Pravda o politických vězenkyních 50. let

Na stole přede mnou leží nevelká brožovaná publikace s číslem 15 na obálce. Je to 15. svazek z edice Sešity, kterou vydává Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Stejně jako předchozí svazky i tento je k dispozici široké veřejnosti zadarmo a jeho úkolem je šířit informace o temných stránkách naší nedávné minulosti.

V úvodu knihy čteme slova Vlasty Charvátové, popisující první výslech po jejím zatčení v květnu 1949. Nebyla po něm schopna postavit se na nohy. Vyšetřovatel ji odvezl autem zpět do věznice, kde si v přijímací kanceláři do nebohé Vlaty Charvátové na Peškovo vyzvání mohli přítomní příslušníci SNB kopnout. Poté byla odvlečena do temnice a uložena na betonovou podlahu. Vlasta Charvátová byla v době svého zatčení ve druhém měsíci těhotenství. V důsledku mučení potratila, lékařské pomoci se však ve vězení nedočkala.

Podobných případů existují desítky. Dagmar Šimková, Albína Palkosková-Weisenbergerová, Dagmar Skálová, Růžena Vacková, Jiřina Zábranová, Růžena Krásná, Dagmar Tůmová. Stejně jako Charvátová ani ony nespáchaly žádný kriminální čin. Byly to politické vězenkyně. Mezi ženami a muži nebyl v tomto ohledu žádný rozdíl: za mříže byly posílány jako příslušnice buržoazie, z náboženských důvodů (například řádové sestry), jako členky a sympatizantky různých politických stran a spolků. Některé se zapojily do odbojové protikomunistické činnosti nebo se neúspěšně pokusily přejít hranice. To byl případ herečky Jiřiny Štěpničkové.

Kniha, o které mluvíme a z které citujeme, nese titul "Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!" Jejím autorem je mladý historik Tomáš Bursík:

"Já se věnuji vězeňství, komunistickému vězeňství 1948 - 1959, a měl jsem pocit, že téma politických vězenkyň je tu dost opomíjené. Existuje několik článků, několik velmi silných pamětí (Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky nebo Jiřina Zábranová: Ohlédnutí, Albína Palkosková: Tři životy), existují i dokumenty, ale aby nějaká práce souhrnně vypověděla o životě politických vězenkyň, to tady myslím chybělo. Velmi rád bych alespoň malou částečkou přispěl k zaplnění té mezery."

Čím je to tak podstatné téma?

"Dagmar Šimková má v knize větu: Člověk vydrží víc než kůň. Já myslím, že pokud jde o vězení, tak není mezi týráním muže a ženy rozdíl, a pro tu ženu to může být ještě daleko horší. Na druhou stranu - nechci to ale nijak generalizovat - to jakým způsobem se vzepřely zlu kolem sebe, různými protesty, hladovkou, dopisem generálnímu tajemníkovi OSN v naprosté beznaději, to mi připadá velmi silné. A zase bych odkázal na Dagmar Šimkovou. Ona tam má tezi, že muž, když ho něco porazí, cítí se poražený a stáhne se do sebe. Žena když má aspoň kobylinec, tak ho aspoň po tom nepříteli mrští."

Říkátem, že tu byly podklady v pamětech některých žen. Z čeho jste dál čerpal?

"Děkuji pracovnicím Národního archivu, především doktorce Šimánkové, které mi moc pomohly. Já jsem šel do neuspořádaného materiálu Fondu Sboru nápravné výchovy ÚV KSČ a pak vězeňských spisů jednotlivých vězenkyň. Samozřejmě Archiv ministerstva vnitra. Ale jsou to všechno strašné jednotliviny. A kdybyste se opíral jenom o to, tak vám to neposkládá celek. Kdokoliv další se do toho pustí, má ještě hrozně moc práce. Archivní dokumenty možná ještě jsou, ale zatím jsou k nedohledání."

Co konkrétně čtenář ve vaší knize najde?

"Je tam úvod, ve kterém se snažím trochu vyrovnat s dobou 50. let. U nás i v historiografii se šíří pojem socialistická nezákonnost, s tím já ale nesouhlasím. To co se tu odehrálo po únoru 1948, to byl teror. Podle mě komunistický režim a KSČ vyhlásila válku vlastnímu obyvatelstvu a kdo se vzepřel, šel do vězení. Dál jsem to rozdělil na několik kapitol. Ta první se týká vězeňství obecně, jak na něj tehdejší režim nazíral, pak se dostávám k Nápravně pracovnímu táboru Pardubice. tam především byly umísťovány politické vězenkyně. Snažím se rozebírat jejich každodenní život, práci, jejich popracovní činnost, legální nebo nelegální. A hodně se snažím věnovat pozornost tomu jejich vzdoru."