Historické obzory Ještě jednou o Karlu Bartoškovi

08-08-2004 | Herbert Brynda

V Historických obzorech pokračujeme s historikem Janem Křenem ve vzpomínání na jeho přítele a kolegu, pro mnohé kontroverzní osobnost české historiografie 20. století, Karla Bartoška.

Stáhnout: RealAudio

Černá kniha komunismuČerná kniha komunismu Tak jako pro tisíce dalších Čechů a Slováků, znamenaly události srpna 1968 zlom i pro Karla Bartoška. Zlom jak osobní, tak profesní. Pokračuje Bartoškův přítel, historik Jan Křen:

"Zúčastnil se tehdy - stejně jako mnoho z nás - opozice a pak jsme spolupracovali ve Vodních zdrojích, dokonce jsme spolu byli dost dlouho v jedné maringotce. Tehdy se stala strašná věc ze strany StB, která v době, kdy byl Bartošek ve službě, poslala do jeho bytu rakev, že zemřel. Tohle zažily děti, protože Suzette, pokud se pamatuji nebyla doma. Víte, to byl opravdový otřes, oni ho nenáviděli, protože byl nezdolný a dokonce i je provokoval a za téhle situace, po strašném šoku, který zažil on, Suzette a zejména ty děti, byl odchod do emigrace samozřejmý, i když pro Bartoška - hocha ze Skutče - to nebyl lehký odchod."

Karel Bartošek odešel do Francie v roce 1982. S adaptací mu pomohla jeho žena Suzette a po krátké době se český historik ve Francii dává znovu do práce. Podle Jana Křena se Bartoškova francouzská činnost rozbíhala dvěma směry:

"Na jedné straně to byla La Nouvelle Alternative, což je strašně významná věc, kterou doslova vydupal ze země a vlastně to byl orgán, který zprostředkoval něco z této části Evropy pro Francii, střízlivě a věcně, a Francii sem. To byla opravdová zásluha. A druhá věc, Bartošek se teprve ponořil do francouzské historiografie, ale také do francouzské reality, která byla samozřejmě jiná než tady. Francouzští komunisté byli na západní poměry stejně tupí jako tady ti zdejší normalizátoři. A Bartošek byl člověk, který měl s tím režimem svou životní zkušenost a myslím si, že patřil od samého začátku k nesmiřitelným kritikům. Po roce 1989 to nebylo u některých přátel zcela přijatelné, protože se jim zdálo, že se názorově dostal zcela na druhou stranu. V tom byly i určité nejasnosti."

Češi nemocní dějinamiČeši nemocní dějinami A nejasnosti, či lépe řečeno ostré názorové střety pokračovaly, když byl Bartošek - spolu s jemu názorově blízkým polským historikem Andrzejem Packowskim - přizván ke spolupráci na Černé knize komunismu. Spory se týkaly nejen samotného názvu knihy, ale především koncepce knihy, jak ji prosazoval její editor Stephane Courtois:

"A ve chvíli, kdy Bartošek i druzí zjistili, že se to žene ke konjunkturální povrchnosti, ve které se komunismus redukuje vlastně jen na ten teror, tak tam došlo k těžkému konfliktu, který se ovšem nedal vyřešit, protože na knihu byla smlouva a on je přimáčkl,"

říká Jan Křen. Kniha vyšla ve Francii v roce 1997 a během prvních jedenácti měsíců se jí prodalo na 200 000 kusů. V Čechách vyšla ve dvou dílech v roce 1999, kdy už byla světovým bestsellerem. Karel Bartošek, věren svému daru podnětné provokace, se po roce 1989 kromě jiného zaměřil na demýtizaci Francouzské komunistické strany, která - jak napsal v předmluvě k českému vydání Černé knihy komunismu - "byla jednou z mála komunistických stran, jež na přelomu osmé a deváté dekády minulého století nezměnily svůj název, a přesto se nestala stranou okrajovou." Tradiční vazby francouzských komunistů na české soudruhy a skutečnost, že si čeští komunisté rovněž bez změny názvu uchovali značný vliv, vedla - jak poznamenává Jan Křen - k ostré konfrontaci:

"Víte, tady se Bartošek hned po převratu snažil zjistit, do jaké míry byla Francouzská komunistická strana závislá na zdejší podpoře. A o tom zde byly doklady. Pro Francii a pro francouzskou veřejnost to znamenalo hodně, protože to část té autority, kterou tam levice měla - a naprosto neprávem - zničilo. Bartošek se významnou měrou zasloužil o tuto popravu FKS. Nebyla to poprava extrémní, byla to podle mého názoru spravedlivá poprava, i když je to pro řadu lidí, kteří třeba viděli zásluhy Londona v odhalení procesů, nepřijatelné."

A přestože ani Jan Křen ve všem s Bartoškem nesouhlasil, oceňuje jeho přínos české historiografii:

"Bartošek byl historik ne zcela obvyklého druhu. On nebyl ten tradicionální historik politicko-sociální atd., ale nebyl ani historik "oral history". Někde mezi tím si našel takovou pozici, kterou použil při záznamech rozhovorů, které dělal ještě tady před emigrací s Bedřichem Fučíkem. To je takový osobnostní, individuální přístup. Bartošek se nechal inspirovat takovou tou školou, která pěstuje tu paměť jakožto klíč k dějinám. Nikdy nedošel k extrémům, ke kterým tam dochází, a podle mého názoru jsou ty knížky tady taková živá voda, nejsou to takové konfekční knížky. Ta témata, ten přístup, je i literárně docela zajímavý, vždyť je historiografie koneckonců také umění, na to se zapomíná. Snad bych ještě dodal, Bartošek byl mezi námi všemi známý svým titulem "Češi nemocní dějinami" a my jsme se mu roky smáli, protože on o tom mluvil a vlastně to nenapsal. Vždycky to bylo předmětem takových přátelských ironií. Musím říci, že poslední dva tři roky jsem cítil, že už Karel není úplně zdráv, aby to celé napsal a vlastně místo toho upravil své poslední statě. To je pro mě taková dojímavá historie, protože on ty Čechy nemocné dějinami napsal sám nemocný a vlastně je to jeho poslední dílo. Lépe nemohl skončit, i když já do smrti, která asi není daleko, toho budu litovat, bude mi chybět, stejně jako Suzette a jeho děti. To všechno je kus našeho života, se kterým se musím říci těžko loučím,"

uzavírá vzpomínání na českého historika Karla Bartoška jeho přítel a kolega Jan Křen.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace