Historické obzory Ředitelka Židovského muzea v Praze Hana Volavková - výjimečná žena, se kterou byla legrace

Hana Volavková, foto: www.ct24.cz Do osobního i profesního života historičky umění Hany Volavkové zásadně zasáhly dějiny dvacátého století. Před druhou světovou válkou působila v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze. Známější byl tehdy její manžel Vojtěch Volavka, také historik umění. Magda Veselská, která se osobností Hany Volavkové dlouhodobě zabývá a je kurátorkou výstavy, připomíná, jak se vlastně budoucí ředitelka do muzea dostala.

"Během II. světové války žila paní Volavková v Praze se svou rodinou. Její manžel nebyl Žid, takže byla aspoň dočasně chráněna před transportem tzv. smíšeným manželstvím. V dubnu 1943 nastoupila do židovského muzea, které působilo v Praze pod hlavičkou pražské židovské obce. To bylo muzeum, které nebylo přístupné veřejnosti, vzniklo iniciativou pražské židovské obce, která se touto formou pokusila zachránit majetek židovských náboženských obcí na území Protektorátu Čechy a Morava. Tento majetek, liturgické předměty ze synagog, archiválie a knihy byly svezeny do Prahy a pod hlavičkou muzea měly být uchovány pro dobu po válce. Ta myšlenka byla schválena také nadřízeným úřadem, což byla Ústředna pro židovské vystěhovalectví a pražská židovská obec pak sestavila tým odborníků, který měl to muzeum vybudovat.
Josef Polák Ten tým začal pracovat v srpnu 1942 a po přibližně osmi měsících se k němu připojila i paní doktorka Volavková, která zde začala sbírat své vůbec první zkušenosti s muzejní prací, s péčí o sbírky apod. V muzeu pracovala jako asistentka hlavního kurátora sbírek, což byl Josef Polák, vynikající předválečný muzejník a historik umění. Když byl pak doktor Polák zatčen pro odbojovou činnost tak ty instalace po něm dokončovala samostatně. A když byl v listopadu 1944 deportován také vedoucí toho muzejního týmu, což byl pan Jakubovič, tak nějakých pár měsíců vedla zbytek toho týmu, až do své deportace, která proběhla v polovině února 1945. Byla to deportace do Terezína těch osob, které žily ve smíšených manželstvích, a bylo to tzv. k uzavřenému pracovnímu nasazení. Problém byl také v tom, že její manžel byl už internován v táboře pro árijské manžele ze smíšených manželství. Jejich syn Jan Volavka zůstal v té době v Praze sám, bylo mu deset let, několik měsíců se neviděli. Paní Volavková se vrátila do Prahy hned na začátku května 1945, její syn v té době žil u jejích známých v Roztokách."

Pinkasova synagoga Ani poválečná léta neznamenala pro Židovské muzeum klidné období. Poúnorová doba muzeu a dějinám Židů vůbec opět příliš nepřála. Právě tehdy, v roce 1950, nastoupila Hana Volavková do funkce ředitelky.

"Tehdy se jí podařilo s komunistickým státem najít téma, které bylo pro stát akceptovatelné a zároveň obhájilo a uhájilo i v těchto podmínkách existenci muzea. Tím tématem byl podle dobové terminologie ´boj za mír a proti fašismu´, který na jedné straně ale poměrně výrazně degradoval význam těch muzejních sbírek, protože v muzeu jsou shromážděny liturgické předměty, knihy a archiválie židovských náboženských obcí. Veškeré náboženské aspekty ale nesměly být připomínány, židovská témata jako taková byla nežádoucí zejména po procesu se Slánským a spol. A ona tím, že zdůrazňovala pouze část sbírek, tak docílila toho, že ta existence muzea byla akceptována, povolena a podařilo se jí najít prostor, ve kterém se toto muzeum mohlo pohybovat."
Oběti šoa připomínají jména napsaná na zdech Pinkasovy synagogy K nejvýznamnějším počinům ředitelky Volavkové patří památník v Pinkasově synagoze věnovaný českým a moravským obětem šoa, které připomínají jména na zdech. I památník prošel nelehkým obdobím a léta nebyl přístupný veřejnosti. Současný ředitel muzea Leo Pavlát zdůraznil, že prosadit jej muselo být velmi těžké.

"To, že se podařilo tu ideu paní doktorce Volavkové prosadit, to je naprosto neuvěřitelné. Navíc je také třeba si uvědomit, že ten památník se stal předobrazem, byť to není přiznáno, ale předobrazem dalších památníků po celém světě. Ten typ, že jsou vepsána na nějaké ploše ta jména, to je první památník tohoto typu, který navíc zde měl ještě daleko větší působnost, protože to bylo vepsáno v kameni a je to symbolický náhrobní kámen všech, kteří nejsou pochováni."

Dětské kresby z Terezína Dalším velkým projektem Hany Volavkové bylo představení známého souboru dětských kreseb z Terezína. Velkou pozornost věnovala také židovským nemovitým památkám.

Psychiatr Jan Volavka, syn Hany Volavkové, vzpomíná, že s jeho matkou byla vždy legrace a nikdo se s ní nenudil.

"Maminka měla mnoho projektů, většinou úspěšných a jeden z jejich projektů byl, že musím být vlastenec. Musím říct, že to nebyl její nejúspěšnější projekt. Mé nejranější vzpomínky jsou na to, jak chodíme okolo Národního divadla a maminka říká: opona od Hynaise, lunety od Tulky, trigy od Schnircha...a co jsou trigy...a Zítek a Národní divadlo vůbec. A potom jsme šli na Kampu a tam zase Dobrovský, modrý abbé, renesance češtiny, Jungmann, Rieger, staročeši, mladočeši...To všechno jsem musel vědět, musel jsem číst Babičku a českou literaturu a tak."

Jan Volavka, foto: www.ct24.cz V roce 1968 Jan Volavka emigroval. Usadil se ve Spojených státech a jeho matka jej často navštěvovala. Chodila po knihovnách, muzeích a studovala. A nejen to.

"Strašně ráda chodila do restaurací, to se v Praze tehdy asi nějak nechodilo. A v Americe byly tehdy takové japonské restaurace, číšníci tam přímo na kamínkách připravovali tu japonskou stravu. A ono to bylo strašně populární u mé maminky a u všech dětí. Rodiče tam brali děti, když měly narozeninovou párty a děti uprostřed večeře zpívaly ´Happy birthday to you´ a maminka se tuhle píseň naučila a zpívala to se všemi těmi dětmi na všech těch oslavách. Ona se přidružila, tleskala, účastnila se všech párty, které byly kolem a hrozně se jí to líbilo. Byla v té Americe naprosto k neudržení."

Své práci a především původní profesi se Hana Volavková věnovala i v penzi. Zemřela v roce 1985.