Historické obzory Mikoláš Aleš a jeho druhý život

Mikoláš Aleš Od 14. prosince můžeme v Jízdárně Pražského hradu shlédnout výstavu o Mikoláši Alšovi, kterou připravila Národní galerie. Navštívili jsme s Historickými obzory kurátora výstavy Ondřeje Chrobáka, který je zároveň pověřen vedením sbírky grafiky a kresby Národní galerie v Praze. Odpověděl nám, do jakého uměleckého stylu můžeme Mikoláše Alše zařadit: „Časově spadá Mikoláš Aleš do pozdního 19. století, poslední třetina 19. století, kde se objevovalo několik vln. Určitě by se dalo zaznamenat to, že Aleš vystudoval na pražské Akademii umění, která byla především kreslířskou školou, ne malířskou. Byla tady veliká tradice pozdní nazarenské kresby. I Alšovo rané dílo, malby kartonů, jeho cyklus 'Vlast', vychází z této umělecké tradice Akademie, jakkoliv se to popíralo. Byla tady veliká vlna jakéhosi revivalu romantismu. Určitě realismus, určitě naturalismus. Ale ve velmi specifických podobách. V období kolem roku 1900, v pozdním alšovském díle, jsou spatřovány jakési předstupně pro secesní styl. Byla rozpoznána určitá plošnost, která vyjadřuje Alšův kreslířský styl. A také ornamentika byla určitým předstupněm secesního stylu. Mikoláš Aleš je běžně řazen do secesního stylu. Některé jeho práce se objevují v kontextu právě toho secesního umění.“

O čem výstava vlastně bude?: „Je to výstava retrospektivní, čili zahrnuje celé Alšovo dílo. Bude vystavena v Jízdárně Pražského hradu. Koncept té výstavy vychází z předpokladu, že kromě samotného díla Mikoláše Alše, které tam bude samozřejmě zastoupeno v celém rozsahu, je stejně důležitý život po životě Alšův, jakýsi ten druhý život, ta jakási alšovská legenda, která byla velmi důkladně a několika generacemi a několika režimy kolem Mikoláše Alše vytvářena.“

O jakou alšovskou legendu se jednalo? „Alšovský kult byl velmi silný koncem třicátých let v době ohrožení nacismem. Tehdy byl určitý návrat k jistotám, k určitým národním hodnotám a Mikoláš Aleš v tomto sehrál obrovskou roli. Nebyly to jenom síly nacionálně-konzervativní, ale například i mnozí předchozí avantgardisté typu Jaroslava Seiferta, který v té době píše slavnou sbírku inspirovanou Alšovými kresbami v Slabikáři. Z té je nejslavnější 'Šel malíř chudě do světa'. Ty první básně vznikaly koncem třicátých let a později za protektorátu.“

Jak pokračovalo přijímání Mikoláše Alše a jeho díla v českých zemích v padesátých letech v době tvrdého stalinského komunismu? Ondřej Chrobák vysvětluje: „Notoricky známá je politika profesora Zdeňka Nejedlého, který Alše využíval pro oficiální stalinskou propagandu v padesátých letech nebo vlastně už koncem čtyřicátých let. Shodou okolností výročí stého narození, kterého se samozřejmě Aleš nedožil, připadlo na rok 1952, což byly ty nejtužší stalinské roky v Československu. Byla velká retrospektivní výstava věnovaná Alšovi. Aleš byl dáván za vzor pro uměleckou tvorbu socialistického režimu, což samozřejmě bylo značně krkolomné, neboť ta Alšova technika neodpovídala vlastně té manýře nebo tomu způsobu malby, který byl předkládán jakoby závazná norma pro umělce v padesátých letech. Ale ten nacionální příklad, který Zdeněk Nejedlý vlastně neobjevil, v té české společnosti to bylo přítomno, a taková nacionálně-konzervativní rétorika, která používala Alše už třeba ve třicátých letech nebo vlastně kontinuálně, tak byla znovu reaktualizována a využita v těch stalinských letech.“

Co se týče Alšova vlastenectví, vypovídá o něm jedna příhoda, kdy se Aleš jednou dostal dokonce do vězení. Stalo se tak poté, co se Aleš zúčastnil přednášky profesora Woltmanna, který vyučoval dějiny umění na pražské Akademii umění, kde Aleš v té době studoval. Profesor Woltmann v přednášce předložil tezi, že české umění pouze přejímá vlivy německé. To pobouřilo české studenty, kteří po přednášce uspořádali demonstraci proti Woltmannovi. Ondřeje Chrobáka se ptáme, o co se jednalo: „Tato slavná přednáška, která vešla do dějin jako 'Woltmannova aféra', byla jedním ze střetů dvou národností žijících v Praze, Čechů a Němců. Profesor Woltmann nepopíral existenci českého umění, ale přesněji řečeno považoval a mluvil o zásadních vlivech německého umění na podobu starého středověkého a barokního umění v Praze. Woltmann pronesl tuto přednášku ve spolku Concordia, což byl německý vzdělávací spolek. Během jeho přednášky čeští studenti začali rušit jeho přednášku a Woltmann nechal vyklidit přednáškovou síň. Mikoláš Aleš Následně se odehrály střety českých a německých studentů. Ty přerostly do takové podoby, že je musela rozhánět policie. Několik studentů, Čechů i Němců, bylo uvězněno. Mezi nimi byli dva malíři, později velmi slavní, nejen Mikoláš Aleš, ale byl to i Antonín Chittussi, malíř a v té době Alšův blízký přítel. Dalo by se říci, že byl Aleš odsouzen vlastně za výtržnost. Aleš byl odsouzen ke čtyřem dnům žaláře, Chittussi k pěti. Mikuláši Alšovi tato příhoda pomáhala v pozdějších interpretacích vytvářet dojem jeho razantního vlastenectví a nacionálního uvědomění. Aleš do žaláře nastoupil snad vybaven pouze biblí. Myslím si, že to udělalo například velký dojem nejenom na jeho tehdejší lásku Marinu, ale rovněž na česky orientovanou pražskou společnost. Dokonce byl obdařen určitým obnosem. Jistá společnost českých vlastenců se složila a odškodnila Alše za jeho utrpení v žaláři.“

Na závěr jsem se zeptal Ondřeje Chrobáka, v čem může Mikoláš Aleš promlouvat i k lidem dnešní doby? „Mikoláš Aleš byl rozhodně velmi originální a jak umělecky tak lidsky velmi zajímavou osobností. Zanechal malířské kariéry a živili se jako kreslíř pro časopisy. Já myslím, že jako jeden z prvních v Čechách objevil určitou sílu popkultury, což se moc často nezmiňuje. Rozhodně nemůžeme Alše označit za nějakého průkopníka pop artových postupů, ale rozhodně měl nebývalou citlivost pro vztah takzvané nízké a vysoké kultury. Tento ambivalentní vztah mi připadne, že je v něčem aktuální i dnes a může být inspirativní,“ uzavírá Ondřej Chrobák.