Literární salón: Loreta, 2005

Dnes se budeme věnovat nezvyklé literární akci, jejíž povaha je poloveřejná a zcela nekomerční. Ve starém domě v Praze na Hradčanech se několikrát do roka konají literární večery. Jedinou propagací jsou osobní doporučení a pozvání, především od hostitelky, která ve svém bytě obnovuje sto let starou tradici společensko-uměleckých salónů. Hostem byl i kolega Vilém Faltýnek.

Jak často se salóny konají a kolik lidí na ně chodí?

"Rekord je 35, ale většinou chodí kolem dvaceti, pětadvaceti lidí, což je optimální. V těch třiceti už se sotva vejdeme. Původně jsem měla vizi dělat to pravidelně, aby si lidi zvykli, že třeba první pátek v měsíci mají přijít, ale to se mi nepodařilo, takže nakonec je to různé. Je to pět až sedm večerů do roka."

Jak vybíráte účinkující? Jde především o prezentaci původní vlastní tvorby, nebo je spíš důraz na interpretaci?

"Na začátku jsem trochu hledala. První večer byl komponovaný na téma Božena Němcová a skládal se z divadla, četby Seifertovy Viktorky, byl to program, který trval od osmi až asi do jedné v noci a strávila jsem asi měsíc přípravou a tak jsem si řeklla, že takhle by to dál nešlo. Potom jsem postupně přešla na autorskou tvorbu i proto, že je to míň náročné na přípravu. Když se ty večery začaly stávat oblíbenější a oblíbenější, tak jsem si troufla zvát i básníky, kteří už publikují, byl tady Bogdan Trojak, Katka Rudčenková, Petr Borkovec, Věra Rosí. A střídá se to, občas jsou večery známějších osobností, občas vystupují autoři, kteří píší do šuplíku, nebo publikují časopisecky a občas se tady objeví i velmi zajímavé texty. A do toho se někdy vloží nějaký pořad zase tématicky zaměřený, do toho jsem začala dělat i výstavy a teď poprvé byl večer s hudbou."

Literární salón svolává do svého bytu Tereza R. Literatura je tu sice sváteční událostí, současně se však odehrává v souvislostech běžné přátelské konverzace. To je to, co tvoří nenahraditelnou atmosféru večerů. Podobných setkání se koná jistě řada, jen se o nich většinou nedozvíme.

V nahrávce z jedoho z posledních večerů slyšíte Vladimíra Pavlovič, autora nominovaného v letošním ročníku cen Magnesia Litera na objev roku.

"Já jsem si vždycky přála nějak organizovat společnost a dělat nějaké kulturní večery, ale konkrétní inspirace byla dvojí. jednak historická. Já jsem se vždycky zabývala historií literárních salónů a zabývám se deníky Anny Lauermannové, která měla salón na Jungmannově náměstí od 80. let 19. století do 30. let 20. století, takže z těch deníků vím, jak to tam probíhalo, že často to kromě programu byly prostě mejdany nebo literární drbárna..."

A to je i dnes?

"To je určitě i dnes! A druhá inspirace byla, že když jsem byla na semestr v Brně, chodila jsem na literární večery, které pořádal Jaroslav Erik Frič ve svém bytě, který taky organizuje nakladatelství Vetus Via, takže tu dělá výstavy a uvedení nových knížek. I když je to trochu jinak pojaté."

Jaký má význam setkávat se takto neoficiálně, soukromě, nekomerčně?

"Lidi jednak přitahuje možnost setkat se v bytě, který má nějakou atmosféru jako tady na Loretánském náměstí. Když jsem se snažila organizovat večery jinde, chodilo hrozně málo lidí. tady můžou ještě popovídat, posedět, případně i přespat. Je to domáčtější, spousta lidí se tu seznámila, může z toho vzniknou třeba docela obyčejné přátelství, ti lidé se scházejí pak sami dál... Nebo se tu domlouvají další vystoupení, na festivalech a tak. Já jsem vlastně spíš jen měla tu odvahu provokovat a říct tomu literární salón. Vztáhnout to nějak k té historické minulosti a říct, že taková možnost tu je navázat na tradici, znovu obnovit ten salón, kde nějaká dáma přijímá hosty..."