Češi v Jihoafrické republice - minulost i současnost

Petr Pithart s krajany při své návštěvě Kapského města

Za Čechy v zahraničí se tentokrát vydáme na nejjižnější cíp Afriky, do Jihoafrické republiky. První Češi, či lépe Moravané, sem přišli už v 18. století. A mířily sem i vlny emigrací po roce 1948 a 1968. Více se už dozvíte od Mileny Štráfeldové:

Petr Pithart s krajany při své návštěvě Kapského Města
O prvních Češích, kteří v 18. století doputovali do jižní Afriky, jsme hovořili už v jedné z našich předchozích rubrik. Jen připomenu: v první polovině 18. století zde zahájila svou činnost misie Jednoty bratrské či Moravských bratří, jak je dodnes tato protestantská církev ve světě nazývána.

"Misie do Jihoafrické republiky byla jedna z nejprvnějších, protože tam zamířil první moravanský nebo moravský misionář, můžeme tentokrát říci, už v roce 1736. Bylo to na podnět lidí, kteří tím územím tehdy projížděli za dob holandské nadvlády a povšimli si, jak některé domorodé kmeny, zvláště Hotentoti a Kafři byli skutečně mimo oblast jakéhokoli zájmu. A tak se skrze holandské přátele obrátili na Jednotu bratrskou s žádostí, aby se této oblasti věnovala. Oni tam tedy vyslali prvního misionáře a byl to opravdu i Moravan, protože pocházel z Moravy, jmenoval se Georg Schmidt,"

připomíná kazatel Jednoty bratrské Bohumil Kejř. Svou misii Schmidt založil asi 150 kilometrů od Kapského Města. Misionáři Jednoty se tu starali nejen o kostel a školu, ale rozdělovali lidem půdu, zajišťovali jim práci, a byli i lékaři. Některé z osad, které Moravští bratři na území dnešní Jihoafrické republiky založili, dosud existují. Většina kazatelů tzv. Moravské církve se však později přestěhovala do větších měst. Působili zde mezi chudinou, starali se o vzdělání, dodnes tu Jednota bratrská provozuje školy, nemocnice a domovy pro postiženou mládež. Podle Bohumila Kejře má Moravská církev na jihu Afriky dnes asi osmdesát sborů a hlásí se k ní na sto tisíc členů.


Dnes v Jihoafrické republice žije asi tisícovka Čechů a Moraváků, kteří sem přišli hlavně ve dvou emigračních vlnách - po roce 1948 a 1968. K těm druhým patří i Jiří Troják, který do Jihoafrické republiky emigroval s rodinou po srpnové okupaci:

"Před námi tam byla silnější skupina baťovců, kteří tam přijeli do Natalu budovat Baťovu továrnu. Já jsem se sám setkal asi se třemi a ti už byli kompletně asimilovaní."

Po roce 1968 se mohlo v Jihoafrické republice usídlit na pět tisíc Čechoslováků s rodinami. Jihoafrická vláda měla tehdy zájem především o technické profese a k imigrantům byla velmi vstřícná.

"Jižní Afrika tehdy pro všechny emigranty, které přijala, hradila letenku, ubytování a stravování pro celou rodinu do doby, než se člověk postaví na vlastní."

Panu Trojákovi, který v Československu pracoval jako chemik, však trvalo téměř deset let, nežli se mohl i v Jihoafrické republice vrátit ke své původní profesi. Nejprve se totiž musel naučit jazyk:

"Jihoafrická vláda tlačila, aby se imigranti hlavně učili afrikánštinu. Čili tam ta snaha vtáhnout nás mezi pravé Bury byla vehementnější, ta angličtina byla jaksi na okraji."

Oslava 85. výročí vzniku samostatného československého státu v Kapském Městě
Pracoval tedy nejprve jako barman v německém klubu v Pretorii, v sázkové kanceláři a ke své původní branži se dostal v roce 1978, kdy nastoupil do geologického průzkumu

"Tam jsem vedl laboratoř. Dělali jsme tam rozsáhlou akci, a sice geologické mapování nerostného bohatství jižní Afriky, což byl projekt na patnáct let."

