Historické obzory Výstava v DOXu připomněla "úlet" z r. 1972

16-06-2012 08:00 | Milena Štráfeldová

Letos je to právě čtyřicet let, co se deset mladých lidí rozhodlo utéct z Československa na Západ. Vybrali si k tomu letadlo Slovairu, které letělo z Mariánských Lázní do Prahy a dále do Bratislavy. Na jeho palubě ale došlo během únosu k potyčce, při níž zahynul pilot. Únosci se přesto dostali do Západního Německa, kde pak byli souzeni a potrestáni. Jejich případ se stal i námětem jednoho z dílů televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. Únos připomněla výstava v pražském Doxu.

Stáhnout: MP3

Jmenovali se Lubomír Adamica, Jiří Beran, Jiří Vochomůrka, Milan Trčka, Alena Černá, František Hanzlík, Jaromír Dvořák, Jaromír Kerbl, Alena Heinzová a Olga Setnická. 8. června 1972 unesli letadlo do západoněmeckého Weidenu. Nejstaršímu z nich, organizátorovi únosu Lubomíru Adamicovi, bylo tehdy třiadvacet let. Nejmladší, osmnáctiletá Olga Setnická s sebou měla roční dítě a navíc byla znovu těhotná. Někteří z nich před tím prožili rok nebo dva na Západě, ve Spojených státech, ve společnosti hippies. Chtěli tak žít i po návratu do Československa:

"My jsme opravdu věřili, že se dá žít jako hipísáci v nějaký komuně, že můžeme dělat muziku a že se do toho vejdeme. Já jsem maloval, dělat jsem keramiku a takový věci..."

vzpomíná po čtyřiceti letech jeden z únosců Jaromír Kerbl. Jaromír Dvořák, který měl v době únosu skládat maturitu na gymnáziu, vysvětluje, co je nakonec vedlo k útěku za hranice:

"Po osmašedesátém se to rok od roku měnilo, bylo to čím dál horší, a prostě my jsme chtěli pryč."

O legální výjezd ale žádali marně, bezpečnost jim naopak po návratu ze zahraničí už na letišti zabavila pasy. Proto se rozhodli unést letadlo. Inspiroval je k tomu předchozí úspěšný únos do Německa. Celou akci připravovali několik týdnů. Vyzkoušeli i několik letišť, odkud chtěli odletět. Jaromír Dvořák říká, proč si vybrali právě letiště v Mariánských Lázních:

"Tam neměli žádný detektor. Ten únos se už jednou stal před námi a od té doby byly na většině letišť detektory kovů. Ale v Mariánských Lázních ještě ne, to bylo úplně jednoduché letiště s trávníkem, byla tam taková malá budka. Tam samozřejmě přijela policie a prošacovala nás, ale my jsme ty pistole propašovali jiným způsobem do letadla."

"Bylo to deset mladých lidí, nikdy nebyli trestaní, nesměli vyjíždět za hranice. Byli pod tlakem režimu a neviděli žádné jiné východisko,"

dodává k tomu filmový dokumentarista a tvůrce Památníku československého exilu Petr Vrána, který byl také autorem výstavy v pražském DOXU.

"Před dvěma lety jsem byl osloven jedním z únosců, kterým se dostal do rukou letáček o našem Památníku československého exilu. A já jsem uznal, že do toho patří i tento případ. Zprvu jsem si o něm myslel, že je obtěžkaný vraždou, a vůbec se mi do toho nechtěl. Ale potom jsem šel do Archivu bezpečnostních složek a tam jsem okamžitě zjistil, že to je celé postavené na křivé přísaze."

Podle verdiktu německého soudu měl Lubomír Adamica během letu zezadu zastřelit pilota Mičicu. Šlo tedy o zákeřnou vraždu. Německá prokuratura se přitom opírala o svědectví dalších lidí v letadle, druhého pilota Dominika Chrobáka, jednoho z manažerů společnosti Slovair Klementise a hlavního konstruktéra letadla L-410 Smrčka, který byl náhodou také přítomen na palubě. Na střelbu zezadu ukazovala i pitva, která byla v Německu provedena. Pozdější rekonstrukce, počítačové animace a prohledávání archivů, kterému Petr Vrána věnoval dva roky, ale ukazují na jiný průběh. Když únosci několik minut po startu požádali pilota, aby letěl do Západního Německa, strhla se na palubě letadla bitka. Pilot ani další zaměstnanci Slovairu nerespektovali směrnici, podle níž měli únoscům vyhovět:

Petr VránaPetr Vrána "Ve směrnicích bylo jasně uvedeno, že se nesmí klást únoscům odpor. To bylo usnesení z r. 1971 z Montrealu. A to taky věděli únosci, a proto se pustili do této akce. Kdyby se na palubě nestrhla bitka, tak to letadlo mohlo přistát, únosci by vystoupili a letadlo by se večer vrátilo. Ale co by se stalo! Na palubě přítomný doktor Klementis by přišel o zaměstnání, protože cílem jeho cesty právě bylo zkontrolovat, zda na palubě nebudou zbraně,"

uvádí Petr Vrána. Výstřel na palubě ale podle Jaromíra Dvořáka zcela změnil situaci únosců:

"To byl šok! Takhle jsme si to nepředstavovali, že někdo bude postřelený a pravděpodobně už mrtvý. Ačkoliv jedna dívka se snažila, jemu stříkala krev z tepny, tak mu tam palcem držela tu ránu, aby ta krev nešla ven. Já ale nevím, jak dalece to pomůže."

Celá desetičlenná skupina únosců byla po přistání v německém Weidenu zadržena a uvězněna. Případ okamžitě vyvolal celosvětovou pozornost. Svědčí o tom i archivní nahrávka Československého rozhlasu, kterou si návštěvníci výstavy v DOXu mohli poslechnout :

"Zástupci pilotů aerolinií ze 60 zemí prohlásili, že 19. června uskuteční čtyřiadvacetihodinovou stávku, nebudou-li zavedena ostřejší opatření proti únoscům letounů. Vedení Mezinárodní federace sdružení dopravních pilotů vyzvalo Radu bezpečnosti, aby se do týdne sešla na zvláštním zasedání. Piloti naléhavě žádají, aby Rada bezpečnosti uplatnila dohodnuté mezinárodní sankce proti státům, jež poskytují azyl únoscům letadel nebo je odmítají postavit před soud."

Lubomír AdamicaLubomír Adamica O únosu, při kterém byl zabit jeden z pilotů, se v zahraničí i hodně psalo:

"Včerejší únos československého letadla do Západního Německa vyvolal ve světovém tisku mimořádný ohlas. Například francouzský list Figaro přinesl zprávu o tomto zločinu pod titulkem Vzdušní piráti zavraždili pilota, který je odmítl dopravit do Německé spolkové republiky. Rakouský deník Die Presse připomněl, že poprvé v dějinách evropské letecké dopravy zavraždili únosci pilota u řídící páky letounu. List také upozornil, že zavražděný pilot Ján Mičica byl otcem tří dětí."

Vyšetřování případu v Německu se ujal prokurátor Wilhelm Meier. Podle pátrání Petra Vrány ale zmanipuloval důkazy proti únoscům, aby dokázal, že šlo o úkladnou vraždu. Následná pitva, která byla provedena v Československu, totiž dokazuje, že Lubomír Adamica nestřílel zezadu, ale že střela vyšla z jeho zbraně ve chvíli, kdy se potýkal s pilotem. I druhý pilot Dominik Chrobák v průběhu vyšetřování prohlásil, že výstřel vyšel nešťastnou náhodou. Německá prokuratura ale trvala na svém. Dokonce požádala StB, aby přinutila svědky v Československu změnit výpovědi. Obžalova z vraždy dovedla organizátora únosu k sebevraždě, říká Petr Vrána:

Dominik ChrobákDominik Chrobák "Ve vězení spáchal sebevraždu Lubomír Adamica. Tady je jeho dopis na rozloučenou. Když se dozvěděl, že bude obžalován z vraždy, i když všude uváděl, že se rána spustila, tak jakmile přišlo obvinění na vraždu, za pár hodin po tom si vzal život."

Samotný soud se vlekl, protože prokuratora chtěla počkat, až Olga Setnická porodí své druhé dítě. Nechtěla mít před porotou těhotnou ženu. Při vynášení rozsudků byl sice hlavní aktér únosu Lubomír Adamica již dlouho po smrti, ostatní ale dostali tresty od tří do sedmi let. Jaromír Dvořák se ale hlavně bál toho, aby je německá justice nevydala do Československa:

"Náš horor byl ten, že nás vrátí. Ve vězení máte rádio, občas jsem něco slyšel, to už jsem věděl třeba Luftpiraten. Jeden můj spoluvězeň ale uměl trochu polsky, tak mi vždycky říkal, že nás nevrací. To by bylo hrozný! Protože jsme nevěděli, jak to dopadne, jestli nás tam nechají a budou nás soudit, nebo jestli nás vrátí. Což by bylo velmi špatný!"

K tomu ale nedošlo, únosci si své tresty odpykali v Německu a potom tam i zůstali. Podle Petra Vrány se ale mnozí z nich s tím, co se 8. června 1972 stalo na palubě československého letadla, nikdy nevyrovnali:

"Řada z nich se utrápila. Měli žaludeční problémy. První zemřel František Hanzlík, v r. 1986. V r. 1990 Milan Trčka."

Pro Jaromíra Kerbla, který dnes žije v Česku a léčí se psychickými problémy, přinesly nové poznatky z bádání v archivech velkou úlevu:

"Člověk vidí, že nespáchal až takovej zločin, že to nebyla vražda. Bylo to zabití. To všechno vidím s potěšením. My jsme na to čekali tak třicet let."

Expozice v pražském DOXuExpozice v pražském DOXu Všichni únosci dostali v r. 1990 milost od prezidenta Václava Hlavla. Výstava v Pražském DOXu ale připomněla ještě jeden únos, k němuž došlo v květnu r. 1978. Tehdy trojice bratranců Barešových unesla autobus se studenty říčanského gymnázia. I oni se tak chtěli dostat do Západního Německa. Na hraničním přechodu v Pomezí nad Ohří jim v tom ale zabránila armáda a policie.

"Na hranicích se vyjednávalo, vlasáči propustili rukojmí a mysleli si, že už jsou v Německu. Proti nim ale vyrazil obrněný transportér a rozstřílel ten autobus asi deseti zásobníky. Zabilo to nevinného řidiče a jednoho z únosců, další byl popraven."

Václav Bareš byl původně odsouzen k 25 letům vězení, po r. 1989 mu byl trest zkrácen na 11,5 roku. Z analýz přitom vyplývá, že řidiče autobusu nezastřelili únosci, ale posádka transportéru. Pohraničníci za svůj "hrdinský" čin ale dostali odměnu a vyznamenání.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace