Historické obzory Osud rodiny Václava Sedláčka, pozapomenuté oběti protinacistických demonstrací

Demonstrace v Praze roku 1939 Vraťme se na úvod do roku 1939, do protektorátu Čechy a Morava. Do doby, kdy se mnoho nespokojených Čechů rozhodlo vyjít do ulic.

"Václav Sedláček patří do té vlny prvního vzedmutí odporu proti okupaci Československa. V době, kdy bylo první nesvobodné výročí založení Československa, tedy 28. října 1939, se občané ještě nedokázali smířit s okupací a zároveň ještě nerozpoznali, nakolik je nacistická správa protektorátu nebezpečný nepřítel. Tehdy se poměrně odvážně postavili na odpor, propukly obrovské spontánní demonstrace. Lidé byli skutečně, řekněme, ´drzí´ naprosto otevřeně nadávali Hitlerovi, nacistům, napadali i Němce na ulicích, což byla skutečně velká troufalost. Rozčílilo to i osobně Hitlera, který řekl K.H. Frankovi, že má situaci v Praze uklidnit za každou cenu včetně použití těžkých zbraní. K tomu nakonec nedošlo, ale přesto bylo několik mrtvých. Tím nejznámějším je Jan Opletal, ikona protinacistického odboje. V ten den byl smrtelně zraněn i Václav Sedláček, který zemřel okamžitě, Jan Opletal zemřel na následky zranění pár dní nato."

Pohřeb dvaadvacetiletého Václava Sedláčka se nezměnil, jako ten Opletalův, v demonstraci proti okupantům, nacistům se jej podařilo udržet jakž takž v tajnosti a mezích.

Pohřeb Jana Opletala Už možná tento průběh předznamenal budoucí "zapomenutí" Václava Sedláčka. Příčiny ale prý mohou vězet také v jeho původu. Nebyl totiž typickým Čechem. Narodil se v Německu a členové jeho rodiny žili v mnoha dalších zemích. Právě o Sedláčkovu rodinu se Martin Krsek zajímal:

"Václav Sedláček se narodil v Porýní-Vestfálsku, v Recklinghausenu a má české jméno i český původ. Jeho prarodiče pocházeli z Plzeňska, kde nebyla práce, takže na přelomu 19. a 20. století se odstěhovali do Porýní-Vestfálska do míst, kde se těžilo uhlí a kde byla práce, to tehdy byla velká vlna emigrace z českých zemí. On byl už druhou generací, která tam vyrostla, navštěvoval německé školy. Na druhou stranu ti Češi v Recklinghausenu, kterých tam byly stovky, udržovali to národní povědomí, pospolitost, měli spolky, pořádali plesy, Václavův tatínek a jeden z jeho strýců hráli v kapele, která v tom místě působila, takže to národní uvědomění v něm rodiče udržovali a vliv mělo i okolí."

Václav Sedláček Jak se potom Václav Sedláček ocitl v protektorátu?

"Začátkem třicátých let měla na hospodářství Německa velký dopad hospodářská krize a Češi byli v těch dolech okolo Recklinghausenu první, kdo byl propuštěn z práce. To přimělo velkou část Čechů, aby hledali štěstí jinde. Takže po těch dvou generacích se opět odstěhovali, někteří z příbuzných jeli do Sovětského svazu, jiní do Belgie, do Francie a rodiče Václava Sedláčka se rozhodli vrátit se do země svých předků. Odstěhovali se tedy začátkem 30. let do Československa, konkrétně do Ústí nad Labem."

Václav Sedláček se měl stát stejně jako jeho předkové horníkem, nakonec se ale vyučil pekařem a později v Praze, kam se spolu s bratrem přestěhoval, pracoval právě jako pekařský dělník.

II. světová válka tedy začala pro rodinu Václava Sedláčka tragicky a tím to ještě zdaleka neskončilo:

Cestovní pas Václava Sedláčka "Jeho starší bratr Karel se stal také obětí nacismu. Po smrti svého bratra Václava slíbil, že ho pomstí, na základě tohoto projevu ho v Praze udala manželka jeho šéfa v pekařském podniku, kde pracoval. Byl vyslýchán na gestapu, vězněn, posléze propuštěn. To jej neodradilo od odbojové činnosti, takže se znovu dostal do hledáčku gestapa. Potom prchl do Německa, kde navštívil příbuzné, máme o tom svědecké výpovědi jeho sestřenic. Zdržel se jen jednu noc, druhý den ráno hned zmizel, aby neohrozil rodinu. Jeho ohleduplnost byla opravdu na místě, protože během pár hodin přišlo gestapo a převrátilo dům jeho příbuzných vzhůru nohama. Nakonec jej přece jen dopadli a on ke konci války zemřel v koncentračním táboře. Byl z této úzké rodiny druhou obětí nacismu."

Jednoduché to neměla Sedláčkova rodina ani po válce, připomíná Martin Krsek.

"V Ústí nad Labem zůstali i po válce a za nimi projeli další příbuzní z Německa. Po válce působili v Německu náboráři, vyslaní československým státem, kteří se snažili zlákat ty české emigranty, aby se vrátili zpátky do Československa, aby pomáhali budovat poválečný stát. Říkali, že bude práce dost a když opustí své domovy a své postavení v Německu, tak získají v pohraničních oblastech domy zkonfiskované českým Němcům. Takhle se nechali zlákat i strýcové a tety Václava Sedláčka a část z nich zamířila do Ústí nad Labem za příbuznými, to bylo přirozené. Už jen příjezd samotný byl velmi dramatický, protože z toho Recklinghausenu a okolí byl vypraven prakticky celý vlak. Byly to osobní vagóny plné těchto repatriantů. Když přijeli na nádraží v Ústí nad Labem, tak celý vlak obstoupilo vojsko se zbraněmi a nikoho nepustilo ven. Až teprve druhý den se dozvěděli, proč to tak bylo. Psal se totiž 31. červenec 1945 a v Ústí se odehrával masakr německého obyvatelstva, který stál životy asi stovky osob. Je jednoduché si představit, že kdyby tito lidé vystoupili z vlaku, objevili se v ulicích a promluvili by, někteří pořádně česky neuměli, jiní měli těžký německý akcent, takže by se mohli hned první den svého návratu do vlasti stát obětí řádění šíleného davu. To bylo přivítání, které předznamenalo osud rodiny i v následujících letech. Rodina držela pohromadě, usadila se v Ústí a nejenže se nedočkala žádného vděku, že jejich příslušník položil na oltář národa svůj život, ale zároveň se stali terčem perzekucí. Já jsem mluvil s Václavovými sestřenicemi, jsou tři, dodnes žijí v Ústí nad Labem. Popisovaly mi své postavení po válce a je to opravdu smutný obrázek nenávisti, která byla opravdu slepá. Nenávisti vůči Němcům, která nerozlišovala, jak se kdo choval za války, ale ani to, jestli ten člověk je Čech nebo Němec nebo Čech dlouhá léta žijící v Německu."