Knihovnička Radia Praha Kohákovo "břemeno nad lidské síly ..."

Dokázal byste se zařadit do nějakého filosofického směru 20. století? Nebo nemáte rád takové škatulkování?

"Škatulkování je vždy nepřesné. Hodně jsem se učil od Masaryka a Husserla. Po Masarykovi mám etické zaměření. Všechno mé myšlení je potýkání se s otázkami dobra a zla. Od Husserla mám fenomenologický náhled na svět. Tedy chápu skutečnost jako zkušenost, nikoliv jako datum."

Je o vás známo, že se zabýváte vztahem člověka k přírodě, ekologickými tématy. Jak jste se k tomuto tématu vlastně dopracoval?

"To je jeden z mých čtyř celoživotních námětů. Jedním je etika. Když se nad tím zamyslíte, tak uvidíte, že nejzákladnější etický problém kromě vtahu člověka k člověku, je vztah člověka k životnímu prostředí. My lidé jsme velice malí a nově příchozí druh v obrovských mnoha milionových dějinách, a jsme na životě této Země zcela závislí. Představte si Zemi třeba jako balón a naše slavná civilizace je maličká gondola pod tím balónem. My z toho balónu odtrháváme kusy látky a říkáme, že si to v té gondole uděláme pohodlnější. Jestli se nám podaří zničit balón, no tak je po všem. Proto považuji etiku vztahu člověka k mimolidskému světu za základní etickou otázku."

Mohl byste vybrat ze své knihy úryvek, který byste nám přečetl?

Erazim Kohák "Samozřejmě, ale musím upozornit: tato kniha není o ekologii. Tato kniha je o Kohákově myšlení. Jedna část je filozofická, jedna teologická, jedna se týká české národní totožnosti a jen jedna se týká ekologie. Tak vám namátkou vyberu. Například tady z té úvodní eseje."

Citace z knihy Zorným úhlem filosofa:

"Součástí písemnictví mé vlasti je spis Jana z Žatce Der Ackermann aus Bohmen (Oráč a smrt) z přelomu 14. a 15. století. O generaci později vznikl Piers Ploughman Villiama Langlanda. Pro oba autory je zemědělec tím, kdo představuje usilovně hájenou osobní ryzost v protikladu k bláznovství a podlostem doby, ke korupci v kruzích politických i církevních, ke vší té marnosti nad marnost. Žalmista si sice posteskne, "aniž ho již více pozná místo jeho", leč slovy Roberta Frosta lze namítnout: "Což srdci člověka lze jinak než jako zradu vnímati ... hlavu svěšenou a smířenou s koncem lásky či podletí?" Rolník obdělávající půdu vzdoruje pomíjivosti času.
Jaký smysl má oráčovo dílo? Nic snazšího než uchýlit se k laciným pseudofreudovským výkladům a prohlašovat, že oráč, v okamžiku, kdy vetne do orné půdy čepel rádla, se sezdává se zemí. Ti, kdo se dnes vracejí k půdě, i když nečetli Heideggera, hovoří o návratu k přírodě, k prostotě, kterou popsal Thoreau ve svém Waldenu. Znám ji ze své někdejší samoty v New Hampshire, dávné a vysněné. Jednotícím prvkem všech těchto obrazů je sen o světě mimo čas, o světě, který má svůj vlastní tep a smysl. Doba, která život podřizuje výkonnosti, jej o tento rozměr osudně ochuzuje. Nejen se náš čas stává penězi ("čas jsou peníze") a nedostatkovým zbožím, stává se také lineárním, nekonečným sledem totožných momentů, které se od sebe liší pouze nahodilým číselným označením. Dnes máme přesně 1994, 11.2., 20:32. "Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli", praví Kazatel 3,1 slovy bratří Kralických. Náš čas se jeví spíše jako čas ničeho pro nic. Stisknutím vypínače zrušíme přirozený cyklus světla a tmy. Podle jména dál je léto a zima, ač v~pokojích s ústředním topením, klimatizací, jak si to vyžadují počítače, nás od proměn ročních období dělí dvojnásobně prosklené okno. Jako bohové jsme uchvátili vládu nad dnem a nocí, ovšem bez boží moudrosti. Je to břemeno nad lidské síly..."