Historické obzory Za tajemstvím nejstarších pražských mostů

Zdeněk Dragoun u repliky hlavy Bradáče, foto: Muzeum hlavního města Prahy Tvrzení o nakouknutí „do hlubin“, je možná trochu nadnesené, Vltava má prý v místech Karlova mostu jen asi tři metry. Nicméně i tak je to dost na to, aby se pod hladinou ukryly zbytky předchůdce Karlova mostu, mostu, pro který se vžilo pojmenování Juditin. A právě jemu je věnována první část výstavy.

Do historie i řeky se alespoň pomyslně zanoříme vedle kopie slavného Bradáče, kamenného reliéfu vousatého muže, který byl umístěn na mostě a podle nějž se měřila výška hladiny. Našim průvodcem po dějinách nejstaršího kamenného mostu v Čechách bude archeolog Zdeněk Dragoun z Národního památkového ústavu, který se na výzkumu zbytků Juditina mostu podílí.

Model Karlova a Juditina mostu „Z těch trojrozměrných exponátů, kterých je tu pár, je možné upozornit na čedičové dlažební kostky mostu, které nepocházejí přímo z doby výstavby, ale zřejmě z opravy mostu po povodni v roce 1282. Co ale pochází z původní konstrukce jsou tady zbytky toho dřeva. Konkrétně tento kousek je zbytek základového roštu jednoho z pilířů, který se skrývá v řečišti a který objevili potápěči poříčního oddílu Policie České republiky., By odebrán a je dendrochronoligicky datován. Nejmladší dochovaný letokruh pochází z roku 1156, takže víme, že se jedná o kus dřeva, který opravdu souvisí se stavbou mostu i když to bohužel není ten úplně poslední letokruh, ty se nedochovaly.“

Když porovnáte Juditin a Karlův most…dají se nějak srovnat z hlediska třeba velikost?

„Já si myslím, že byly relativně podobné. Karlův most je podle mého názoru taková replika Juditina mostu. Rozdíl především spočívá v tom, že Karlův most je daleko vyšší, což je reakce na to, jakým způsobem ten Juditin most ´zahynul´. Ty jeho oblouky nebyly tak veliké a při povodni se ucpaly unášeným dřevem, ta voda se celou svou silou napřela do mostu a vlastně ho zbourala. Aby se tomuto zabránilo, aby ta průtočnost byla větší, tak jsou pak oblouky Karlova mostu daleko větší. Jak nás ale učí historie, ani to nestačilo.“

Karlův most po povodni v roce 1784 V zimě roku 1342 zničila Juditin most povodeň. Proto byl o několik let později vystavěn most, kterému dnes říkáme podle jeho zakladatele Karlův. Ani jemu se ničívá síla povodní nevyhýbala, v živé paměti jsou dodnes povodně z roku 2002. Velká voda udeřila v minulosti mnohokrát, velmi silně například v roce 1784, kdy značně poškodila několik pilířů mostu. Právě této povodni je na výstavě věnován velký prostor. Dochovalo se totiž vyobrazení oprav i pravidla, která v průběhu oprav pro provoz na mostě platila. Pod pohrůžkou trestu byla zakázána třeba rychlá jízda nebo vybočování z řady. Ti, kdo se chtěli dostat z jednoho vltavského břehu na druhý, mohli po dobu opravy využít také pontonového mostu. Pokračuje Ondřej Šefců z Národního památkového ústavu:

„Aby byl v Praze zachován provoz, tak byl postaven pontonový most přes Vltavu. Tady máte i přesně popsané podmínky, jak se přes něj jezdilo. Kolik měl most mít náklad, všichni jezdci že museli sesednout atd. Ten pontonový most stál v místech Mánesova mostu.“

A jak dlouho tam stál?

„To přesně nevíme. Víme ale, že ta vyhláška o provozu byla vydána 25.dubna 1784. Můžeme se domnívat, že tam stál asi do zimy, protože myslím, že přes zimu by nepřežil.“

Na výstavě nechybí spousta dobových vyobrazení Karlova mostu. Podle Pavly Státníkové z Muzea hlavního města Prahy jich existují stovky, ne-li tisíce. Dalšího mostu se Praha dočkala až v 19. století, žádný z nich ale už nedosáhl věhlasu toho, který založil otec vlasti:

„Ten fenomén mostu byl pro Prahu tak strašně důležitý hlavně v období, kdy tady byl most jen jeden. Dočítáme se v pramenech, že v okamžiku, kdy byl most poškozen a nemohl se používat, tak kronikáři velmi pláčí a naříkají, protože lidé najednou nemohli Vltavu lehce překonávat. Fungovaly sice různé přívozy, ale třeba chudší lidé, kteří neměli peníze, je nemohli používat, pak tady byly brody, ale to přece jen nemělo účinek toho mostu. Takže ten fenomén kamenného Karlova mostu byl pro Pražany důležitý hlavně do té poloviny 19.století, hlavně do doby, kdy tady byl ten most jediný.“

Výstava je rozdělena na dvě části, „nadvodní“ a „podvodní“, ale dříve než se spolu s Ondřejem Šefců zanoříme do Vltavy, zaměříme se na jeden z exponátů.

