších národností, kteří k bývalému Československu, dnes Česku a Slovensku, mají přátelské pocity. A můžeme se pochlubit, že podle všeho patříme mezi největší spolky. Na našem seznamu je skoro sedm set členů, za letošní rok jich platilo členské příspěvky čtyři sta padesát. Prakticky třikrát do měsíce máme nejrůznější akce. Jednou za měsíc se setkáváme v restauraci, jednou je to s hudbou, podruhé je to jen taková přátelská slezina. Pořádají se také jarní a podzimní plesy, celá řada přednášek, například v loňském roce o českých hradech a zámcích nebo o českém baroku. V tom byl velmi agilní bývalý předseda spolku pan Zoran Kamaryt. Slaví se celá řada výročí od Komenského přes Čapka a další. Máme i slovenská témata, Šafaříka, Štefánka a podobně. Několikrát do roka se dělají hudební akce ve velmi dobré spolupráci s českým velvyslanectvím. Tam je výborné koncertní piano. Třikrát do měsíce se na akcích sejde třeba dvě stě padesát, tři sta lidí. Jednou do roka se pořádá výlet do Česka b nebo na Slovensko, obyčejně jsou až dva autobusy, padesát až osmdesát lidí. Děláme výlety i tady po Srbsku, byli jsme na návštěvě v České besedě Banja Luka v Republice Srbské. Takže se můžeme pochlubit skutečně velkou aktivitou, a to i díky pomoci, kterou už čtvrtý rok dostáváme od ministerstva zahraničí z odboru pro spolupráci s krajanskou komunitou v zahraničí."

 

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace