Osudy ruské emigrace v Československu

V pátek jsme si připomněli výročí vzniku samostatného československého státu a to je příležitost k poodhalení další kapitoly z dějin Československé republiky. Ta se totiž stala útočištěm ruské protibolševické emigrace. Kdy do Československa ruská emigrace přicházela? Kdo ji tvořil? Jak se jí v Československu vedlo? To všechno se dozvíte v následujících minutách od mých hostů: Anastázie Kopřivové a Lukáše Babky.

"Ačkoliv se mluví o ruské emigraci, jejími příslušníky byli občané bývalého ruského impéria. Čili nešlo jen o etnické Rusy, i když těch zde pochopitelně bylo nejvíce. Podstatně méně bylo Ukrajinců, ještě méně bylo Bělorusů. Ale to jsou jenom ty tři hlavní skupiny. Kromě toho zde byli i ostatní národnostní skupiny ruské říše," vysvětluje historik Lukáš Babka.

Rusové, kteří se ocitli v Československu, sem pochopitelně nepřišli najednou, ale v několika časových vlnách. O tom už více historička Anastázie Kopřivová: "První byli zajatci z první světové války, carská armáda. Ti byli částečně umístěni v zajateckých táborech na území Českých zemí, ale také na území Rakouska a Maďarska, tedy po celém území Rakousko-Uherska. Protože jich bylo hodně a zdejší poměry byly poměrně liberální, byli rozebíráni na zemědělské práce. Mohly tam přijít ženy, protože jejich manželé byli zase v Rusku na frontě nebo v zajateckých táborech, a požádat o pomoc do zemědělství. Takže ne všichni se po skončení války vrátili ze zajateckých táborů domů, část jich tady zůstala. Další vlny byly spojené s ústupem dobrovolnické armády na jih Ruska nebo s porážkou Judeničovy armády na severu. Část přicházela s legionáři." Do Čech tehdy přišli většinou muži - bylo jich až 80%. A mezi nimi převládali mladíci ve vojenském věku. Většinou šlo o mladé muže, kteří neměli dostudované gymnázium nebo studovali vysokou školu.

Na pomoc ruské emigraci byl vyhlášen program mezinárodních akcí. V Československu tento program fungoval na státní úrovni. "To byla ta Ruská pomocná akce. Nabídlo se, že Československo přijme na své území určité množství mladých vojáků, kterým poskystne možnost se vzdělávat, pak přijme určitý počet kozáků, kteří byli ze zemědělského prostředí, aby tady poznali evropské zemědělské techniky, dále invalidy, spisovatele, vědce, kteří by mohli působit na školách," upřesňuje Anastázie Kopřivová. Podmínkou bylo, aby nešlo o emigraci politickou. Československo se tak bránilo příchodu monarchistů nebo anarchistů. Další podmínkou bylo, že ti, kdo přijdou do Československa, sundají uniformy a odevzdají zbraně. "Pomocná akce byla rozpočítaná na maximálně 5 až 8 let a počítala s dobou potřebnou na dokončení vzdělání s tím, že zatím se to v Rusku usadí, revoluce vyšumí, poměry se normalizují a tahle evropsky vzdělaná vrstva se vrátí a bude tam normálně pracovat."

Kramářova vilaKramářova vila Vedle státu ruským emigrantům pomáhali také bohatí slavjanofilové - bankéři, statkáři, podnikatelé. Mezi nimi je třeba vyzvdihnout Karla Kramáře. Dveře domu manželů Kramářových byly pro ruskou emigraci vždy otevřené. Na pomoci se podílel také Československý červený kříž, který se staral o válečné invalidy a o lidi, kteří se neobešli bez pomoci.

Ruská emigrace měla v Československu k dispozici řadu svých institucí. Jednou z nich byl například Ruský historický zahraniční archiv. Ten představí Lukáš Babka: "Tato instituce vznikla v první polovině 20. let při ministerstvu zahraničních věcí. Jejím úkolem bylo shromažďovat archivní a knižní dokumenty, které se týkaly problematiky ruské revoluce a ruské emigrace. Byla to světově ojedinělá instituce, která shromáždila data o ohromném množství příslušníků ruské protibolševické emigrace. Po dlouhá léta stál v jejím čele známý český historik Jan Slavík." Příznačný byl konec této instituce: v roce 1945 byla její archivní část darována československým státem Sovětskému svazu. To samozřejmě jen přispělo k usnadnění stíhání příslušníků emigrace sovětskými úřady. Další inistitucí ruských emigrantů byla Slovanská knihovna: "Vznikla v roce 1924 rovněž při ministerstvu zahraničních věcí. Shromažďovala písemnosti nejprve pouze ruské provenience, postupně vznikla i ostatní slovanská oddělení."

