Pro vory byly největší překážkou Svatojánské proudy

Široká řeka, na ní několik svázaných vorů, a plavci, kteří si cestou po řece zpívají vorařské písničky. To je romantická představa z filmů. Jaké bylo vorařské řemeslo doopravdy? Odpověď nabízí kniha Historie voroplavby v Čechách.

Jiří Svoboda a Josef Nachlinger, foto: Ladislava DoubravováJiří Svoboda a Josef Nachlinger, foto: Ladislava Doubravová "Voroplavba má pravěké kořeny. V Čechách je doložena už v 11. století," říká autor knížky Jiří Svoboda. Je v ní i třicet plaveckých písní, které zatím ještě nikdy nevyšly.

Vory například nesměly plout v noci. Musely zastavit na tzv. stanu, to bylo úředně stanové místo. Po celé Vltavě jich bylo osmdesát, a většinou tam byly i hospody. Každý z vorů řídilo od pěti do sedmi lidí.

"Když byl vor dlouhý, tak se řídil vpředu. Stáli tam veslaři, a voru se říkalo vrátenský vor. Druhá vorová tabule byl pacholčí vor, třetí byl šrekovní vor, a poslední zadák. Tam byl jeden plavec, který vor udržoval ve správném směru. A mezi tím byly vorové tabule, které neměly žádný název. Vor měl třeba patnáct, osmnáct tabulí. Byl dlouhý i 160 metrů."

Jiří Svoboda svoji knížku představil ve Strahovské knihovně. A tohle místo nezvolil náhodou. Jak prozradil Jan Pařez, správce sbírky zdejších rukopisů, Strahov má totiž k voroplavbě hodně blízko. Strahovský opat Kryšpín Fuk se v první polovině 17. rozhodl, že splavní Vltavu.

"Prvotním impulsem nebyla voroplavba, ale obchod se solí. Sůl se těžila v rakouské Solné komoře, a dovážela se poměrně pracným způsobem do Českých Budějovic. Tady se nakládala na lodě, případně na vory, a pouštěla se dolů do Prahy. Obchod se solí byl velice výnosný, a byl podporovaný císařem. Toho Kryšpín Fuk využil, a rozhodl se, že Vltavu splavní. Největší překážkou byly dnes už neexistující Svatojánské proudy."

Díky cestám po řece vzniklo unikátní Atmanovo panorama

Jan Pařez, foto: Ladislava DoubravováJan Pařez, foto: Ladislava Doubravová Opat Fuk nenechal nic náhodě a sám podnikl inspekční cesty, kde si dělal o řece pečlivé záznamy.

"Vzal si sebou Norberta Davida Altmana, malíře, který dělal řadu věcí pro Strahov. Ten na základě poznámek vytvořil tři metry dlouhý panoramatický pohled na tok Vltavy s odklápěcími horami po stranách, a se všemi plavebními překážkami. Zachytil jezy, mlýny, a také potahovou stezku. To byla stezka, kudy šli koně, kteří tahali lodě zpět do Budějovic. Pohledový plán na Vltavu měl podobu ruličky, takže každé rozvinutí znamenalo zátěž. Před zhruba deseti lety proběhlo kompletní restaurování. Teď je panorama uložené v krabici, které má polovinu jeho rozměru. Panorama je ohnuté do tvaru podkovy, takže při otevření dochází k minimální námaze, a mým velkým snem je vydat Altmanovo panorama jako faksimilovou edici," uvedl Jan Pařez.

Vraťme se však ke Kryšpínu Fukovi. Než přišel na Strahov, působil v rakouském klášteře Drkolná, nebo-li v Schläglu. Jak dodal Jan Pařez, odsud znal specialisty, kteří uměli splavňovat řeku.

Svatojánské proudy, foto: Public DomainSvatojánské proudy, foto: Public Domain "Pozval ze Schläglu pracovníky, kteří uměli odstřelovat v řečišti obří kameny, které zachytil i na tom Almanově panoramatu. Skutečně se mu podařilo Svatojánské proudy splavnit a dodnes je považován za prvního českého hydrologa."

O mnoho set let později zpracoval život a dílo Kryšpína Fuka knihovník Cyril Straka. Byl o to požádán v roce 1924 Českou akademií věd. V té době totiž vznikal koncept pražské kaskády, a bylo jasné, že slavné Svatojánské proudy budou zaplavené. K tomu došlo sice až po válce, ale knihovník Straka stihl knihu o splavnění Svatojánských proudů a opatu Fukovi dopsat. Jak připomněl autor knížky Jiří Svoboda, Svatojánské proudy však nebyly jedinými nebezpečnými proudy na řece.

Voraři na Vltavě, foto: Public DomainVoraři na Vltavě, foto: Public Domain "Vždycky to byla nejobávanější místa, protože tam řeka dělala zákrut, voda byla rychlá, bylo nebezpečí rozbití voru. Taky je podél Vltavy celá řada názvů jako Na zabitým, Rozedranej, a tak dále. Tam se stávaly smrtelné případy. Z Budějovic do Prahy trvala plavba vorového pramene 3,5 až 4 dny. Záleží na tom, jak rychlá byla voda."

Voroplavba skončila v roce 1947, kdy Prahou propluly poslední vory. Pak už se plavilo jen příležitostně, třeba dříví na stavbu přehrad. Vůbec poslední vor plul po Vltavě 12. září 1960. Repliky vorů ještě dnes staví spolek Vltavan v Purkarci. Například v roce 2000 připlul na Výtoň v pražském Podskalí vorový pramen věrně zhotovený podle technologie z přelomu 19. a 20. století.