Historické obzory Italům z Ledrenského údolí pomohli za 1. světové války Češi

19-05-2012 08:00 | Tereza Burianová

Mužský sbor Cima d´oro ze severoitalského Ledrenského údolí má ve svém repertoáru mimo jiné i českou hymnu – a to se slovy jak v italštině, tak češtině. Ne náhodou. K Čechám totiž mají Ledrenští velmi úzké vazby, které vznikly před necelými sty lety. Po jejich stopách se vydáme v Historických obzorech spolu s Lucií Chvojkovou, místopředsedkyní občanského sdružení Spolek přátel Ledra.

Stáhnout: MP3

Putovní výstava Boemia miaPutovní výstava Boemia mia Ledrenští tady strávili roky, které spadají do období první světové války. Jsou to roky 1915-1919 a došlo k tomu v podstatě tak, že v té době Ledrenské údolí bylo součástí Rakouska-Uherska. A díky tomu, že Itálie vstoupila do války, tak se toto údolí stalo válečnou frontou, takže se Rakousko-Uhersko rozhodlo přesunout civilní obyvatelstvo do vnitrozemí. To Ledrenské obyvatelstvo bylo přesunuto do Čech. Stalo se tak poměrně dramaticky, kdy se jednoho dne probudili a na svých dveřích našli nařízení k vystěhování s tím, že měli 24 hodin na to, aby se vystěhovali. Bylo jim řečeno, že je to na 14 dní a že si každý z nich může vzít maximálně 15 kilogramů svých osobních věcí. V tu chvíli samozřejmě nikdo netušil, že to bude na čtyři roky.

To pravděpodobně ale netušily ani ty české obce, které Ledrenské přijímaly.

To rozhodně. Moment příjezdu Italů do Čech byl velmi dramatický. Když sem přijeli, tak byla válka. I české obyvatelstvo mělo nouzi o jídlo a najednou jim někdo řekl, že k nim domů přijde nějaká další rodina. Zezačátku všechno probíhalo hodně živelně. Italové vůbec nevěděli, v jaké zemi vystoupili. Až později zjistili, že jsou to Čechy. Ze začátku bydleli ve školách, v hostincích. Až poté byli distribuováni do českých rodin.

Kolik Ledrenských se takto do Čech dostalo.

Jsou to rozhodně tisíce, ale přesné číslo nemáme. Dokonce ani neznáme přesný počet Italů, kteří tu v Čechách zemřeli. Dnes už to číslo přesáhlo 400.

Přišly celé rodiny?

Muži byli odvedeni na frontu, takže do Čech se dostaly ženy s dětmi a starší lidé, kteří nenarukovali. Postupem času přijeli i muži, kteří byli zranění a puštěni na propustku za svými příbuznými. Od toho se taky odvíjely prožitky, které tu měli. Ženy samozřejmě pracovaly na polích, pomáhaly v kuchyních. Každý se snažil být nějak platný, aby si zasloužil jídlo. Zezačátku to bylo těžké, ale postupem času vnikla různá přátelství.

Pamětnice mi vyprávěly různé příběhy dokumentující, jak dramaticky se sbližovali. Já si vybavuji, že tam byl nějaký starší pán z vísky Prè di Ledro, která jako jedna z mála v Ledrenském údolí má vinice, takže s tím měl zkušenost. Když viděl někde v oblasti Všeně, že lidé, u kterých bydlel, neměli příliš udržovanou vinici, tak než se jednou majitelé vrátili, tak ji ostříhal. Oni všichni plakali, protože si mysleli, že jim vinici zničil. A až v létě zjistili, že měli takovou úrodu jako nikdy předtím.

Byla tam pochopitelně i jazyková bariéra. Děti se naučily jazyk dřív než dospěli, a byly tak používány jako tlumočníci.

Už jste zmínila obec Všeň. Do jakých dalších se Italové dostlali?

Byly jich desítky. Například Příbram, Chýňava, Doksy, Buštěhrad, Ptice, Nový Knín, Všeň. V té souvislosti mě napadá, že na té české straně je práce v souvislosti s tím česko-italským přátelstvím komplikovanější, protože zatímco v Itálii je to jedno uzavřené údolí, kde se to týká všech obyvatel, kteří to berou za svou historii, tak na české straně jsou ta města a vísky roztroušeny pro celé republice. Takže české obce je obtížnější přesvědčit, aby to vzaly za své.

Do jakých podmínek se Italové po válce do svého údolí vrátili?

Oni samozřejmě po čtyřech letech vůbec nevěděli, v jakých podmínkách své domovy najdou. A když přijeli, musel to být pro ně šok. Našli ruiny, do kterých se nemohli vrátit. Několik měsíců opravovali ta svá obydlí, aby vůbec byla obyvatelná. Jedna z pamětnic mi vyprávěla, že jediné z těch osobních věci, které našli, byl měděný litinový zvon, který dědeček hodil do latríny, aby ho ukryl. Spousta lidí před odjezdem různě zakopávala předměty, které měli rádi. Jim bylo nakázáno, že musí nechat svá obydlí odemčená. Svůj dobytek svedli do Rivy, kde nastupovali do vlaku a tam museli proti potvrzení dobytek odevzdat. S tím dobytkem se po válce samozřejmě nikdo z nich nesetkal.

Sbor Cima d´OroSbor Cima d´Oro Setkali se ale o mnoho desetiletí později vysídlení Italové se členy svých opatrovnických českých rodin. Znovunavázání kontaktu je sice stálo velké úsilí, které se ale nakonec vyplatilo, jak potvrzuje průvodkyně Marie Breníková, jejíž dědeček bydlel s osmičlennou italskou rodinu v Pticích za Prahou.

Oni nejdřív napsali dopis na obecní úřad. Ten jim odpověděl tak nějak povrchně, protože tenkrát se všichni báli styku se zahraničím. Ale oni zastavili v Mori projíždějící auto s československou státní značkou, které shodou okolností řídil náš kulturní atašé v Římě. Oni se na něj vrhli a ptali se, jestli zná Františka Breníka z Horních Ptic. Pán na ně koukal, protože samozřejmě nevěděl. Tak se na něho vrhli s mapou Království českého a ukázali mu, kde jsou Horní Ptice. Pán samozřejmě nevěděl, ale řekl, u nás se nikdo neztratí. Napsal proto obrovský článek, který vyšel ve dvou dílech Vlasty. A tu Vlastu si koupili naši sousedi a ti řekli: „Hele, někdo vás hledá.“ Takže já jsem si to přečetla, napsala jsem do Vlasty a Vlasta mi poslala adresu. A to bylo v době, kdy byly otevřené hranice v roce 1969 po Pražském jaru. A tak já jsem napsala do Itálie, že jsem vnučka Františka Breníka a že jedeme do Itálie a že bych se zastavila. Auto zastavilo, náves liduprázdná a já měla fotografie, tak jsem poznala ten správný dům. Jak jsem se soukala z auta, během pěti minut okolo nás stál dav lidí a ze všech stran jsem slyšeli: „Český buchty, dobrý buchty. Já husárek malý, boty roztrhaný. Staré bábě dáme hrábě, aby s nima hrabala, mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala.“ To uměli všichni. To byl neuvěřitelný zážitek pro mě. Zůstali jsme tam týden místo jednoho dne. A narodilo se tak úžasné přátelství, že dodneška máme takové styky, jako by to byla vlastní rodina.

A úzký vztah mají i potomci vysídlených Italů, kteří nedávno navštívili Prahu a města, kde jejich příbuzní strávili 4 roky svého mládí, k Čechám.

Můj dědeček, Moro Fausto, který tu žil ve Slaném. A v Čechách, i když v jiné rodině, žila i moje babička. A oni mezi sebou potom i doma mluvili česky. Když chtěli podat pečivo, říkali české „chleba“.

Nezůstalo jen u českých slovíček.

Poté, co vzniklo partnerství s Českou republikou, jsme přejmenovali náměstí našich měst po českých vesnicích, kde žili naši příbuzní. Teď už si je pamatujeme, nikdy nezmizí. To je fajn.

A odkazy na Čechy bychom našli nejen v místních názvech.

Nějaký recept na vaření. Třeba lívance. A potom české knedlíky, které jsme dělali se švestkou uprostřed, takové kulaté. Víc receptů ale sama neznám.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace