Knihovnička Radia Praha Kratochvilova Černá skříňka o nemožnosti návratu

Jiří Kratochvil, foto: autor Publikace Hry a sny vyšla ve Větrných mlýnech v edici Dramatické texty, svazek má číslo 48. Předcházely například hry Pavla Kohouta Pět a Pat, komedie Ivana Krause, zahraniční drama slovinské, kanadské a podobně. Nakladatelství zaměřené na dramatické texty zřídilo i informaticní sešitkovou edici Současná česká hra a edici klasických textů Repertoár.

Těžiště tvorby Jiřího Kratochvila leží v jeho románovém díle. Hry psané pro divadlo a pro rozhlas prózu doplňují, to ale neznamená, že jsou okrajové. V jistém smyslu by se dalo říct, že rozvíjejí některá autorova témata způsobem, jakým to román nedokáže. Otázky totožnosti postav, hraní rolí, sociální i psychodramatická rovina divadla, divadelnosti a dramatičnosti jsou totiž častými náměty i pro Kratochvila romanopisce a povídkáře.

V rozhlasové hře Babička slaví devětadevadesáté narozeniny, kterou natočila režisérka Hana Kofránková, se schází rozvětvené příbuzenstvo do babiččina rodového sídla. Autor ji později přepracoval pro jeviště.

"Tu divadelní podobu Babičky jsem přejmenoval na Herci, protože to je vlastně to základní téma, je to o hercích. Román Herec taky vychází z této hry, citoval jsem v něm pasáže z ní. Protože ta hra se nehraje, tak mi přišlo líto věcí, co se povedly a jsou zajímavé, proto jsem je dal znovu do románu. I když to není jeho podstatná část. Takže je to přejmenováno na Herci. Pak jsou v knize mikrohry, které jsem psal předloni pro Alenu Blažejovskou, pro rozhlas, a je tam výběr mých nejlepších rozhlasových her, napsal jsem jich osm a tady je jich pět."

Co je podle vás pro rozhlasovou hru nejdůležitější?

"Co dnes, nevím. Myslel jsem si o tom cosi počátkem 90. let, kdy jsem je sám psal, ale to se stále rychle vyvíjí. Sám mám tu zkušenost, že rozhlasová hra je blíž literatuře než hra divadelní. To jsem viděl na tom rozdílu, když jsem napsal Babičku jako rozhlasovou hru a pak jsem ji přepracoval na divadelní. ta rozhlasová uspěla velice, byla hrána v Německu ve třech stanicích - nezávisle na sobě v Berlíně, v Brehmách, v Kolíně nad Rýnem, a pak ještě v Chorvatsku a ve Slovinsku. A ta divadelní dopadla, jak dopadla. Než se člověk tu divadelní poetiku naučí, tak to chvíli trvá. Ten přechod je velmi komplikovaný."

Jsou to hodně odlišné disciplíny?

"Ano, velice odlišné žánry. Prostě rozhlasová hra je víc literatura. Já myslím, že Černá skříňka je už divadelní hra se vším všudy, že už jsem pochopil, v čem spočívá poetika divadelní hry."

Svazek Kratochvilových her otevírají oba texty divadelní, tedy Herci a Černá skříňka. Obě se zatím dočkaly pouze jednoho nastudování. Herce uvedlo městské divadlo Brno v režii Břetislava Rychlíka v roce 1999. Oproti ní novější Černá skříňka se dočkala nastudování v Opavě, premiéru měla v lednu 2008, režisérem byl Zdeněk Kaloč. Do roka ale zmizela z repertoáru.

"Černou skříňku jsem dopsal více méně z iniciativy Větrných mlýnů. Chtěli, abych napsal hru, kterou oni rozšíří, a že pro ni najdou divadlo. Oni ji pak v roce 2002 vydali v sešitovém vydání, poslal jsem ji Milanu Kunderovi a jelikož je to hra o návratu emigrantů začátkem 90. let, jeho to velice zaujalo a telefonoval mi. Taky je to hra vycházející z Nedorozumění od Alberta Camuse, které se jemu stejně jako mě nelíbilo, oba si myslíme, že je to špatně zvolený způsob zpracování tématu, že to měla být absurdní komedie, kdežto Camus to napsal jako antickou tragédii a tím to pokazil. Já jsem se pokusil to napravit... napravit Camuse, to je strašné, že? Prostě, přemýšlel jsem léta o tom, že by to bylo dobré jako absurdní komedie. Tak jsem to přemístil do současnosti a udělal jsem z toho komedii, tedy velice zlou, jsou tam nekrofilové a tak dále."

