Knihovnička Radia Praha Román Alhambra o mapách a hledání ztraceného ráje

Tereza Brdečková, foto: Česká televize Alhambra je váš v pořadí čtvrtý román, čtvrtá velká próza, je to tak?

"Já myslím, že je to můj pátý, protože za román počítám i novelu Listy Markétě obsaženou v mé první knize, která je vydávána za povídkovou. Ale Listy Markétě mají 120 stránek a to se mi na začátečníka zdá až dost. Takže já se často nemůžu dopočítat. A když počítáme i Toyen, což je taky trošku román, tak bych řekla, že je to šestá dlouhá próza, šestý román."

O Alhambře se v anotacích stručně píše, že je to románová kronika zachycující rodinu Kočkových v průběhu sta let. Ona to ale úplně kronika není, ony jsou to čtyři části, které se každá z jiné časové perspektivy věnuje spíš zachycování určité rodinné povahy.

"Ano, ona je to rodinná kronika, která je pozpátku. Já jsem ráda, že si toho nikdo nevšiml, a taky jsem pyšná, že se mi to podařilo. Kniha začíná v roce 2008 a končí v roce 1908. Sleduje se tu skutečně historie rodiny, lidí, kteří mají jakýsi smysl pro hru, fantazii, sen a předávají si z generace na generaci takovou zvláštní pohádku o králi, vévodovi Baltazarovi, který se ztratil ze své země a hledá mapu, aby se tam mohl vrátit. A ústřední postava té knihy Gabriel Kočka je kreslíř a sběratel map a taky ty mapy falsifikuje. Mapy jsou vlastně ústřední téma. My si totiž myslíme, že mapy jsou na světě proto, aby se člověk někam bezpečně dostal, ale ono to tak nebylo vždycky. My jsme přece všichni žili v zemi, která měla falešnou mapu. Československo mělo falešnou mapu pohraničí, řada vesnic tam chyběla, řada jich tam byla navíc. Když žijete ve střední Evropě, tak vám tohle všechno dává takový trochu tajemný pocit mnohoznačnosti. To je jedno z témat té knihy."

"Možná že je důležitá i jiná věc: Ona je to trošku historie mé rodiny, mého otce Jiřího Brdečky, je to historie těch zvláštních prostor, které se nalézají v Praze v Bartolomějské ulici, kde bylo před válkou kino a kam jsem v 60. letech chodila s rodiči na tajné projekce filmů, které se tady jinak nehrály, které Trnka promítal pro svoje přátele. A kam jsem umístila jednu ze svých hrdinek, která tu v 90. letech díky nějakým gruzínským mafiánům otevře art-kino Alhambra a podle té Alhambry se jmenuje celá kniha. Například můj otec umřel poté, co se vrátil ze zájezdu ze Španělska, kam celý život strašně toužil jet. A když viděl, že mu mnoho času nezbývá, protože byl nemocný na srdce, tak vypověděl životní pojistku a přinutil matku, aby s ním jela vidět to Španělsko, tu Alhambru. A pak velice rychle asi za týden zemřel. Protože jsem byla velice mladá, tak to se mnou samozřejmě nějakým způsobem kráčí celý život. Celá tam atmosféra kolem těch lidí, jako byl můj otec, což nebyli komunisté ani žádní disidenti, oni věděli, že jsou v jistém smyslu výkladní skříní socialismu, že na nich ten režim ukazuje, jak je prima a svým způsobem jim mnoho dával. To se týká lidí, kteří se pohybovali kolem animovaného filmu, loutkového filmu. Zpočátku se to týkalo i lidí, jako byl Werich, to ale velice rychle ustalo."

To co jste popsala o poslední cestě do Španělska, se přesně odráží i v knize. Samozřejmě pro znalce je tam i celá řada dalších detailů, které odkazují ke skutečným událostem, osobám a místům, jako je například to kino, dnešní Ponrepo.

Zastavme se ještě u struktury románu. Budujete ho z drobných plošek, každá z nich vždycky posune nejenom příběh, ale i vyznění, chápání příběhu a toho, co se vlastně v rodině Kočkových odehrává. Ta struktura je vnitřně mozaikovitá, střihová. Můžeme to chápat jako inspiraci filmem?

Petr Sís, foto: www.petersis.com "Určitě. Já se filmem zabývám od dětství, taky mě do kina poprvé posadili, když mi byly asi dva roky, pokud se pamatuji. A svět mého dětství nebyl příliš zajímavý, takže film, který je jako sen, na vás zapůsobí. Film v sobě má něco magického, jak říkal Buñuel. A do kina si člověk musel dojít, my jsme neměli televizi, já ještě nejsem televizní dítě, takže to filmové vidění a chápání v tom určitě je. Já si představuji, že čtenář by moje knihy měl číst a měl by mu v hlavě běžet nějaký film. Přitom kdybyste z těch knih chtěl napsat scénář, tak to nejde. Mají vyvolávat tok obrazů v hlavě, má to s vámi něco udělat, ale ne tak jednoduše, že něco ukazuji a lidé to uvidí. Takhle jednoduché by to býti nemělo."

"Já jsem požádala výtvarníka Petra Síse, aby mi namaloval na obálku obrázek. On si tu knihu přečetl a říkal, že je jí nesmírně dojat, protože ona je to kniha o hledání domova, o ztrátě domova, takže lidem, kteří jsou exulanti jako on, to něco říká. Namaloval pár obrázků, ale nebylo to ono. A pak říkal: Podívejte, mám jeden obrázek, který jsem namaloval dávno, strašně moc pro mě znamená, nemůžu říct co, a já vám ho pošlu. A poslal mi obrázek, který je ta kniha ve výtvarné podobě. Takže obálka je od Petra Síse."

Přečtěte si také:
Pět kluků, kocour a trpaslík ve staré zahradě