Před sto lety se narodil básník Vilém Závada

Vilém Závada
0:00
/
0:00

Pod vlivem učebnic uplynulých desetiletí si stále mnozí spojují básníka Viléma Závadu především s prorežimní literaturou 50. let minulého století. V rubrice se pokusíme tento obraz rozšířit a uvést do souvislostí. Závada se narodil v květnu přesně před sto lety a památník Národního písemnictví připravil při této příležitosti malou výstavu. Zde se kolega Vilém Faltýnek setkal se znalkyní Závadova díla Ivou Málkovou.

"Má první knížka básní Panychida vyšla roku 1927, ale psát jsem začal už dříve a mé první verše se zrodily už v nižších třídách gymnázia. (...) Jednou v sobotu odpoledne jsem se v Národní kavárně setkal také s Vítězslavem Nezvalem, s nímž jsme se dosud znali jen od vidění. Představil jsem se mu a Nezval se mě se svou okouzlující prostotou zeptal, zda také píšu verše nebo co vlastně dělám. Přiznal jsem se mu, že také píšu verše a za několik dnů jsem mu jich několik přinesl. Brzy nato mně Nezval rukopisy vrátil a na rubu každé strany napsal svůj posudek. Z jeho povzbudivých slov se mi až zatočila hlava. Taky o mé básni Panychidě, kterou jsem mu ukázal později, mi řekl tolik povzbudivých slov, že jsem jim ani nemohl uvěřit. Po vydání mé prvotiny Panychida uvedl mě mezi své přátele do Devětsilu a tak jsem začal svou literární dráhu."

Z archivního záznamu promluvil básník Vilém Závada.

Narodil se 22. 5. 1905 v Hrabové u Ostravy. Byl básníkem, ale rozsahem významné je i jeho dílo překladatelské. Publikoval od poloviny 20. let, verši, překlady a literární publicistikou přispíval do časopisů i denního tisku. Napsal řadu básnických sbírek, mezi jinými Panychida, Siréna, Cesta pěšky. Dobové ideologii jsou nejvíc poplatné sbírky Město světla (1950) a Polní kvítí (1955). Návrat k vlastnímu stylu přinášejí sbírky Jeden život (1962) nebo Beze jména (1970). Zemřel v roce 1982.

Básníkova editorka a vykladačka Iva Málková vydala před dvěma lety knihu Hledání Viléma Závady. Hovořila s jeho potomky, zpracovala pozůstalost a došla k závěru, že "najednou se představuje Závada jako velmi složitá osobnost, protože - já to píšu i v katalogu k dnešní výstavě - člověk který se bouřil proti bohu si vezme ženu, která je z věřící, praktikující rodiny - a proti tomu vstoupí do komunistické strany. Na jedné straně je to neskutečný introvert, na druhé straně vystoupí v roce 1956 na obnoveném procesu Bedřicha Fučíka, aby ho tam obhajoval. On nesmírně pomáhal lidem prostřednictvím Literárního fondu, který desítky let šéfoval, na druhou stranu vstoupil jako jediný velký spisovatel do normalizovaného Svazu spisovatelů. Takže to jsou ta ale. Z hlediska hodnocení naší společnosti, která chce mít ty hrdiny a poražené, vítěze a zrádce, vzniká otázka, jak je to možné. To jsou otázky, které si neklademe, problémy, které tahle společnost jakoby neregistruje."

Na co jste přišla? Našla jste nějaký jednotící, integrující výklad, který by ty protiklady dokázal spojit?

"Jednak si myslím, že to básnické i lidské řečiště protéká velmi hluboko v Závadovi. To není člověk vnějšího gesta a mnohá ta vnější vystoupení jsou jakýmsi obranným prvkem. On na přelomu 40. a 50. let velmi vážně onemocněl vysokým tlakem, což bylo před půl stoletím vážné onemocnění. A když jsem rozprávěla s těmi dětmi, oni byli přesvědčeni, že tatínek umírá. A já myslím, že potřeba zabezpečit rodinu, vědomí, že je potřeba stát na straně rodiny, možná pak iniciovalo rozhodnutí, že napsal v 50. letech poplatné básnické sbírky."

Co myslíte, že je ze Závadova díla, možná i jeho básnického vidění, co je nejživější?

"Já se přiznám, že jsem poznamenaná tím, že jsem se narodila a žiju v Ostravě. Všechny verše, které se vztahují k průmyslu, k průmyslovému městu, ale taky k vnitřnímu životu jako k dolu, huti, která vybuchuje, ale taky která je vydrancována, vytěžena. Ta míra bolesti a schopnost zachytit bolest uvnitř sebe, když útočí vnější svět. On byl opravdu introvert, on byl uvnitř velmi křehký, byl to člověk nesmírně vzdělaný, mluvil a četl v několika jazycích, a ochránit tady ten vnitřní svět, tu lidskou křehkost. Ten člověk, který je zraňovaný a snaží se to nějak zvládat, to je to, co je podle mě živé. Nechci použít slovo existenciální, protože to Závadovi nepřísluší. Ale právě ta schopnost podléhat tomu vnějšímu, té bolesti, a na druhou stranu se tomu jakoby bránit."

Srší to ze štoly srší to z očí

já v Dombrové kopu v Orlové kopu Na Porembě kopu a pod Lazy kopu Co bude z mých synků

co bude z mých děvuch?