Historické obzory Před 60 lety Praha zažila americký nálet

20-02-2005 | Martina Lustigová

14. února uplynulo 60 let od bombardování Prahy americkými letadly. Jak tato nepříliš známá událost proběhla? A proč vůbec k bombardování došlo? To v Historických obzorech poodhalí Martina Lustigová.

Stáhnout: RealAudio

Na Popeleční středu roku 1945 zažila Praha největší bombardování ve svých dějinách. O náletu informoval o den později rozhlas. Slovo má tehdejší redaktor Cincibus: "Včera jsme plně pochopili význam slova teror. Pochopili jsme a prožili. My, kteří jsme nikdy nechtěli uvěřit, že by se tato hrůza a takové neštěstí mohlo snésti i na nás. V Praze ještě nevyhasly požáry, ještě se valí dým z obytných domů, ze škol, z kostelů i z nemocnic. Ještě jsme nedostali z trosek své mrtvé. Děti, ženy. Ještě jsme ani neporozuměli. Zřícené domy v ulicích Prahy hrozí ohořelými trámy. Hromady trosek, skla, zničeného majetku, krev, to je jen několik slov o jedné pražské čtvrti. Nebudu ji jmenovat, právě tak to vypadá i v ostatních. Lidé, kterým zbylo jen to, co měli na sobě, chodí okolo zřícených domů, ve kterých ztratili všechno. Většina z nás má přece jen to, co je doma. Nábytek, peřiny, šaty. A velmi mnoho lidí pomáhá horečně členům pomocných služeb v odstraňování trosek ve smutném očekávání, že náhle spatří v prachu a změti ohořelých trámů mrtvé tělo svého dítěte, ženy nebo matky."

Tak viděli nálet Pražané, kteří jej zažili. Podle historika Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu bylo bombardování Prahy vlastně omylem: "Americký nálet na Prahu 14. února 1945 se především neměl konat, protože hlavní úsilí amerického bombardovacího letectva toho dne bylo zaměřeno na saskou metropoli Drážďany, kde mělo být napadeno seřaďovací nádraží. Tím vlastně měl být dovršen úder spojeneckého letectva, který byl zahájen už předešlé noci náletem britského bombardovacího letectva. Praha byla bombardována omylem. Omyl byl způsoben několika faktory. Jedním z nich bylo velmi nepříznivé počasí, které znesnadňovalo letcům amerického letectva orientaci, a dalším z těch faktorů byla skutečnost, že hlavnímu navigátorovi toho svazu, který nakonec bombardoval Prahu, vysadil palubní radiolokátor, který měl být schopen identifikovat cíl i bez vnější viditelnosti. Tehdy panovalo velmi nepříznivé počasí." Američané se snažili zasáhnout smíchovské a hlavní nádraží, ale snížená viditelnost jim orientaci podstatně ztížila. Pumy proto dopadaly do oblasti mezi těmito nádražími a zasáhly civilní cíle.

Na smuteční slavnosti za oběti náletu, která se konala o několik dní později, odsoudil předseda poslední protektorátní vlády Richard Bienert útok jako teroristický a využil příležitosti k proklamaci loajality k Říši: "Předmětem útoku naprosto nebyly podniky a zařízení důležité pro válku. Naopak je zřejmé, že účel útoku je jen a jen teroristický. Vždyť byli jsme dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje, zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho dosavadním loajálním postojem k Říši. České obyvatelstvo pražské i celého Protektorátu odsuzuje tento způsob boje a půjde tím věrnější cestou, kterou mu kdysi vytýčil jeho státní prezident."

Prahou se po náletu šířily zvěsti, že signál "akutní letecké nebezpečí" nepřišel včas. To ale odborníci odmítají. Signál byl vyslán včas, ale část Pražanů varování nevěnovala náležitou pozornost. V Praze samozřejmě fungovaly i protiletecké kryty, které byly konstruovány tak, aby odolaly těžkým leteckým pumám, které skutečně na Prahu 14. února 1945 dopadly. Problém byl ale v tom, že ne všichni věřili tomu, že hrozí nebezpečí.

Jaké vlastně byly ztráty na životech? Pokračuje Jiří Rajlich: "Ztráty na životech byly obrovské především v souvislosti s tím, že šlo vlastně o nálet takzvaně malou tonáží. Nešlo o žádný masový nálet. Problém byl v tom, že Pražané se oddávali poněkud iracionální víře, že Praha je pro bombardování zapovězené město. Z toho je vyléčil právě 14. únor. Pražané byli už v minulých měsících, týdnech a dnech znepokojováni častými leteckými poplachy, ale ty je pouze zahnaly do sklepů a nikdy se nic nedělo. Takže i toho 14. února věřili, že prostě na Prahu žádná puma nespadne. Proto byly ty ztráty naprosto neúměrné té svržené tonáži. Krátce po náletu napočítali 413 mrtvých a 1455 zraněných osob. Dalších 88 osob bylo nezvěstných. Po válce se ta čísla upřesnila na 701 mrtvých a 1184 zraněných osob. Z toho plyne, že poměrně značná část zraněných posléze zemřela a za mrtvé byli prohlášeni i ti, kteří byli původně pohřešováni."

To byly ztráty na životech. A jaké byly ztráty na památkách a dalších objektech?

"Ty byly nezměrné, a to především na památkách. Je třeba říci, že mnohá evropská města zažila daleko tvrdší bombardování, opakované bombardování. Ve srovnání s tím, jakkoli jsou takové počty cynické, Praha svým způsobem tolik neutrpěla. Problém byl v tom, že ty pumy zasáhly obytné čtvrti a část historického centra s naprosto nenahraditelnými památkami, jako byl klášter na Slovanech (tj. Emauzy) a Faustův dům. To je všechno okolo Karlova náměstí, kde vlastně bylo epicentrum výbuchu těch pum."

Nejvíce bývá tento americký nálet spojován s poničením Emauzského kláštera, který po zásahu řadu dní hořel. Jeho obnova trvala několik desítek let. Při bombardování byla zasažena i Všeobecná fakultní nemocnice na Vinohradech nebo zadní trakt vinohradského Národního domu. Hořely i dílny Národního divadla, ve kterých bylo zničeno na 30 000 dekorací z let 1880 - 1943. Nálet za sebou zanechal na pět desítek zničených domů. Nové zastavování proluk na místech vybombardovaných domů trvalo mnohde i několik desítek let. Posledním z objektů, který vznikl na vybombardovaném místě, je Tančící dům na Rašínově nábřeží.

Pro Radio Praha na únorové bombardování vzpomíná paní Milena Šotolová, které bylo v době náletu 10 let: "Vzpomínka je ve mně pořád živá, protože to byl dost hrůzný zážitek. My jsme bydleli ve Vyšehradské ulici a v tu dobu nás každou chvíli posílali ze školy domů s tím, že na Prahu letí silné bombardovací svazy. To se stalo také na Popeleční středu." Otřesný pohled se Pražanům naskytl po náletu. Pokračuje Milena Šotolová: "Nejstrašnější pro nás bylo, když už bylo po tom náletu, tak proti oknům ve Viniční ulici nad Botanickou zahradou hořela kulisárna Národního divadla, nad námi hořela nemocnice, zničený byl Emauzský klášter, Palackého most... Ta záře okolo nás nám svítila do oken. A to ve mně tak zůstalo, že to nejde zapomenout."

Nabízí se otázka, proč, když se o náletu vědělo a obyvatelstvo bylo s předstihem varováno, nezasáhla protiletecká obrana. Ptáme se vojenského historika Jiřího Rajlicha: "On to nebyl nijak velký nálet. Je zaznamenána palba německého protiletadlového dělostřelectva, která však nebyla nikterak úspěšná. A pokud jde o další, a pravděpodobně nejdůležitější prvek protiletecké ochrany, to znamená o německé stíhací letectvo, tak to nad Prahu nevyslalo jediný stíhací letoun. Ale to byla chronická nemoc i na německé obloze, německé letectvo v té době už bylo naprosto vysíleno. Hlavní části německého letectva byly vrženy na východní frontu, především na oderskou frontu, kde se Sověti chystali k tomu poslednímu skoku proti Berlínu. A je třeba poznamenat i skutečnost, že německé letectvo a celá vojenská mašinérie už trpěla akutním nedostatkem pohonných hmot."

Únorový nálet roku 1945 nebyl první ani poslední, který české hlavní město za druhé světové války zažilo. Další, tentokrát už plánované bombardování, Prahu zasáhlo 25. března. Tehdy už šlo o cílený útok na strategické cíle v Libni a Vysočanech.

Linkovací služby

Doporučujeme

Nejčtenější články

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace