Knihovnička Radia Praha České Vánoce jako otázka pro historika

"Nás zajímalo, jak lidé reálně prožívali vánoční svátky, ne jak se je snažili v souladu se zvyklostmi slavit. Tedy jaké se nabízely vánoční dárky, jaké dárky lidé sháněli, jak to vůbec o Vánocích před šedesáti, sedmdesáti lety vypadalo v naší zemi. A zejména od roku 1938 a 1939 jsme se dostávali k problému, jak se Vánoce střetávaly s totalitními režimy, nacistickým a později komunistickým. To je další rovina naší knížky, jak se politika promítala do vánočních oslav. Vánoce jsou svátky na první pohled apolitické, jsou to původně svátky náboženské, dnes pro většinu lidí spíš svátky rodinné, příležitost, aby se rodina společně sešla a obdarovala. A my jsme v té knize zachytili, jak se různé režimy snažily Vánoce využít k vlastní propagandě a vštípit společnosti nějaké implantované vzory. Nejdřív německé, později sovětské. Tady mám na mysli zejména Dědu mráze, o němž jsme se v knize hodně rozepsali, protože jsme zjistili, že problém Dědy Mráze řešily i nejvyšší orgány KSČ. Jeden rok se totiž ta akce nepovedla, protože nebyla koordinována, a v následujícícm roce ÚV KSČ, nejvyšší orgán v zemi, jedná o Dědovi Mrázovi a dojde k rozhodnutí, že bude zajištěn jeden Děda Mráz ústřední, to bude ten sovětský, a pak budou ti místní, ladovského typu, kteří budu hovořit česky. Ty zmatky, které se objevily, jsou skutečně půvabné, protože dětem bylo říkáno, že to bude ten sovětský stařík, který přijíždí z Čukotky, a děti na něj mluvily rusky, a ten Děda Mráz, protože ho většinou představoval nějaký český herec, jim nebyl s to jim rusky odpovědět."

Další možná trochu spřízněnou kuriozitou, o které v knize píšete je možná ta snaha zastínit oslavy Vánoc v 50. letech oslavami sedmdesátin Josifa Vissarionoviče Stalina.

"Přesně tak, ty se slavily 21. prosince, a režim se tím snažil přebít symboliku Vánoc. My jsme se věnovali i literárním produktům souvisejícím s Vánocemi, vánočním písním, poezii a fejetonům a našli jsme v 50 letech vánoční básně, jsou i nazývány koledami, které oslavují Stalina a Gottwalda."

To je ten politický rozměr. A z hlediska té soukromé roviny, jak se vánoční rituál během sledovaných destiletí proměňoval?

"V řadě případů ty věci zůstávají stejné. Záleží na přístupu, jestli dotyčná rodina je nebo není nábožensky založená. Tyto prvky jsou přítomny i v období první republiky a protektorátu. Postupně Vánoce ztrácejí duchovní rozměr, už v 60. letech se z Vánoc stává svátek konzumu, typickým projevem tohoto pohledu na Vánoce se stává ta komunistická koleda Štastné vánoce, kde se mluví o tom, jak se rodina napere vším možným jídlem a sedne k televizi a duchovní rozměr už je naprosto pryč... Později v 70. a 80. letech už je to značně vyprázdněné, bez duchovního rozměru, a dokonce i v rodinách, kde se dodržovala křesťanská tradice, zajímaly děti daleko víc dárky než prožívání štědrovečerního příběhu z evangelií. Ale už za první republiky se objevovaly stížnosti, že Vánoce ztrácejí duchovní rozměr a že se komercionalizují. Ve 20. a 30. letech byly před Vánoci noviny plné inzerátů na nejrůznější vánoční zboží. Samozřejmě za hospodářské krize to bylo daleko drsnější, ale před ní i po ní se objevovalo mnoho nabídek na dárky. A dokonce ještě v prvních letech protektorátu lákaly inzeráty na nákup v Bílé labuti a doslova se tam píše: přijďte dopoledne, protože odpoledne a večer bývají návaly. Takže ta vánoční nákupní horečka a přecpané obchody, které známe dnes, se objevovaly daleko dříve."

A jak to probíhalo v těch dobách těžkých, krušných? Ať už v období hospodářské krize nebo později za války? nebo v 50. letech, v kriminálech... i o tom všem píšete.

"Máme v knize kapitolu, která se věnuje Vánocům v nacistických koncentračních táborech, na celách smrti a je udivující, v jak neskutečně skromných podmínkách dokázali lidé slavit Vánoce, aby si přilepšili třeba nějakou snítkou, nebo lepším jídlem. Fascinovalo nás, jak neuvěřitelnou aktivitu tito lidé dokázali vyvinout, aby si Vánoce připomněli. Skoro se mi zdá, že ti lidé to chápali tak, že dokud slaví Vánoce, stále zůstávají lidmi, stále jsou součástí civilizace, která o Štědrém večeru usedá k tabuli a vzpomíná na své přátele. Takže i lidé v tomto nehostinném, prostředí se snažili vánoční zvyky mnohdy i s nasazením života dodržovat. Zaznamenali jsme v knize vzpomínky lidí, jak si vytvářeli betlém v koncentračním táboře, jak pořádali štědrovečerní hostinu a podobně. I v celách smrti, kde lidé odsouzení čekali na smrt, se slavily Vánoce, vězni psali dopisy svým blízkým, jak na ně myslí a podobně."