Kateřina Rudčenková - momentky ze života

Výraznou představitelkou nejmladší generace české literatury je osmadvacetiletá Kateřina Rudčenková, básnířka, která se poslední vydanou knihou Noci, noci suverénně přihlásila také k próze. K letnímu rozhovoru s autorkou, která nesnáší vnucovaný optimismus, zve Vilém Faltýnek.

"Je mi nepříjemné, když mi někdo říká, že když jsem mladá, tak mám cítit optimismus mládí, jeho naděje... Optimismus je žádaný, sluší se hledět do budoucnosti, zářit... a mně se ten požadavek prostě protiví," říká mladá básnířka, autorka nesentimentálních povídek Noci, noci."

Kateřina Rudčenková byla po vydání svých dvou básnických sbírek přijata čtenáři i kritikou jako jeden z největších talentů současné mladé české literatury. Rudčenková vystudovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka tvorba písňového textu a scénáře, poté studovala ekonomický obor na České zemědělské univerzitě. Věnuje se i umělecké fotografii. V knížce povídek Noci, noci vypovídá s nebývalou otevřeností zejména o vztazích rodičů a dětí a o vztazích milostných. Autobiografičnost reflexivní lyriky, známá z předchozích sbírek, se tu přeměňuje ve vypravěčskou citlivost k okamžiku.

Proč vás, Kateřino Rudčenková, nebaví příběhy si vymýšlet?

"To je pravda, že mě to moc nebaví. No asi proto, že jsou tak odtažité od toho podstatného. Asi chci být co nejuvěřitelnější, takže proto píšu autobiograficky. Snažím se zaznamenat vlastní zkušenost, zpracovat ji tak, aby nebyla nudná a rozvleklá. Fabulování je zakrývání. Když čtu sama nějakou knihu, tak mě taky zajímá sdělení dotyčného člověka, jeho zkušenost, a ne to, co si vymyslí o nějakých postavách. Proto dělám totéž, když píšu."

Kateřina Rudčenková: Noci, nociKateřina Rudčenková: Noci, noci Měla byste příklad takového autora, u kterého osobní zkušenost nacházíte?

"Teď mě napadá kniha Zuzany Brabcové Rok perel, za ní je silná osobní zkušenost. Je to její poslední román o lesbické zkušenosti, o pozdním comingoutu. Nebo ze zahraničních namátkou Montauk Maxe Frische, to je formálně výborně zpracovaná vlastní zkušenost.

Kritika reagovala na její třetí knihu různě. Kladně ji přijal kritik Vladimír Novotný, který si povšiml: "Rudčenková nikde nepíše o citových vztazích pěkně od začátku do konce, vždy z nich vytrhává určité výseky, fragmenty, momentky, erotické scény - a i ti, kdo ji neznají, mohou rozpoznat v tomto přístupu autorčinu vášeň pro uměleckou fotografii."

Co vás jako fotografku zajímá? Jaká témata vyhledáváte?

"Nejvíc portréty a akty. Přírodu taky, všechno možné, ale nejvíc lidi."

Vystavovala jste je někdy?

"Ještě ne. Už jsem je publikovala v Tvaru a teď i v Novém intelektuálovi, ale do výstavy se zatím nehrnu."

A představujete si, že budete kloubit psaní a fotografii? Ta ekonomie vás nijak neláká?

"Ne, to rozhodně není moje cesta. Tu ekonomii jsem vystudovala jenom proto, že jsem chtěla mít vysokou školu. Chtěla bych kloubit psaní s focením, ano. Já jsem se zkoušela dostrat i na herectví, ale tam jsem neuspěla. Vystudovala jsem vlastně ještě tvorbu textu a scénáře na Ježkárně."

Píšete písňové texty?

"Ne. Otextovala jsem pár písní a tím to zhaslo. Líp mi šly básně, kde jsem nebyla spoutaná hudbou, do které jsem se musela vejít. Když píšu báseň, tak nechci být spoutaná formou."

To je u vás asi jako s příběhem...

"Možná ano."

"Povídky Noci, noci souboru spojuje především postava hlavní hrdinky Anny. Autobiografické ladění je pro debuty současnosti tak typické - problém je ovšem v tom, že autorka nenabízí ani žádný strhující pohled na svůj krátký život, ani originální formu nebo novátorský postup. Anniny příběhy redukuje na banální všednodennosti, jejichž vršení je místy až nesnesitelné." napsala Marta Ljubková.

"Inspirací k jedné povídce byla sebevražda jednoho z kamarádů. Optimismus je žádaný, to se sluší, hledět do budoucnosti a zářit, a mě se ten požadavek prostě protiví. Proto jsem tu povídku napsala, protože cítím s tím člověkem, který to nedokáže snést. Další inspirací byly mé různé vztahy k různým mužům. Další inspirací moje promoce, moji rodiče, a taky náš výjezd do Rumunska na festival poezie, který jsem zaznamenala asi dost přesně. Prostě samé životní zážitky!"

U jedné z těch povídek se střídají vyprávějící postavy. Napadlo mě, jestli byste neměla chuť napsat nějaký dramatický text.

"To už píšu. Právě se o to snažím a musím ho co nejdřív dokončit. To ano. Zdá se, že teď směřuju k divadelním hrám. Mám objednávku od vídeňského mladého divadelního souboru, že chtějí hru o Oskaru Kokoschkovi. V roce 2005 bude mít 25. výročí úmrtí, tak že by se jim ta hra hodila. Přislíbila jsem a už ji dokončuji."

Jak se vám daří dramatický žánr?

"Bojuju s tím hodně. Mně se zdá, že se mi nejsnadněji píše poezie, a bojuju s tím podobně jako s prózou. Ale tady vím, že to musí přijít do úst skutečným hercům, protože oni s tím půjdou na jeviště. Je to daleko větší zodpovědnost, ono to musí fungovat. Když to nefunguje v knížce, tak se nic nestane. Ale až ti herci budou stát na jevišti a bude to trapné, tak já se půjdu někam propadnout."

Když píšete o Kokoschkovi, tak je to najednou s tou vaší osobní zkušeností nějak jinak, ne?

"Možná proto je to obtížnější. Ale já jsem si v jeho biografii našla milostný vztah s Almou Mahlerovou a tím je mi to trochu bližší a představitelnější."

Jaké to je být dnes začínajícím autorem?

"Já myslím, že když se tomu člověka věnuje, tak narazí na lidi, kteří mu poradí, nasměrují ho. Nemyslím, že je to těžké, pokud něco umíte, nebo pokud máte o něco opravdu hluboký zájem. Debutanti přitahují zájem především."

Máte za sebou sbírky poezie Ludwig a Není nutné abyste mě navštěvoval. Teď jste vydala svazek próz Noci, noci. Má ta změna nějaký důvod? Nebo je za tím snaha vyzkoušet něco nového?

"Není to plánovaný pokus. Přišlo to samo od sebe. Zažívala jsem věci, které se mi dařilo líp zachytit prózou. Teď připravuju zase sbírku poezie a co bude dál, nevím."