Knihovnička Radia Praha Madam Paříž Praha

Autor knihy Omar Mounir, mimochodem také bývalý redaktor Radia Praha, se s Jarmilou Baxovou začal scházet nad přípravou knihy v roce 2003. Po čtyřech měsících rozhovorů životní osudy Baxové sepsal a dal mu podobu její osobní zpovědi. Kniha vyšla nejprve ve Francii, v roce našeho výročí se objevila také v češtině.

Jarmila Baxová se narodila na Moravě, ve svou letech odjela s rodiči do Francie. To byl rok 1925. Zde vyrostla a stala se Francouzskou. S českým pasem. Po válce odjela na výlet do Prahy, ale z výletu se stalo doživotí. Vrátit se už nemohla. Zaměstnání našla ve francouzském oddělení Radia Praha.

"To byla náhoda. Přišli jsme z té Francie a já jsem hledala nějakou práci, abych se mohla uplatnit, a nechtěla jsem odejít z Prahy. To byl jeden důvod. Začínali dělat rozhlas. Totiž to bylo po válce, nějaká studia ještě neexistovala, bylo to takové špinavé, pravá ruka, řekla bych, nevěděla, dost dobře, co dělá levá, všechno to šlo pomalu. Já jsem se seznámila s jedním člověkem... Já jsem žena z hospody, víte, já jsem pořád chodila do hospody. A tam jsem narazila na tohoto pána a on povídá, že mě vezme do rozhlasu, představí mě tam někomu a budeme vidět. Tam mě pozval jeden pán, jmenoval se Tosek. Omar Mounir Uměl asi sedm řečí, byl to velký polyglot. On byl vedoucí zahraničního vysílání. Povídá: tak fajn, půjdeme udělat zkoušku hlasu. Tam jsem breptala, protože jsem to nikdy nedělala, a on povídá, že to nevadí, že mě vezme na hlášení. A budeme vás potřebovat na překlady. A já povídám: vždyť já ani neumím česky, představte si dělat překlady! A on povídá, to se naučíte. A byla to pravda. Naučila jsem se překládat, naučila jsem se hlásit a zůstala jsem tu skoro 33 roků."

Na co z té práce nejradši vzpomínáte?

"Ráda vzpomínám na některé lidi, se kterými jsem dělala interview, na reportáže. A setkání s lidmi. To je vždycky zajímavé, protože ten dělá tohle, tamten tohle, každého se něco ptáte a něco se dozvíte. Všichni /zahraniční návštěvníci/ byli nadšení do Prahy. Poznala jsem moc příjemného člověka Joliota Curie, dělala jsem rozhovor s Jeanem Effelem, a to byl muž, který měl velice rád ženy, pro něho byly všechny hezké, roztomilé..."

V té knize se vine červená nit touhy po návratu do Francie, země vašeho dětství. Dalo vám to Radio Praha možnost nějak si alespoň nahradit tu ztracenou Francii?

Jarmila Baxova "Řekla bych že ano i ne. Já jsem si potom vybrala takovou společnost, protože jsem potřebovala francouzštinu, takže mi zůstala čistá, jako by se nic nestalo. Jako bych teprve odešla z teho Paříže. Češtinu jsem velice zanedbala, ale já jsem nepotřebovala umět česky, ale tu češtinu převádět do francouzštiny. Víte, to je velký rozdíl. Co je zajímavé u mě, že mám ráda jeden stát, a žila jsem v zemi, která mi tolik nepřirostla k srdci a kde neumím jazyk. A do země, kterou mám ráda, jsem nemohla. Nemělo by být nic zakázané! Každý má dělat, co chce!"

"Román je univerzální dílo, to znamená že není jen pro Čechy nebo pro Francouze. Ten román byl vydán ve Francii, ale měl distribuci i ve Švýcarsku a v Belgii a několik exemplářů šlo i do kanady. To znamená v celé frankofonní oblasti," říká autor Omar Mounir na otázku, pro jakého čtenáře byl román určen.

Jejich rozhovory probíhaly ve francouštině. V české řeči Jarmily Baxové se dodnes mísí mateřské moravské nářečí se silným vlivem francouzštiny. Její příběh je vyprávěním ženy, která provokovala emancipovaností a bohémským životem a která nedokázala zakotvit a splynout s českým prostředím.

"Těžké pro mě při práci bylo, že když jsme mluvili o mládí, to šlo, ale když jsme o ní začali mluvit v dospělém věku, o vztazích s muži, to bylo pro mě problematické, protože to jsou intimní věci. Ale ona to nakonec akceptovala a dokázala mi, že je správná novinářka. Že chápe, co chci a jak to musí jít po sobě. Ale bylo to velice těžké, navštívili jsme každé zákoutí jejího života, to bylo těžké..."