Knihovnička Radia Praha „Popsat dobro je obtížnější,“ říká Pavel Kosatík, autor knihy o Přemyslu Pittrovi

Pane Kosatíku, kdy jste se poprvé setkal s Přemyslem Pittrem?

Milíčův dům "To bylo někdy v druhé polovičce 90. let, já jsem tehdy psal úplně jinou knížku než tuhle, byla o Olze Havlové. Ona měla v životě takovou zajímavou periodu - byla tzv. žižkovské dítě a mezi válkami prošla Milíčovým domem. To byla taková Pittrova záchytná a vzdělávací instituce, kterou on pečoval o děti pražských žižkovských dělníků, a ona byla mezi nimi. Po tom roce devadesát, začala povídat o člověku, jehož jméno bohužel zapadlo. Říkala: ´Nezapomeňte na toho Přemysla Pittra!´ A začala mluvit o tom Milíčově domě a pomohla tomu, že ta instituce byla poměrně brzo zvelebena a vlastně díky ní se to jméno dostalo do oběhu. Já jsem o tom psal v knížce o ní, až pak jsem dostal možnost od Nadace Přemysla Pittera a Olgy Fierzové se tím více zabývat."

Dá se Pitter srovnat s nějakou jinou osobností? Když o něm vysílala naše anglická redakce, tak jej nazývali "zapomenutým českým Schindlerem." Dá se to tak použít?

Děti s Přemyslem Pittrem (vlevo) und Zdenkem Teichmanen na zahradě zámku Lojovice (1946) "Tam je otázka, kterou z těch jeho několika osobností si vyberete jako tu hlavní. Vy narážíte na to, že byl zachráncem dětí. 800 zachráněných dětských životů, to je velké dílo, takže je logické, že se tu uvádí na prvním místě. Pak se v souvislosti s Pittrem zmiňuje jméno Schindlerovo nebo Nicholase Wintona, zvláště v poslední době se s touto paralelou Pitter - Winton setkávám docela často. Svým způsobem bychom Pittrovi možná trošku ublížili, kdybychom ho redukovali jenom na tuto periodu, na tu akci zámky, záchranu dětských životů v letech 1945 - 1947. On totiž byl vedle toho i velmi zajímavý náboženský myslitel, byl velmi zajímavý a originální pedagog a měl těch, nechci říct přímo osobností, více. U něho asi s jedním jménem a jednou lidskou paralelou nevystačíme."

Jak na vás Pitter působil? Není to příliš kladná osobnost, třeba po Gottwaldových mužích?

Přemysl Pitter "Kladná osobnost je těžká, když se o ní píše, protože když líčíte zlo, tak tomu čtenář rozumí hned. Tam se nějak všichni naladíme na tu vlnu, porozumíme tomu, jak ty horší stránky fungují, kdežto to dobro jakoby člověka od sebe odstrkuje, komplikuje k sobě přístup. Je těžší být dobrým než zlým, takže je i svým způsobem obtížnější to popisovat nebo o tom číst. Mě to právě z tohoto důvodu lákalo. Mně se na něm líbil, jak jsem zmínil, ten jeho náboženský rozměr, protože on nebyl jen tak věřící, on byl věřící na základě zjevení. Když někdo dneska něčemu věří, tak vám většinou vysvětlí proč a vy si to můžete promýšlet. I takoví lidé jako Masaryk, kteří se zabývali náboženstvím, tak říkali - ta víra v Boha je dobrá, důležitá a prospěšná z těch a těch důvodů...je možné o tom přemýšlet. Kdežto Pittrovi se ten jeho Bůh zjevil. On ho zasáhl za I. světové války na frontě, kde Pitter několikrát přežil jen díky úžasným náhodám a to celý jeho život nastartovalo úplně jiným směrem, vnuklo mu to tu často citovanou větu: ´Můj život nepatří mně.´ Ta jeho víra je svým způsobem neměřitelná, tam s kritickým úsudkem daleko člověk nedojde, to je taková ta klasická víra, jako je to popsáno ve Starém a Novém zákoně nebo v životech světců. Takže ono to bylo pro mě jako autora zajímavé i tímto, popsat něco, co je vlastně nepopsatelné a nějakým způsobem takový zážitek, který já sám jsem ve svém životě ani náhodou neměl, nějak předat a přetlumočit."

