Historické obzory Hrdinové, na které se zapomíná

Nejprve si ale společně s historikem Janem Borisem Uhlířem z Vojenského historického ústavu krátce zrekapitulujeme, co se vlastně skrývá pod slovem odboj.

Edvard Benes "Může to být odboj skutečně aktivní. Teď záleží na tom, co to je za období. Hovoříme-li o tzv. druhém odboji, ten bych dělil minimálně na dvě skupiny - odboj domácí a zahraniční. Mezi těmito dvěma odboji byl samozřejmě jeden naprosto zásadní rozdíl. Všichni, kteří šli ven a chtěli bojovat aktivně se zbraní v ruce, tak tu možnost v podstatě dostali. To znamená, že relativně měli výrazně větší šanci se s tím nepřítelem utkat než ti odbojáři domácí, kteří tady byli v protektorátu v ilegalitě. Odboj, nebo chceme-li hovořit o resistenci, což je takový jemnější výraz, spíše odpor, než odboj, byl, pokud se zrovna netýkal skupiny Tří králů - skupiny Balabán, Mašín, Morávek, v protektorátu většinou orientován na zpravodajskou činnost. To znamená na odboj nenásilný, ale o to podstatnější, protože vedle polských exilových představitelů patřil exilový prezident Edvard Beneš k nejinformovanějším exilovým politikům v Londýně a byl na základě výsledků našeho domácího zpravodajství takto posuzován i britskou stranou."

Odboj mohl mít různé formy - od toho skutečně ozbrojeného přes vydávání ilegálního tisku, roznášení letáků, strhávání německých vyhlášek...

Protektorátní potravinové lístky Tématem těchto Historických obzorů by měli být lidé, kteří bojujícím odbojářům spíše pomáhali, než že by sami aktivně bojovali. Jejich pomoc však často byla zásadní. Ať už šlo o ukrývání parašutistů či uprchlých vězňů nebo třeba shánění potravinových lístků nehlášeným osobám.

"Já si myslím, že strašně podstatná činnost byla například podpora rodinám zatčených a to samo o sobě znamenalo mnoho. Spousta zatčených a později popravených důstojníků Obrany národa měla alespoň dobrý pocit v tom, že věděli, že jejich kamarádi nenechají jejich rodiny na holičkách. Koneckonců vdovy po popravených odbojářích spolu držely nejen v době protektorátu, ale i v době poválečné. Ten drobný odboj byl i v tom, že člověk nebyl tak aktivní v práci, snažil se dodržovat některé populární zásady, třeba PP - Pracuj pomalu. Existoval dokonce tzv. želví týden, kdy se dělníci snažili pracovat co nejpomaleji."

Jak se takový želví týden vyhlašoval?

"To šlo samozřejmě od úst k ústům a nebylo to v oficiálním protektorátním tisku. Fungovala tzv. šeptaná propaganda, což bylo předávání informací odposlechnutých z londýnského nebo moskevského rozhlasu. Ta šeptaná propaganda nabývala takové popularity, že se německá zpravodajská služba na tyto věci zaměřila a pochopitelně o nich široce informovala gestapo."

Jan Boris Uhlíř zmínil vysílání zahraničního rozhlasu. Ti, co zůstali doma, se z něj dozvídali informace z protektorátu i zahraničí nepoznamenané nacistickou propagandou. Za poslouchání zahraničního rozhlasu ale hrozil i trest smrti.

K rodinám, které odbojářům výrazně pomáhaly a jejichž osudy jsou spjaty především s parašutisty, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, patřili Moravcovi. Marie Moravcová byla Dobrovolnou sestrou Československého červeného kříže.

Marie Moravcová "Jeden její syn, starší, působil v řadách naší armády na západě, létal v rámci britského královského letectva. Mladší syn se v těch parašutistech viděl, považoval je za své vzory. Parašutisté o ní hovořili jako o matce. Moravcovi jim pomáhali jako celá řada dalších rodin, ze sokolských rodin bych např. jmenoval rodinu Jana Zelenky takzvaného Hajského. Každopádně rodina Moravcových celá zaplatila za domácí i zahraniční odboj, protože ten starší syn padl, životem. Matka spáchala při zatýkání gestapem sebevraždu, otec a syn byli popraveni. To byla nejvyšší oběť, kterou ta rodina mohla položit na oltář osvobození vlasti a zdůrazňuji, ze nebyla jediná. Dodnes mám pocit, že je stále ještě nedoceněná."

Říkal jste, že nebyla jediná, mohl byste jmenovat i třeba nějaké jiné, zajímavé či málo známé případy?

"Tady může být celý dlouhý seznam rodin, jejichž rodinní příslušníci posléze skončili v Mauthausenu, ať to byl říjen roku 1941 nebo leden roku 1943, kdy proběhly dvě největší popravy našich odbojářů v celých dějinách koncentračního tábora Mauthausen. Může to být rodina Ogounových, rodina Fafkových, rodina Novákových, Vosmíkových...mohl bych jmenovat další a další. Když si ta jména dáme takhle do řady, tak zjistíme, že po řadě z nich jsou dnes pojmenovány ulice. Bohužel je to dodnes nedoceněná záležitost, příliš málo se hovoří o tom, jak přirozené bylo pro tehdejší obyvatele protektorátu, kteří do toho šli zcela dobrovolně, riskovat život nejen svůj, ale i své rodiny proto, aby se Republika československá dostala z nepřátelského područí."