Slovanská knihovnaSlovanská knihovna Část emigrace zastihla na začátku 30. let ekonomická krize. Tehdy bylo pro emigranty velice složité najít práci, protože platil zákon, který upřednostňoval české pracovníky před cizinci. Tak například ruští lékaři nemohli být zaměstnáváni ve velkých městech nebo nemohli provozovat soukromou praxi a odcházeli na venkov. Ti, kteří se tady ve 30. letech vůbec neuchytili, odcházeli po absolvování školy do zahraničí - například do francouzských kolonií v Africe.

Ruské emigraci se ještě přitížilo, když Československo v roce 1934 uznalo Sovětský svaz. "V okamžiku, kdy se podepsala smlouva, vzniklo vyslanectví. A to vyslanectví už oficiálně protestovalo proti podpoře ruské emigrace československou vládou. Takže třeba šel oficiální příkaz, že už nikdy nesmějí být představitelé československé vlády třeba tištěni na nějakých pozvánkách - například být garantem ruského emigrantského plesu nebo nějakého sjezdu. Takže tehdy jim začaly potíže. A řešili to buď tak, že přijali československé občanství a pak už se na ně všechny úřady dívaly jako na občany československé republiky nebo zůstali a měli nansenovské pasy a z toho pak plynula řada nevýhod."

Přišla druhá světová válka. I pro ruské emigranty to bylo velice těžké období. Na jaře roku 1945 se pak příslušníci ruské emigrace museli rozhodnout, jak se postaví k postupu Rudé armády. Budou ji vítat? Spolehnou se na československé občanství s tím, že je před sovětskou mocí ochrání? Nebo před Rudou armádou, spolu s níž do českých měst přicházelo zatýkání příslušníků emigrace, utečou? "Dva dny po vstupu Rudé armády do Prahy (tj. 11. května) začalo zatýkání mezi určitými kruhy ruské emigrace. Přišly sem orgány SMERŠ a zatýkaly ruské emigranty. Nutno říci, že ty materiály, které byly v tom archivu možná potom posloužily k dodatečným vypracováním rozsudků, ale ty seznamy, podle kterých zatýkali, byly připravené dávno za první republiky, ještě před válkou. Oni tady emigranti žili vcelku spokojeně a netajili jména, články psali pod svými jmény, obsahy článků byly známé, spolky byly známé. Takže sovětské vyslanectví a jeho pracovníci měli tohle všechno připravené už před začátkem války," vysvětluje Anastázie Kopřivová. A Lukáš Babka k tomu dodává: "Co se týče perzekuce po roce 1945, dle všech dosavadních výzkumů to lze charakterizovat tak, že počet odvlečených příslušníků emigrace se pohyboval řádově ve stovkách. Všichni lidé, kteří se vrátili, se vrátili v průběhu 50. let (nejvíce v polovině 50. let) a počet těchto navrátilců se pohybuje v řádech desítek. Čili naprostá většina lidí odvlečených do Sovětského svazu tam také našla svůj hrob."

Část emigrace v Československu zůstala i po roce 1948. To už ale šlo o děti nebo dokonce vnuky těch, kdo do Československa přišli po roce 1917. "A teď se to zase rozdělilo. Ženy, které ztratily svoje ruské příjmení, se velice často tvářily, že jaktěživ neměly s ruskou emigrací nic společného. Z hlediska české společnosti to byly zase mlýnské kameny, protože část společnosti prostě říkala: ´Žádné Rusy!´ Čast Rusů se zase aktivně zapojila do činnosti komunistické strany. To jsou hrozně složité věci. Ale vím, že třetí pokolení už často vůbec nepřizná, že s tím vlastně měli něco společného. A muži, kteří nesli jméno a jejich dědeček byl z té vrstvy emigrace, to už vůbec necítí. Zapojili se do české společnosti a česká společnost už to nevnímá. Pro českou společnost je Kuščynskij vynikající český fotograf. Michal Ajvaz, který letos dostal cenu Jaroslava Seiferta, je český spisovatel," uzavírá Anastázie Kopřivová.