Vy jste při psaní knížky hodně využíval archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, který je v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského. Nakolik jste spolupracoval s pamětníky?

"Já jsem zase neměl, přiznám se, tak skvělé finanční prostředky, abych je všechny mohl objet, takže s některými z Izraele, poněvadž mezi těmi Pittrovými dětmi bylo hodně židovských dětí z koncentračních táborů, které po roce 1945 odešly právě do Izraele, tak s těmi jsem si korespondoval nebo mailoval, ale také jsem nezvládl všechny. Ono je jich naštěstí pořád ještě dost. Já jsem tedy spíš využíval toho, když sem ti lidé jezdili. Pořád je několik pamětníků té éry Milíčova domu, ale problém trochu je, protože Přemysl Pitter byl na začátku 50. let donucen k politické emigraci, musel odejít, aby si zachránil život, tak ti pamětníci, kteří dneska žijí, tak ho pamatují nejvíce z toho exilu. Je už dneska málo lidí, jako byla třeba Olga Havlová, kteří ho zažili v akci mezi těmi dětmi."

Přemysl Pitter A byl jste třeba ve Švýcarsku?

"Ve Švýcarsku jsem byl, ale až po dokončení té práce. Narážíte-li na ty švýcarské pamětníky, tak s těmi jsem měl možnost mluvit. A pak jsem využil toho dobrodiní, že v podstatě celá ta pozůstalost je dneska k dispozici tady. Ten jeho exil trval asi čtvrt století a během celé doby se snažil ty věci, které tady nuceně zanechal, tak se snažil dostat ven a teď se zase po tom roce 1989 podařilo to dostat zpátky a soustředit velkou část toho na jednom místě. Ta pozůstalost je obrovská, on si byl vědom toho, že dělá docela důležité věci a ten archiv spolu s Olgou Fierzovou zcela vědomě vytvářel. V tomhle smyslu po sobě zanechal pro historika dobré stopy."

Nakolik byl Pitter ve Švýcarsku známý? Nemyslím jen mezi krajany, ale byl i v povědomí Švýcarů?

Pavel Kosatík "Přemysl Pitter byl v povědomí nejen Švýcarů, ale i části německé veřejnosti, spíše tedy v té protestantsky věřící, ale nejen jí. Nesmíme zapomenout na to, že on od toho roku 1945, kdy byl ještě tady a pak hlavně od přechodu do exilu, byl prvním a na dlouhou dobu jediným průkopníkem česko - německé vzájemnosti. Takže takové německé spolky jako Ackermann-Gemeinde nebo různé jiné organizace, kterým už v padesátých letech záleželo na navázání nějakých kontaktů s československým exilem, tak Pitter byl dlouho jediný, koho oni znali. Nebo kdo mluvil způsobem, kterému rozuměli, který nebyl nenávistný, který nebyl ideologický a tak. Dá se říct, že on v těch padesátých a šedesátých letech byl na té německé scéně, vy jste zmínila Švýcary, ale rozšiřme to, jedním z nejznámějších Čechů. Měl taky docela bohaté kontakty v Anglii, kam mnohokrát jezdil. V době první republiky, kdy působil v pacifistickém hnutí a se velmi čile účastnil každoročně několika mezinárodních kongresů po celé Evropě. On třeba byl schopen po mnichovské dohodě, kdy nám nacisté okleštili republiku, tak po té, jak se říká zradě, zaviněné mimo jiné Brity, vyrazit do Londýna. Tam se v různých vlivných společnostech, ve své vlastní sólo a de facto politické akci, snažil na ně působit, aby, když už se to stalo, aspoň penězi nebo tím, že od nás vyreklamují děti, pomohli zmírnit důsledky té hrůzy."