Anna Janků - zakladatelka Sdružení českých žen v Káhiře

Anna Janků

Hostem rubriky Češi v zahraničí dnes bude Anna Janků. Při studiích v Praze poznala svého manžela, Egypťana. V zemi faraónů žije už 43 let a její osudy se odvíjely mnohdy dramaticky. Je předsedkyní Sdružení českých žen v Káhiře a letos jí byla udělena cena ministra zahraničí Gratias agit, která je určena lidem z různých koutů světa za šíření dobrého jména České republiky.

Anna Janků
Anna Janků studovala na univerzitě v Praze francouzštinu a ruštinu. Právě tady potkala i svého prvního manžela Egypťana, který se připravoval na doktorát z biochemie. Provdala se za něho a odjela do Egypta, kde se musela začít vyrovnávat s tvrdou realitou. Až později se jí podařilo najít práci v oblasti turistiky a finančně se osamostatnit. Dnes stojí v čele Sdružení českých žen v Káhiře.

"Já jsem přijela do Egypta v roce 1970 a tehdy jsme byly všechny registrované na velvyslanectví, což byla povinnost. Proto jsme věděly, kolik nás je, ale nijak jsme se nestýkaly. Jenom jsme se vždycky tak matně pozdravily na recepci 28. října, kde jsme byly vždycky zvány. Tak jsem si říkala, že by byla škoda, kdybychom se nedaly dohromady, protože po určité době v tomto světě pochopíte, jak je důležitá rodina a rodinné vazby. My tam nemáme zázemí našich rodin, jsou tam jen rodiny našich manželů, tak jsme si udělaly tu naši rodinu. V případě nouze a podobně pomůžeme, jak každá může a scházíme se také proto, abychom si česky popovídaly, udělaly kulturní akce a hlavně také proto, abychom udržovaly český jazyk."

Vy jste následovala manžela do Egypta. Jaké byly egyptské začátky?

"My jsme poznaly naše manžele v Československu během jejich studia. Jak já vždycky říkám, oni se velmi lehce přizpůsobí našim poměrům a neříkají nám úplně pravdu, jak to tam je, hlavně ty rodinné tradice a zákony a převaha mužského elementu a že se žena musí vždycky podřizovat. To jsou věci nám absolutně nepochopitelné. Tady přicházejí ty střety a časem si člověk uvědomí, že pro ty manžele je to daleko horší, protože on musí plnit jak roli manžela, tak syna. Kultura je jiná. Co nám připadá normální, tam se to nesmí, nebo se to špatně vidí. Takže to je střet dvou rozdílných světů. I když teď bych řekla, že když jsem v 70. letech přijela do Egypta, tak to bylo velmi evropské, co se týká oblékání. Doposud dejme tomu kultura, koncerty, opery, balety, tam funguje normálně, ale co se týče oblečení, to se hodně změnilo. Mladé ženy nebo dívky chodí ještě podle poslední módy, ale ta tendence k zahalování je čím dál tím větší."

Vy jste prožila bolestivé období, dcera byla přiřčena vašemu manželovi.

"Bojovat o dítě, víte, jsou věci, kdy je třeba lepší být trpělivý a nedělat nic. To je ta nejlepší zbraň, což byl můj případ. Já jsem neodešla z Egypta, já jsem věřila, že se mi dcera jednou vrátí a také se to tak stalo. Kdyby mi někdo řekl, než jsem se vdala, že toto se mi může stát, tak bych se nevdala za muslima. Ze zlomeného srdce se vyléčíte, ale jako matka, když jste odloučena od dítěte, to srdce bolí. Ale u mě zůstala víra, že se všechno v dobré obrátí a ono se obrátilo."

Odloučení matky s dcerou trvalo 12 let. Později si Anna Janků našla místo u francouzské obchodní společnosti a provdala se podruhé, za egyptského textilního inženýra, s nímž má druhou dceru. V Káhiře žije už 43 let. Sdružení českých žen v Káhiře, v jehož čele stojí, slaví právě letos 20 let od svého vzniku.

