Historické obzory Penězokazectví se trestalo smrtí, veliké zisky ale lákaly

Pane doktore, ta výstava má podtitul peněžní vývoj v Čechách. Na Moravě byla jiná situace?

"Morava je specifické historické území a moravské mincovnictví se vyvíjelo odlišně od toho českého. Až do 13. století máme na Moravě údělná knížata, máme moravské mincovny. Od druhé poloviny 14. století jednak moravská markrabata a i moravská města si razí sice podobné nominály jako v Čechách ale s typicky moravskými emblémy, s moravskou orlicí nebo s orlicí, která nese městské znaky. Znova se na Moravě intenzivně mincuje na počátku třicetileté války, jednak za moravských stavů, to jsou zcela ikonograficky specifické mince a pak mincovny Ferdinanda III. po obnově měny jsou také specifické. Moravské mincovnictví do značné míry můžeme až do 17. století opravdu považovat za specifické. Ona ta Morava skutečně byla historicky územím - markrabstvím moravským, které bylo součástí Českého království ale nebyly to Čechy."

Vy jste hovořil i o tom, že se mince falšovaly. Z jaké doby jsou první doklady o falešných mincích?

Pražský groš - Ladislav Pohrobek (1453 – 1457) "My máme náznaky už v 11. století, že se mince nastřihují, ale nemáme zatím jednoznačné doklady o tom, že by existovaly padělky. Ten problém padělků je složitější v tom, že my třeba v raném středověku, speciálně ve 12. století, víme, že se vydávaly mince, které bychom mohli nazvat vládními padělky. To znamená, že panovník, kromě těch dobrých, kvalitních, stříbrných emisí vydává ještě mince, které byly jen pokryty vrstvou stříbra, ale mají měděné nebo bronzové jádro. To je věc, s níž si zatím tak úplně nevíme rady, protože to není v pravém slova smyslu padělek. Padělkem míníme takovou tu paralelní pokoutní mincovní činnost, kterou známe bezpečně od 13. století, trošku se s tím setkáváme ve středověku ve 14. století, ale masovým problémem se to stává v průběhu 15. století od husitů dále. Ono totiž tam ta situace je komplikovaná v tom, že z písemných pramenů víme, že v těch zmatcích, které nastaly po smrti Václava IV. v roce 1419, husité, konkrétně Pražané nebo i ti v Táboře, razili mince z čisté mědi. Oni se je pokoušeli vydávat za regulérní měnu, ale ty mince pochopitelně nikdo nechtěl, protože ta hodnota stříbrné mince byla všeobecně známá. To stále ale ještě byla mince oficiální.

Vrch Zlatý kůň u Koněprus Od druhé půlky 15. století se těch pokoutních padělatelských dílen objevuje celá řada. Tady poblíž Prahy jmenujme jednu archeologicky zkoumanou - Zlatý kůň u Koněprus, kde byla penězokazecká dílna. Zvyk výroby falešných peněz byl velmi rozšířený a máme doklady, že to někdy bylo i v režii šlechticů - viz hrad Kámen u Pacova, kde byla odkryta penězokazecká dílna. Bývalo to hlavně v jeskyních, padělatelé se stahovali na taková ta odlehlá místa, kde nikdo nechodil a tam vyráběli padělky. Ty padělky se pochopitelně vyráběly i podomácku. Jde nám to historií asi až do 17. století, ale známe pochopitelně padělky i z 19. století. Bylo to riskantní, ale to riziko asi neslo poměrně velké zisky. Samozřejmě jedna věc je padělek vyrobit a druhá věc je z něj něco mít, tedy zapojit ho do peněžního oběhu. Ví se, že existovaly různé bandy, že dva to vyráběli a přes několik dalších osob to pak zapojovali do oběhu. Velmi často to byli lidé mobilní, třeba formani nebo židovští směnárníci, kteří ty peníze zapojovali do oběhu."

Jaké byly tresty za penězokazectví?

"Smrt."

Kdo měl vůbec právo, kromě panovníka razit mince?

Zase se to mění v čase a prostoru. Ta situace v českých zemích je poměrně atypická např. ve srovnání s Německem, se Slezskem. U nás ten mincovní regál, právo na ražbu, byl vždycky vázán na panovníka. Samozřejmě jsou určité výjimky z tohoto systému, takže třeba ve 13. století, za vlády Přemysla Otakara II., došlo k výraznému rozbití mincovního regálu do řady regionálních mincoven za pronájem. To znamená, že někde je stříbro, možnost mít surovinu, kterou někdo v nějakém pronájmu, nejčastěji nějací specialisté těží a z toho stříbra se dá vyrábět mince. Tu ale už nevyrábí ve své režii panovník, ale panovník třeba nějakému feudálovi, ale velmi často to byli lidé z měšťanského prostředí, pronajal právo na ražbu s tím, že bude dostávat nějakou pravidelnou roční platbu. Takto se většina toho mincovního regálu ve 13. století rozbila. Když pak v roce 1300 se snažil Václav II. provést finanční reformu, tak bylo jistě složité postavit novou mincovnu, vymyslet ikonografii mincí, vymyslet ten nominál, zorganizovat to. Nepochybně ale právně a organizačně nejsložitější bylo vytvořit systém smluv s těmi nájemci mince, kteří byli rozeseti na různých místech Čech a Moravy, aby je nějak ekonomicky motivovali k tomu, že se dobrovolně vzdají toho práva razit mince ve své režii."

Stříbrný 2tolar Štěpána Šlika a jeho bratří A jak to bylo v novověku? Já narážím třeba na Šliky...

"Šlikové jsou krásným případem vzácných výjimek. Je několik šlechtických rodin, které na prahu novověku, tedy v 16. a 17. století, získaly speciální právo k ražbě mince. Byli to hlavně Šlikové, ti ho získali ještě od Ludvíka Jagellonského. Ono jim nevydrželo příliš dlouho, protože oni se opírali o bohaté zdroje stříbra objevené tehdy v okolí Jáchymova. To byla taková výzva, že se už v roce 1528 podařilo Ferdinandovi I. vytvořit z Jáchymova vládní mincovnu. Tam byly samozřejmě dohody, že část profitu z ražby půjde ještě za bratry Šlikovými, ale je jasné, že oni neměli nějaké velké šance vzdorovat.

Zlatý dukát Petra Voka z Rožmberka Z těch dalších oprávnění: do 16. století máme třeba Rožmberky. Rožmberkové, to byla velmi specifická kategorie, protože Rožmberkové měli mincovní oprávnění, které užili už v 15. století, a když chtěl Vilém z Rožmberka razit své mince, tak to vyřešil šalamounsky. On si koupil rychlebské panství ve Slezsku, kde byla už ve středověku městská mincovna, na kterou ten, kdo držel Rychleby měl mincovní právo. Takže on a Petr Vok své vlastní mince, hlavně zlaté dukáty a jen velmi málo stříbrné tolary, razili v mincovně Rychleby. A potom se samozřejmě mincovní právo dostává do zvláštních soukromých rukou za Ferdinanda II. po porážce stavovského povstání. Ten, kdo razil velmi intenzivně, byl třeba Albrecht z Valdštejna, který měl dvě mincovny v Jičíně a menší produkce v Zaháni ve Slezsku. V menší míře razili také Eggenberkové, třeba Oldřich z Eggenberku, ale zatímco u Valdštejna to byla vysloveně ekonomická záležitost toho jeho obrovského panství v severovýchodních Čechách, tak u těch Eggenberků to byla spíše epizodální záležitost, protože to byly ražby určené především k reprezentaci, v té nejstarší době se dokonce razily např. v Praze. Od 18. století pak už razí těch šlechtických rodů více, ale ty tři nejvýznamnější Šlikové, Eggenberkové a ty ražby Albrechta z Valdštejna jsou příkladem té výjimky."

Příspěvek jsme poprvé vysílali 5. července 2009, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.