Historické obzory Kaplíř ze Sulevic – obránce Vídně i hrdina vyprávění o nevděku mocných

26-05-2012 08:00 | Martina Bílá

Šlechtický rod Kaplířů ze Sulevic se do dějin, a nejen těch ryze českých, výrazně zapsal minimálně dvakrát. Poprvé tehdy, kdy mezi vůdci stavovského povstání proti Habsburkům stanul Kašpar Kaplíř ze Sulevic, a podruhé v roce 1683, když jeho potomek Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic sehrál klíčovou úlohu při obraně Vídně před Turky. A právě do obležené Vídně nás zavedou dnešní Historické obzory.

Stáhnout: MP3

Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21.června 1621Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21.června 1621 Vyprávění začneme o několik desítek let dříve, krátce po bitvě na Bílé hoře. Dne 21.června 1621 byli na pražském Staroměstském náměstí popraveni vůdcové stavovského povstání, mezi nimi byl také tehdy už více než osmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Jeho vnukovi bylo tehdy 10 let, své mládí prožil v zahraničí a na protihabsburské straně se účastnil bojů třicetileté války. Tak se po letech dostal se švédskou armádou zpět do českých zemí a brzy nato došlo k zásadnímu zvratu v jeho životě, rozhodl se přestoupit ke katolické víře. Jeho pohnutky vysvětluje Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd ČR:

Byl to především pragmatik, realista a nedovolil, aby mu taková citlivá náboženská věc, která ve skutečnosti mnoha lidem jeho doby dělala problémy, stála v cestě.

„To bylo v roce 1639. Když bylo to švédské vojsko vytlačováno, tak byl šířen takový panovnický mandát, který vyzýval šlechtu z habsburských zemí, která sloužila ve švédském vojsku, aby přestoupila na stranu císaře. Kaplíř skutečně uposlechl, uvažoval o tom už delší dobu, jednalo se tam samozřejmě především o majetkové zabezpečení. Jemu bylo v té době třicet let a byl v podstatě nezabezpečen a v Čechách byly statky, které byly bezprávně konfiskovány po roce 1620 se jměním jeho dědečka Kašpara Kaplíře, to je ten, který byl popraven v roce 1621. Jednalo se o statky, které patřily Kašparově manželce, čili babičce toho našeho Kašpara, a potom o věno jeho matky. Tyto statky správně být konfiskovány neměly a tam je taková úvaha, že Kašpar Zdeněk Kaplíř, došel k názoru, že když vstoupí do císařských služeb, tak bude mít šanci revidovat ten proces a ty statky získat, což se později podařilo. To tedy byla jeho motivace a pak je tady otázka té jeho konverze. Aby mohl působit v Čechách na císařské straně, tak se musel stát katolíkem. Neměl s tím zřejmě moc velké problémy, protože on nebyl asi příliš nábožensky vypjatý. Byl to především pragmatik, realista a nedovolil, aby taková citlivá náboženská věc, která ve skutečnosti mnoha lidem jeho doby dělala problémy, aby jemu stála v cestě."

Po přestupu ke katolictví Kaplíř nadále pracoval na své kariéře, jen ve službách druhé, tedy habsburské, strany. Stal se členem vídeňské válečné rady, tajné rady a nakonec pak i viceprezidentem dvorské válečné rady, což by se prý dalo volně přirovnat k funkci prvního náměstka ministra války. Jeho nejslavnější chvíle měla ale ještě přijít.

V roce 1683 totiž oblehli Vídeň Turci...

Leopold I.Leopold I. „Leopold I. Před odjezdem z Vídně jmenoval tzv. tajné kolegium deputovaných. Pod tímto honosným názvem se skrývalo pět úředníků, kteří zastupovali panovníka jako taková vídeňská vláda po dobu obléhání. Mimo těchto pěti lidí tam byl ještě vojenský velitel, Kaplíř nebyl vojenský velitel, on byl jmenován jakožto služebně nejvýznamnější a nejstarší předsedou těchto deputovaných. Bylo to dané také proto, že měl zkušenosti s tím, co moderně nazýváme válečná logistika. V sedmdesátých letech 17. století se účastnil tažení proti Francii, při němž pečoval o výzbroj, výstroj, ubytování a zásobování vojska. To se mu pak v té Vídni náramně hodilo, protože jeho úkolem bylo stát v čele civilní správy obléhaného města - zabezpečoval potraviny, pomáhal čelit různým epidemiím, byla tam těžká epidemie úplavice, řešil problémy s nedostatkem munice, prostřednictvím šifrované korespondence komunikoval s dvorem, spoluorganizoval obranu měšťanů, na jeho hlavu padaly skutečně životně důležité problémy. Dokonce pak dvakrát přijal vrchní velení, když toho vojenského velitele, kterým byl Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg vyřadilo zranění a pak nemoc."

Turky se nakonec podařilo porazit a hrabě Stahremberg byl císařem záhy vyznamenán. Dvaasedmdesátiletý Kaplíř si musel počkat déle a důvody nejsou zcela jasné.

Obléhání VídněObléhání Vídně „Je skutečností, že ve chvíli, kdy byla Vídeň osvobozena, po bitvě u Kahlenbergu 12.září roku 1683 po dvouměsíčním obléhání, tak Leopold několik dní poté vyznamenal hraběte Starhemberga maršálskou holí, povýšil ho na polního maršála, což vzbudilo ve Vídni neuvěřitelný poprask, především ve dvorské válečné radě, protože on tím přeskočil o dva hodnostní stupně a hlavně tak přeskočil Kuplíře ze Sulevic, ten skutečně tu svou maršálskou hůl dostal až skoro o tři měsíce později a cítil to pochopitelně jako újmu, jako určitý nevděk toho panovníka. Je otázka, proč k tomu došlo, ale je docela možné, že se jednalo o spontánní záležitost. Leopold po dobytí města navštívil toho svého hlavního vojenského velitele a našel ho ve velmi zuboženém stavu a možná, že s Leopoldem cloumaly emoce, a on to provedl ne příliš promyšleně. Nicméně Kašpar Zdeněk Kaplíř si nesl určitý pocit, že byl opomenut, že tam je částečně nějaký nevděk toho panovníka. Koneckonců si ten pocit neslo i to české prostředí, takže takový ten mýtus o Kašparovi, takové to zjednodušené vyprávění vypráví o člověku, který byl vnukem povstalce, jenž zaplatil povstání životem - to byl ten dědeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic - a tento vnuk pomohl vnukovi vraha svého dědečka a ten se mu odvděčil nevděkem."

To je úplně antické drama…

Zdeněk Kašpar Kaplíř ze SulevicZdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic „Ano, samozřejmě je a je to úplně nesmyslná zkratka, ale historie má ráda takové zjednodušené příběhy, velmi dobře se to poslouchá a vykládá. Velmi dobře to pak rezonovalo s utvářením českého národního mýtu v devatenáctém století, takové to - tři sta let jsme úpěli pod Rakouskem."

Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic nebyl jediným šlechticem z českých zemí, který spojil svůj, dnes by se řeklo profesní, život s Habsburky. Původ ale mohl občas přece jen představovat trochu problém, na českém prostředí se od stavovského povstání vznášel stín potenciální zrady a podezření z nespolehlivosti se nevyhnul ani sám hrdina těchto Historických obzorů Kaplíř. Řada příslušníků české aristokracie ale dosáhla v habsburských službách vysokých postů a podle Jiřího Mikulce by byla chyba si představovat, že šlechta byla v 17.století tak pasivní, jak je to zapsáno v obecném povědomí.

Jiří Mikulec, foto: Kristýna FořtováJiří Mikulec, foto: Kristýna Fořtová „Řada příslušníků starých českých rodů se dostává do služeb habsburské monarchie, hlavně jako vojáci, diplomaté a politikové. Bylo podmínkou, že museli vzít monarchii za svou, museli akceptovat ty pobělohorské změny. Ale v době Leopolda I. už to byla generace, která ty změny považovala za samozřejmé. Na druhé straně oni většinou začínají, to platí i pro nově příchozí rody, velmi přijímat zemský patriotismus, to znamená takový ten vztah k zemi, které jsou součástí, k jejím dějinám, samozřejmě nikoli k jazyku, protože ta šlechta byla jazykově velmi různorodá. Tito lidé měli pak velmi úspěšné kariéry. Co pro to museli udělat? Byla nutná naprostá loajalita, jsme v době panovnického absolutismu, nezbytná trpělivost, ostré lokty, zkrátka vlastnosti správného dvořana. Pak jim ale nemělo vadit, že byli původem z českých zemí. Jak je ale vidět na případu Kuplíře, tak je otázka, jestli občas nedocházelo k nějakým souvislostem."

Jmenovat bychom na tomto místě měli například Václava Eusebia z Lobkovic, který byl na čas i prvním ministrem Leopolda I., důležitou postavou byl také nejvyšší kancléř českého království František Oldřich Kinský nebo diplomat Jan Václav Vratislav z Mitrovic.

 

Příspěvek jsme poprvé vysílali 8. října 2011, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

Linkovací služby

Doporučujeme

Nejčtenější články

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace