Knihovnička Radia Praha Ludvík Vaculík vydává fejetony z posledních let Dřevěná mysl

Ludvík Vaculík, foto: autor Fejetony Ludvíka Vaculíka vycházejí v Lidových novinách od roku 1989 každé úterý v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001 vyšel před 6 lety a navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok. Tato kniha navazuje výběrem fejetonů z let 2002-2008. Nese název Dřevěná mysl.

"Podívejte se, já jsem tato Poslední slova psával většinou vždycky v sobotu a v neděli, neboť jsem je v pondělí musel odevzdávat, a v sobotu a v neděli jsem většinou sekal dřevo. No a přitom myslíte na cokoliv a často jsem myslel i na to, co dám do toho posledního slova. A někdy mi napadlo, podíval jsem se na klacík zvláštního tvaru, až to budu přikládat v zimě do kamen, jestli si tak vzpomenu, na co jsem tehdy myslel. A napadla mi myšlenka, která uzavírala předchozí výběr: Kdyby tak ty klacíky se začaly pod tíhou mých myšlenek zvedat, tak by klepotaly, rachotily, zvedaly se, mrvily se, a teď by každý ten klacík se vrátil na své místo, odkud jsem ho odřezal nebo odstřihl. Tím jsem končil ten předchozí soubor fejetonů. Dneska mi napadlo toto: Sakra, nevím, jestli bych byl rád a co by z toho vyšlo, kdyby ty moje nápady, které jsem přitom měl, se složily v soustavu. No nevím, nevím. Napadlo mi, že v příznivém případě by vznikl úplně nový zákoník této společnosti: postdemokratický systém, velice přísný."

Ludvík Vaculík vysvětlil název své nové knihy na autorském čtení v Havlíčkově Brodě v rámci autorského čtení PEN klubu. To bylo ještě před udělením Státní ceny.

Jan Lukeš Filmový a literární historik Jan Lukeš byl členem odborné poroty státní ceny. Lukeš oceňuje, že Vaculík je i v pokročilém věku stále člověk otevřeně myslící, a potvrzeno je to prý právě touto knížkou fejetonů.

"On je možná jeden z posledních té jeho generace, který skutečně do veřejného života zasahuje týden co týden v těch Posledních slovech v Lidových novinách. A navíc vydal knížku Hodiny klavíru, kterou když si člověk pozorně přečte, tak najednou vidí, že on má pořád sílu se na svůj život dívat velice otevřeně a velice kriticky. Takže pokud člověk ponětí o něm zakládal třeba na Českém snáři, který já považuji za vrchol jeho tvorby, tak najednou vidí, že v téhle nenápadné próze jsou ještě místa, kde se něco z toho Českého snáře ještě dopovídá, něco se bere zpět, něco se reviduje..."

Ludvík Vaculík, foto: autor Spisovatel Ludvík Vaculík posluchačům v Havlíčkově Brodě vysvětlil, že některé své fejetony, obsažené v knize, chápe jako pokání. Pokání za to, že v mládí jako komunista se zřekl církve. Vrátil se do ní teprve v pozdním věku díky páteru Tomáši Halíkovi.

"V těchto Lidových novinách se často vyskytovaly útoky na církev a víru. A jsem si řekl: Toto tak nenecháš! A za pokání jsem si uložil, že nenechám žádný takový hlas mlčky projít."

My kdo jsme přišli na Vaculíkovo autorské čtení, jsme mohli pochopitelně slyšet také ukázky z knihy. Vaculík nečetl sám, přizval svého vnuka a vnučku, aby vybrali po jednom fejetonu podle svého vkusu a on sám pak vybíral ty kajícné. Četl například fejeton Věc magická.