Knihovnička Radia Praha Poznámky z posledních let života Jiřího Koláře

Jiří Kolář: Záznamy Jiří Kolář, známý z posledního období především jako výtvarník, se svými poznámkami z let 1998 - 2001 vrací k literatuře. Deníkovým charakterem Záznamy připomínají Dny v roce a Roky v dnech. Velmi nemocný Kolář už nebyl schopný manuální výtvarné činnosti a zbývalo mu už jen psaní. Editor Záznamů, básník Miloslav Topinka vysvětluje, jak a proč kniha vznikala: "Ty Záznamy Jiřího Koláře jsou vlastně bohužel posledním textem, který nebyl koncipován jako kniha. Začal si do diáře zapisovat ještě v Paříži, a po tom zhoršení zdravotního stavu se rozhodl bez jakékoliv sebelítosti zaznamenávat, co se s ním děje, jak ho opouští tělo, jak se mu svět rozpadá na střepy. Jsou to strohé, surové záznamy, zápisy v surovém stavu, které reagují na to, co viděl kolem sebe, zpočátku ještě sledoval televizi, četl noviny, a zároveň jsou tam poznámky projektů, které měl v hlavě, které chtěl udělat a věděl naprosto přesně, že je už nebude schopen nikdy realizovat."

Jiří Kolář: Záznamy, ukázka "Já Jiřího Koláře," pokračuje Topinka, "znám od 60. let a samozřejmě jsem za ním chodil, protože v tomhle stavu, kdy se nemohl pohybovat, byl rád, když jsme se mohli třeba celé odpoledne bavit. Nebyl si jistý, jestli tohle má smysl, ale já mu vždycky každý rok dal nový diář a povzbuzoval jsem ho v tom, že začal psát a že v tom pokračoval," vzpomíná Miloslav Topinka, editor knihy a Kolářův generačně mladší přítel. Naopak ke Kolářovým vrstevníkům patří Zdeněk Urbánek, se kterým jsem měl možnost taky o Kolářovi mluvit.

V mládí Urbánek patřil k literární skupině kolem Jiřího Ortena a kolem Kamila Bednáře. Po komunistickém převratu rezignoval na vlastní tvorbu a orientoval se na překlady. Nadále ovšem udržoval kontakty s umělci a podle různých svědectví mezi nimi působil jako inspirátor. Od dramatika Jaromíra Ptáčka jsem se například dozvěděl, že Urbánek má svůj podíl na Kolářových slavných výtvarných kolážích. Urbánek to upřesňuje:

Autoportrét Jiřího Koláře "Něco na tom je, já bych to nepřeháněl, ale je fakt, že jsme existovali za války a po válce jako taková členitá skupina básníků, prozaiků, na druhé straně malířů a hudebníků. Týden co týden jsme se scházeli v osmi deseti lidech a přinášeli jsme svoje věci. Ale já jsem žádnou svoji poezii neměl. Já jsem si vymyslel něco úplně jiného: výtvarnictví podobající se některým surrealistickým výtvorům. Vymýšlel jsem si různé koláže nebo způsoby vyjádření, které nebyly běžné. To byla výtvarná poezie, takové struktury, které velmi vybočovaly z běžného kreslířství a malířství. A Kolář, který byly vynalézavý spíš ve verších než ve výtvarnictví, se najednou na ty moje výtvory začal dívat s tím, jako by bylo samozřejmé, že on bude dělat líp, co já jsem dělal sám ze sebe. A skutečně byl velmi vynalézavý a to co dělal, bylo zajímavé."

Podle Miloslava Topinky, který se s Kolářem setkával ve Slavii, inspiroval se Kolář nejen Urbánkem. A své zdroje neskrýval. "Pokud jde o to přebírání vlivů, to jsou zajímavé věci. Samozřejmě tyhle momenty tam byly a když se sedělo ve Slavii, tak tam třeba někdo něco přinesl, něco ho napadlo, vyprávěl o tom. Jako o možnosti, o nápadu. A Kolář byl jediný z nich, kdo to do příště udělal! Nápadů jsou tisíce, ale ten Kolář byl skutečně ten proletář, který byl schopný - a to je na tom taky částečně tak ceněné, ta rukodělná práce - o byl schopný o tom nápadu nejen mluvit, ale taky ho zrealizovat. A to každý není, že..."