Spolumajitel nakladatelství Větrné mlýny Petr Minařík, foto: autor Jak dopadla ta realizace v Opavě?

"To mi taky říkal okamžitě Kundera, nepište divadelní hry, protože o definitivní podobě rozhoduje režisér, ne vy. To jsem nevěděl, když jsem tu hru dával z ruky, že to bude interpretace, že to musím takhle přijmout. Tak jsem to přijal, ale říkám si, že bych ještě uvítal další interpretaci nějakého mladšího režiséra. Interpretace jsou zajímavé, jakým způsobem to vnímá někdo jiný, ale chtěl bych vidět ještě další interpretaci."

Jaký je námět Černé skříňky?

"Je to variace na Camusovu hru Nedorozumění. To je hra o Čechoslovákovi, zmíněném taky v Camusově románu Cizinec, emigrantovi, který se vrací po dvaceti letech, a jeho matka a sestra si mezitím pořídily hostinec. On se tam ubytuje inkognito, čili v roli bohatého cizince. Ony ho zabijí, domnívajíce se, že tak přijdou k obrovskému majetku, k tomu sice přijdou, ale zjistí, že zavraždily vlastního syna, vlastního bratra. Spáchají pak obě sebevraždu, skočí do studně. To je ten styl antické tragédie. Já jsem to přemístil do počátku 90. let, vrací se emigrant, který emigroval v roce 1968, vrací se se svým kamarádem a zahrají si tu roli bohatého cizince. tam je ten oprvek psychodramatu. Jenomže dávno před tím, než se tento syn vrátí, do hotelu, který jeho matka restituovala, ony už přišly na to, že by tam mohly zabíjet bohaté cizince. Ale nedělají to samy, jako to dělají matka se sestrou v Camusově Nedorozumění, ale dělá to najatý vrah, nekrofil, kterého zachránily před nějakými nepříjemnostmi. On si zabije oběť a zároveň si ji zneužije, prostě taková příšerná scéna. A je to samozřejmě komické, není to tragické.

Jiří Kratochvil, foto: autor Ta hra má podtitul Hry a sny a každý ten návrat má jinou variantu. To znamená oni hrají něco jiného a ještě naopak se ta hra protáhne v tom, že tam při nějaké rodinné večeři ten syn Petr přesvědčí všechny ostatní, aby přijali různé role z minuklosti a odhalí se obludnost těch časů před emigrací. Proč vlastně odešel, kdo byla ta jeho matka, kdo byl otec, jak se k němu chovali. Takže je to celé vlastně postavené na psychodramatu. A končí to jejich smrtí, když se vrací naposledy, tak s nimi spadne letadlo. Je tam řečeno, že návrat není možný. Dokážeme se vůbec vrátit? Je možný návrat z emigrace? A to je asi věc, která na tom taky zaujala Milana Kunderu."

Jakým způsobem jste se dostal k psychodramatu? Kde jste získal praktickou zkušenost?

"Jednak jsem si o tom kdysi povídal s Ivanem Vyskočilem a v tom textu, co jsem o Ivanu Vyskočilovi psal, jsem připomínal Jakuba Morena a to má velice blízko k psychodramatu. A dále jsem se znal s psychiatrem prof. Bouchalem, který se pokoušel o psychodrama tady na psychiatrické klinice. Moc to neuspělo. Pozval mě v roce 1968, abych se na to podíval, já jsem plánoval objet všechny psychiatrické kliniky, podívat se, jak se to dělá třeba v Kroměříži. Tam to bylo zajímavé. A měl jsem domluveno s měsíčníkem Index, že tam otisknu ty reportáže z jednotlivých klinik. Ale mezi tím byla srpnová okupace, Index zanikl a z toho projektu sešlo. Ale zůstal ve mě zájem o psychodrama. Ledacos se tím objeví, člověk zjistí něco o sobě i o těch druhých. To je celý půdorys hry Černá skříňka, že oni zjistí ledacos o své minulosti. Že si prohodí role, sehrají to znovu, a to, co jim bylo nepochopitelné, když byli sami sebou, se najednou v jiné roli obludně vynořuje. Psychodrama je fantastická věc."