Historické obzory O předmětu plném příběhů, časových os a pěstních klínů

Nejeden učitel si vede deníček, kde zaznamenává různé "pamětihodné" výroky svých žáků, mimochodem také díky podobné zálibě je česká humoristická literatura obohacena o dílo Jaroslava Žáka. A protože jsem také učila dějepis, neminulo psaní deníčku ani mě a příprava těchto Historických obzorů byla dobrou příležitostí, proč do něj nahlédnout. Takže jen tak namátkou:

O Karlu IV. a jeho otci Janu Lucemburském: "Otec byl válečný typ a tak sháněl prachy, kde se dalo." O Marii Terezii: "Dala školní docházku pro každého tak lidé jsou vzdělaní a nejsou blbý, uměj psát, počítat, číst." A do třetice - otázka: Kdo byl Jindřich Ptáčník? Odpověď : "Chytal kačeny do sítí."

Magdaléna Šustová, foto: autorka Podobné perličky si mohou učitelé v žákovských pracích číst už dlouho, počátky regulérní výuky dějepisu spadají do 16. století, říká Magdaléna Šustová z Pedagogického muzea Jana Amose Komenského v Praze.

"Tehdy se v prvním školním řádu už zmínky, že by se měl dějepis vyučovat. Tehdy samozřejmě neexistovaly nějaké speciální dějepisné, takže se používal Veleslavínův Kalendář historický. Dalším, kdo na tyhle tradice navazoval nebyl nikdo jiný než Jan Amos Komenský, který sepsal učebnici pro lešenské gymnázium. Učebnice je velmi zajímavá, ona se sice dochovala jen v rukopisu asi padesáti stran, ale alespoň ten její začátek je koncipovaný jako propojení poznatků z historie, geografie, dějin umění...V podstatě můžeme říct, že Komenský vytvářel něco, co odpovídalo dnešní školské reformě. Bohužel tahle učebnice nebyla nikdy vydaná a dnes je uložena v Petrohradě, kam se nějakým záhadným způsobem dostala."

V českých zemích působili jezuité a ti měli své speciální učebnice dějepisu, koncipované jsou prý velmi zajímavě. Jezuity si lidé většinou představí, a ne samozřejmě vždy právem, téměř jako náboženské fanatiky, nabízí se tedy otázka, jestli své učebnice nějak v tomto duchu zkreslovali.

Foto: autorka "Jezuité působili hlavně jako misijní řád, takže ona je koncipovaná tak, že o každém státě, jsou tam i státy mimoevropské, se tam snažili alespoň něco málo, pár řádek, o tom státě uvést, aby bratří, kteří se pak účastnili těch misií, věděli do čeho jdou. Je nutno říct, že ty záznamy jsou tak krátké, že nemůžeme říct, že by s nějakým způsobem historie upravovala nebo přepisovala. Nicméně co se týká českých dějin, tak je zajímavé, že tam nepadlo ani slovo o Janu Nepomuckém, což byl populární barokní světec oblíbený i v jezuitském řádě, a o něm se tam jezuité vůbec nezmiňují."

Pokud tedy zásahy a úpravy historie neprováděli už kdysi jezuité, později se jim dějepis rozhodně nevyhnul.

"Když si ty učebnice projdete, tak dějepis je předmět, ze kterého každý režim, který ho dostane do spárů, snaží vždycky vzít něco, co se mu bude hodit. Takže za Rakouska se učilo o slávě Habsburků, za první republiky většinou byly dost akcentovány spory mezi Slovany a Germány a zdůrazňovalo se, jak to měl nový československý stát v minulosti těžké. Komunisté se naopak zase snažili vyzdvihnout, jak to měly těžké ty pracující masy. A dneska zase dochází k tomu, že říkáme, jak ti komunisti byli hrozní, pokud se tedy k tomu vyučující dostanou, k těm padesátým létům. Takže každý režim, který je zrovna u vlády, se snaží prostřednictvím dějepisu nějakým způsobem žáky ovlivnit a formovat."

Foto: autorka Ve větší míře se začal dějepis vyučovat v éře Marie Terezie a zvláště pak ve druhé polovině devatenáctého století.

"Tehdy se dějepis učí hlavně na gymnáziích a začínají vznikat učebnice, jaké známe dnes. Na konci 19. století se pak už do učebnic dostávají i takové věci jako ilustrace, různé mapky, diagramy apod. Na konci 19. století pak začínají vznikat také první školní obrazy, které si asi leckdo ze školy pamatuje a vzniká celé nové odvětví didaktických pomůcek."

Magdaléna Šustová zmínila i často diskutovaný problém českého vyučování dějepisu. Někdy totiž nezbývá mnoho času na probírání těch "nejnovějších" dějin. I když, ona tato situace vlastně trvá už dlouho. Kdy v minulosti končily učebnice dějepisu?

Foto: autorka "Lišilo se to podle toho, pro jaký typ školy se používaly. Pokud to byly obecné a posléze měšťanské školy, tak tam se vyučovala hlavně sláva domu habsburského, takže můžeme říct, že se v uvozovkách končilo v tehdejší současnosti. Co se týče gymnázií, tam byla ta situace trošku jiná. Musíme si uvědomit, že se třeba vůbec nevyučoval pravěk, a naopak velký důraz byl kladený na starověk. Protože se vedle dějepisu povinně učila latina a řečtina, kde se taky probíraly antické reálie a na starověk se kladl opravdu velký důraz. Většinou ty učebnice z první poloviny 19. století končily třeba u vestfálského míru. Později se začínaly ty konce přesouvat blíž a blíž k tehdejší současnosti. Nicméně se tam naráželo na takové problémy, jako byla francouzská revoluce, která v očích Habsburků jaksi mnoho popularity nepobrala, takže většinou se tam úplně těm koncovým dějinám snažili vyhnout."

Občas se říká, že nějakého žáka jeho učitel tak nadchnul pro předmět, který vyučoval, že se mu žák právě díky tomu později věnoval. Že to ale vůbec nemusí platit bez výjimky, potvrzují vzpomínky slavného historika Josefa Šusty.

"Šusta si právě stěžoval, že jeho učitel na gymnáziu se od učebnice odchyloval jaksi jen velmi málo a hodiny byly velmi nudné. Sám tam poznamenává, že lásku k jeho budoucímu povolání v něm určitě nevzbudil."

S dalšími vzpomínkami slavných osobností na dějepis, stejně tak jako s prvními učebnicemi předmětu nebo jeho charakteristickými pomůckami se můžete seznámit na výstavě Stalo se v zemi české...aneb Jak se učil dějepis v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského v Praze.