Manželé Trojákovi se od počátku svého pobytu v Jihoafrické republice stýkali i s dalšími českými krajany. Ti přitom žili na území celého státu:

"Rozvezli nás prakticky po celé jižní Africe. Nejenom v Transvaalu, kde převyšovala města Pretoria a Johannesburg, ale také do Kapského Města, Natalu, Durbanu, Port Elizabeth, prostě byli jsme rozseti.,"

připomíná pan Troják. Krajanům v Pretorii a Johannesburgu alespoň v počátcích hodně pomohl český kněz - pater Čížkovský:

"To byl moravský učitel, který emigroval v té vlně 1948 - 49 a přes Francii se dostal do Afriky, kde začal studovat teologii. Nechal se tam vysvětit na kněze a pracoval v té době, kdy my jsme přijeli, asi osm let na misiích."

Pater Čížkovský mimo jiné vydával krajanský časopis Jaro, kde se čeští přistěhovalci dozvídali mnoho užitečných informací. A na tradici jeho vydávání navázal později Jiří Troják s časopisem Našinec:

"Je rok 1983, je to patnáctileté výročí okupace, co kdybychom se pokusili se po těch patnácti letech sejít a nějak si zavzpomínat. A tak jsme s manželkou vzali telefonní seznamy Pretorie a Johannesburgu, zalistovali jsem a kde jsme viděli trošku česky znějící jméno, tak tam jsme poslali pozvánku. A představte si, že z těch sto padesáti pozvánek se to rozkřiklo a do Pretorie přijelo přes pět set krajanů."

Z výtěžku tohoto setkání Trojákovi financovali první čísla Našince. Vycházel tehdy v nákladu 1700 výtisků a zasílali ho zdarma nejen krajanům v Jihoafrické republice, ale i na řadu míst po světě.

"Našinec nakonec chodil do třinácti zemí světa. Spolupracovníky ze zahraničí si získal poměrně velice snadno, začali tam dopisovat lidé, jako byl profesor Ota Ulč, Vladimír Škutina. A taky jsme ty lidi zvali k nám, aby přijeli a vydali svědectví, jaká vlastně jižní Afrika je, jak ta realita vypadá, že to není přesně tak, jak to kreslí média."

Do Kapského Města přijel krajanům zahrát na kytaru a zazpívat český rocker Pavel Váně
Našinec vycházel až do roku 1994, kdy se Trojákovi definitivně vrátili do České republiky. Nebyla to však jejich jediná aktivita ve prospěch krajanům. Řadu let vedli videopůjčovnu, v níž měli na dvě stovky titulů českých filmů, a Jiří Troják se podílel i na činnosti rady, která zastupovala zájmy české a slovenské menšiny. Mohla tak účinněji pomáhat dalším emigrantům z Československa k přesídlení do Jihoafrické republiky. Její vláda po roce 1969 totiž příliv dalších imigrantů omezila a dala navíc podmínku, že přistěhovalci musejí mít v zemi už předem zajištěnou práci.

Situace pro Trojákovy a mnoho dalších rodin našich emigrantů v Jihoafrické republice se zcela změnila po roce 1989. Jiří Troják odjel na první návštěvu do Prahy hned na počátku r. 1990 - zorganizoval tehdy cestu několika set Čechoslováků z Jihoafrické republiky. Na letišti v Ruzyni s nimi přistála dvě letadla. Setkal se tehdy i s prezidentem Václavem Havlem. K úplnému návratu se s rodinou rozhodl v roce 1993, když se do Jihoafrické republiky vypravila početná delegace českých politiků a podnikatelů s pozváním k návratu do Česka. Jako mnoho dalších emigrantů zde ale pan Troják narazil na "českou realitu". Zajímalo mne proto, zda svého návratu nelituje:

"Já osobně toho nelituju, ale zklamala mne řada věcí. Taková ta česká malost, která v zahraničí nebyla. Tam jsme jeden druhému přáli. To je protismyslné závidět, když se někdo svou pílí a prací k něčemu domůže. Tam vznikla řada bohatých Čechů, kteří se zmohli opravdu od píky, měli továrny, dílny, produkovali dobré výrobky - proč jim závidět? Tady to byl přesný opak. Když někdo řekl, já jsem emigrant, tak ten pohled skrz prsty byl dost markantní, a to mi vadilo."