Česko v komentáři Svobody si musíme chránit!

Foto: Štěpánka Budková "Já se obávám, že tyto pokusy jsou především motivovány častou obavou z toho, jak postupovat právě v těchto otázkách. Představitelé především samospráv, ať už je to pražská nebo plzeňská, se dostali do nepříjemného tlaku médií a veřejnosti, kdy na jednu stranu se musí chovat jako úřad, to znamená dodržovat stávající zákon, a na druhou stranu jsou zodpovědní lidem a nechtějí být osočeni z toho, že tím, že povolí nějakou akci, budou označeni za orgány, které napomáhají rozvoji neonacismu v České republice."

Mezi těmi, kdo volali po úpravě shromažďovacího zákona v Česku, byl také současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Dá se předpokládat, že v jeho případě by se jednalo spíše o úpravy zpřesňující příslušné normy. Nejsou však, obecně vzato, pokusy o omezení práva shromažďovacího okleštěním svobody, útokem na jeden z pilířů demokracie?

Foto: Štěpánka Budková "Přesně tohoto nebezpečí si musíme být při jakýchkoliv diskusích o změně shromažďovacího zákona vědomi. Vy jste správně řekl, že je samozřejmě na místě diskutovat o tom, jestli technické parametry stávajícího zákona, například to, že se počítají tři dny a ne tři kalendářní dny pro vyjádření kompetentních státních orgánů, jsou správné, nebo by bylo lepší je změnit. Ale pro demokracii je vždycky nebezpečné, jestliže by se měly měnit parametry jakéhokoliv zákona, který upravuje výkon zásadních práv a svobod obsažených v Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod. V tomto směru je možná pro demokratický politický systém důležitější raději tak říkajíc jít na ruku radikálům než omezovat svobodu, protože svoboda je pro všechny občany České republiky mnohem důležitější než několik mítinků případných extremistických sil."

Každé shromáždění, a to nejen extremistů, ale například i fotbalových či jiných sportovních fanoušků, si vyžádá značné náklady na zajištění pořádku. Nabízí se otázka, zda je mají nést všichni daňoví poplatníci, nebo jen organizátoři a účastníci těchto shromáždění? Co o tom soudíte?

Foto: Kristýna Maková "Samozřejmě je otázka, jestli víc nezainteresovat a nedat větší odpovědnost právě těm pořadatelům, aby se více podíleli na těch nákladech, nicméně právě především u extremistických shromáždění to asi nelze úplně očekávat. Ale zase obecně platí, že bychom si možná měli uvědomit, že i takovéto projevy k demokracii patří, že i takovéto projevy demokracie, je-li dostatečně silná, musí snést. A samozřejmě, bohužel, s tím je spojeno to, že aby byla zajištěna bezpečnost především v těchto extremních případech, jsou nutné také nějaké finanční oběti."

Může být cíl, zaměření shromáždění určujícím faktorem pro to, kdo ponese náklady na zajištění pořádku a odstranění případných vzniklých škod?

"Já bych v tomto směru opravdu rozlišoval, jestli to je shromáždění, jak vy jste naznačil, produkt nějaké spolkové činnosti, anebo je to politické shromáždění. U těch politických shromáždění se obávám, že náklady budou ve valné míře vždycky nuceny nést státní nebo místní orgány, protože to je projev svobody slova, nejen svobody shromažďovací. Navíc to mohou pořádat skupiny, které nejsou příliš přesně organizovány, kde také nemusí být zcela jednoznačné, kde, na jakou osobu respektive na jakou organizaci za organizování takového shromáždění padá odpovědnost. Takže to zpřísnění regulace, to zpřísnění organizace může být určitě jedním z parametrů, podle kterého by se také mohlo posuzovat, jestli tu akci povolit nebo ne. Ale dával by si na to skutečně pozor, protože opravdu ve hře je nohem víc. Jak už jsem řekl, především svoboda projevu, a bohužel, ta demokratickou společnost bude muset něco stát."

Foto: Štěpánka Budková Lze podle vás určit hranici mezi svobodou shromažďovací a někdy nevyhnutelnou represí pořádkových sil vůči účastníkům shromáždění zjevně porušujícím svobodu jiných osob?

"To je určitě možné. Myslím si, že jsme toho byli velice dobře svědky jak v případě té pražské události loňského roku, jsme toho svědky v mnoha zemích západní Evropy. Obecná zásada, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého platí. Je zase otázka, jestli Česká republika má tu zkušenost tak intenzivní, jako třeba jiné státy západní Evropy, jestli si ještě nemusíme jako demokratický stát projít nějakou zkušeností a hledat v praxi, kde končí hranice jednoho a začínají hranice druhého, ale myslím si, v tom v žádném případě problém nebude. A jak zatím v poslední době ukazují postupy městských orgánů a policejních orgánů v České republice, v tomto směru jsou jednak přísné, a jednak velice dobře dokážou rozlišit, kdy je třeba něco povolit, a kdy je naopak třeba zakročit. V tom myslím problém určitě není."