Kameny v základech starého mostu, foto: Muzeum hlavního města Prahy „Tohle je exponát, který bych si troufnul zařadit na pomyslné první místo. Při těch podvodních výzkumech bylo zjištěno, že ze svého lůžka v základech Karlova mostu se uvolnil tento kámen. Je to kámen, který byl ve své době, ve 14.století, určen patrně k výrobě mlýnského kamene, ale jako mlýnský kámen nikdy nesloužil, protože vidíte, že je jen hrubě opracován. Tento kámen jsme zatím vždycky označovali jako polotovar pro výrobu mlýnského kamene – tzv. otesek. Co je na tom úžasné – tady jsou dodnes zachovány a těch řekněme 600 let ve vodě přežily v plném zdraví kované kramle. Spojovaly vzájemně ty bloky těch kamenů, tady je ta kramle čistě seříznutá, tady jsme odebrali vzorek kovu a je prokázáno, že to je železo, vyrobeno starobylou splávkovou metodou. Je zapuštěno do otvoru v kameni a zalité olovem. Tímto způsobem byly ty kameny pospojovány jako takový náhrdelník podél celého půdorysu pilíře a vytvářely takovou první, spolehlivou, robustní ochranu proti prudkému říčnímu proudu.“

Druhou část expozice tvoří převážně unikátní fotografie pořízené při rekonstrukčních a dokumentačních pracích a promítány zde jsou také filmy o průzkumech obou mostů. Zamíříme teď tedy pod hladinu, do světa, který očím turistů, proudících v davech po Karlově mostě, zůstává skryt. A ani odborníkům svá tajemství nevydává jen tak. Pokračuje Ondřej Šefců:

Foto: Muzeum hlavního města Prahy „Jsme v podstatě na začátku. Zatím se nenašel nikdo, kdo by na to poskytnul nějaké větší finanční prostředky, tak jsme zatím využili takovou šťastnou shodu okolností. Poříční oddíl Policie České republiky musí provádět pravidelná cvičení. Oni s námi tedy bez nároku na tu Vltavu šli a musím připomenout, že potápět se do řeky, abyste tam viděli a mohli takto fotit, má smysl v lednu nebo únoru, když neprší a do řeky nestékají částečky bahna z polí. Teď byste se tam třeba potápěli v lepších podmínkách, ale zároveň byste tam nic neviděli. Takže tam musíte vyrazit v lednu, nejlépe, když několik dnů mrzne a svítí sluníčko. Potápěči na tyto podmínky mají samozřejmě vybavení, takže tam vyrazili. Policie nám vyšla vstříc, my jsme se Zdeňkem Dragounem poskytli potápěčům instruktáž a oni s velkým nadšením a nasazením provedli ohledání toho dna a přitom jsme se dopátrali toho, že tam je tento základ pilíře. Sérii fotografií dělal Petr Klier a na začátku expozice můžete ještě vidět fotografie Petra Slezáka. Pokud bychom ovšem chtěli prozkoumat celý úsek toho dna, jde asi o 250 metrů, tak bychom to měli udělat v nějaké širší koordinaci. Měla by tam nastoupit celá skupina potápěčů a měli bychom vymyslet nejen tu vlastní identifikaci, ale i zaměření a deponování určitých částí, datace a podobně. Bylo by to ale velmi záslužné. To, že tady postupně stály dva kamenné mosty a jeden dodnes stojí, je velký fenomén. Když si představíme, jak náročná záležitost byla vybudovat takový kamenný most, tak to ukazuje na to, že Praha byla nejen v tom vrcholném, ale už i raném středověku, dost významné město a díky své specifické poloze na obou březích Vltavy most potřebovala nutně ke svému provozu.“

Pokud se tedy v budoucnu podaří podrobnější průzkum obou mostů, můžeme se možná těšit i na další výstavu. Ta, která shrnuje aktuální poznatky, bude v Muzeu Hlavního města Prahy k vidění do 4. listopadu.