"Dříve jsme byly třeba dvě a dvě kamarádky, co se přátelily, ale jako celek jsme nefungovaly. Tak když jsem se vrátila ze Saúdské Arábie, kde jsem byla s manželem, který tam byl služebně na dva roky, tak jsme se rozhodly, že to dáme dohromady. Je to i takové celkové odreagování od těch denních starostí. Uděláme si česká jídla. Do toho pořádáme nějakou akci i pro Egypťany. Jsou tam buď výstavy nebo koncerty. Měla jsem tam paní Pilarovou, minulý rok houslistu pana Šporcla. Já se vždycky snažím, abych tam přivedla buď známé umělce a nebo někoho, komu by to udělalo radost, kdo si tu cestu do Egypta přeje. Je to od nich krásné gesto, protože my jim nabízíme strašně málo. Nás je za prvé početně málo, odhadla bych to na třicet, ale nejsme registrované, takže určitě víc. Přijdou třeba emaily, když někdo potřebuje poradit nebo jsou nějaké problémy, tak zjišťuji, kolik je tam Češek."

Zmínila jste se, že také děláte setkání pro Egypťany, jak vítají českou kulturu a české jídlo?

"S tím českým jídlem to není zas tak moc populární. Občas chodím do literárního salonu, tak jim tam udělám třeba české sladkosti nebo náš chleba, to jim velice chutná. A to nemluvím o českém pivu nebo becherovce, to má velkou odezvu u všech, dokonce i u muslimů. Koncerty a výstavy bývají v opeře, takže to je i pro veřejnost přístupné. Zveme tam lidi, o kterých víme, že by to ocenili. Do podvědomí Egypťanů se tak dostává i česká kultura, nejenom český křišťál, škodovka nebo zbraně. Vždycky to oceňují, protože se snažíme přivést opravdové umělce."

Pořádáte také vánoční charitativní bazar. Kam jde výtěžek?

"Charitativní akce není jen záležitost ČR nebo krajanů, kteří jsou do toho zapojeni. Je to záležitost všech států Evropské unie, které se tam účastní. Každá země tam dává svoje výrobky. My jako krajanky pomáháme s organizací nebo tam uděláme nějaké pečivo, naháčkujeme ozdoby, aby to bylo typicky české a ten výtěžek jde vždy na místní dobročinné účely. Já jsem byla i ve výboru té dobročinnosti. Oni nám řeknou, co potřebují. A má to velký úspěch. Je to nejlepší charitativní bazar v Káhiře."

Zapojují se také dcery do krajanských akcí?

Jazykový kurz v Dobrušce
"Ano, zvláště do toho bazaru. Ale s těmi mladšími generacemi už je to trošku horší. Oni se tam narodili, takže spíš splývají s tím prostředím. Už posíláme děti do Dobrušky na jazykové české kurzy. Sem jezdí velmi rády, ale jejich země je Egypt."

Jak slavíte české svátky v Egyptě?

"Slavíme jak muslimské, tak křesťanské svátky. Dcerce, která je oficiálně muslimka, udělám stromeček, ozdobím, přijdou její kamarádky, poslouchá se vánoční hudba, jde se do kostela na půlnoční mši. V tom není žádný problém. Naopak nás to obohacuje, máme to z obou stran."

Anna Janků má také patronát nad slepeckým internátem, pro který dokázala obstarat psací stroje se slepeckým písmem a další nutná zařízení. Angažuje se mezi ochránci přírody. Podstoupila například tvrdý boj s místními úřady a podnikateli při ochraně parku ve čtvrti, kde bydlí. V průběhu roku 2011 se stala spolupracovnicí Českého rozhlasu a jako přímá účastnice Arabského jara informovala o aktuálních událostech.

"To byla opravdu revoluce a byla to revoluce velice mírová, něco úžasného. Zapojili se mladí, staří, ženy v domácnosti. Bylo to nadšení a síla jednoty. Pak se to pokazilo tím, že se začaly tvořit strany, roztříštilo se to a každý si chce prosazovat jen to svoje. To je škoda, ale bylo to nádherné a jsem šťastná, že jsem to tam mohla prožít. Teď jsem smutná z toho, jak se to zatím vyvíjí, ale věřím, že se to zase obrátí v dobré, protože Egypt je země, kterou tak hned někdo neporazí na kolena."

Jak teď po těch letech vnímáte Egypt?

"Oni mi říkají, že už jsem Egypťanka, ale já říkám: to ne, pořád budu cizinka v určitých směrech. Moje kořeny budou pořád v České republice. Já říkám: moje poprvé bylo vždycky v České republice. Můj první krok, moje první slovo, moje první láska. Egypt, cítím, že tam patřím, ale na druhé straně jsem pyšná na svoje české kořeny a základy. Pan ministr Schwarzenberg mi říkal: Víte paní Janků, já si u vás velice cením toho dvojího vlastenectví. A je to tak. Já když jsem v Egyptě, miluji Egypt a reprezentuji Českou republiku. Když jsem tady, miluji Českou republiku a reprezentuji Egypt."