Historické obzory Generál Bartík bojoval v legiích, byl zasvěcen do operace Anthropoid a podílel se na procesu s K.H.Frankem

31-03-2012 08:00 | Martina Bílá

Příběh generála Bartíka je nejen příběhem statečnosti a vlastenectví. Je také dokladem toho, jakou roli hrají v životě náhody a jak dalece jej může ovlivnit třeba jen jedno rozhodnutí. Osobnost zpravodajského důstojníka a legionáře přiblíží dnešní Historické obzory.

Stáhnout: MP3

Josef BartíkJosef Bartík Stačilo jen málo a Josef Bartík se mohl ve vysílání Radia Praha objevit třeba jako hrdina krajanské rubriky. Jeho matka se totiž po smrti otce přestěhovala ze šumavské obce Stachy, kde se Bartík v roce 1897 narodil, do Spojených států. Když pak poslala pro své děti, do zámoří odjely jen Josefovy sestry, on sám se rozhodl zůstat v Čechách. A tak jej neminuly dramatické události, které Evropanům připravilo dvacáté století.

V roce 1915 Josef Bartík odmaturoval a chystal se ve studiu pokračovat. Do jeho života ale zasáhla právě probíhající I.světová válka. Dejme teď slovo Pavlu Kreisingerovi z Ústavu pro studium totalitních režimů, autorovi nové monografie věnované generálu Bartíkovi.

„Josef Bartík tedy nemohl nastoupit ke studiu, ale byl povolán na frontu. Po základním výcviku působil na italské frontě v rakousko-uherské armádě. Už v roce 1916 byl Italy zajat a bezprostředně po zajetí se hlásil do vznikající československé zahraniční armády. V Itálii byla ta situace ovšem složitější než třeba v Rusku nebo ve Francii.“

Proč byla ta situace složitější?

„V Itálii byla ta situace složitější proto, že tam trvalo strašně dlouho, než představitelé československého exilu vyjednali s italskou stranou, že je možno použít zajatce k vytvoření vojska a nasadit je regulérně na frontě, jako se to dělo ve Francii nebo v Rusku.“

Zastavme se teď na chvíli u italských legionářů. Italské legie byly druhé nejpočetnější. Muži, kteří v nich sloužili, dnes zůstávají tak trochu ve stínu svých kolegů působících v Rusku. V období první republiky tomu tak ale prý nebylo:

„Vlastně to bylo nastejno. Všechny, ruské, francouzské, italské, měly svou váhu. Ta legionářská tradice byla budována na tom, že byly právě tyto troje legie. I hradní stráž prezidenta Masaryka tvořili legionáři, a když jsou nějaké fotografie, tak tam vidíme právě ty troje uniformy – francouzskou, italskou a ruskou.“

Takže se nedá říct, že se potom i třeba v kultuře prosadili nejvíce právě ruští legionáři? Známé je například, že Zdeněk Štěpánek byl ruský legionář a slavných jmen tam bylo více…

„Ti ruští legionáři se mohli prosadit už jenom faktem, že jich bylo nejvíc. Těch italských a francouzských bylo méně. Ale velké osobnosti byly i v italských a francouzských legiích. Ve Francii sloužil např. malíř František Kupka, to je věc celkem známá.“

U legií začínal Bartík jako důstojnický aspirant a byl nasazen u výzvědných hlídek. V posledním roce války utrpěl zranění, které zanechalo trvalé následky.

„Hlídka Bartík-Nimshaus tráví hlídku celou noc venku. Přebrodí několik proudů Piave a dostane se až na ostrov Isola Grande, odkud dobře lze pozorovati nepřátelský zákop. K ránu vrací se zpět. Před samými italskými překážkami stane se však neštěstí. Italská hlídka snad neuvědoměna řádně, že venku jest naše hlídka, myslíc, že to snad nepřítel, vystřelí na poplach a sama se bráníc, hodí ruční granát do naší hlídky. Snad tímto granátem, snad granátem rakouského dělostřelectva, jež začalo z poplachu také střílet, zranění 4 naši – čekatel Bartík velmi těžce do nohy. Noha přeražena a později částečně špatným léčením zůstala chromou,“ takto vylíčil okolnosti Bartíkova zranění Vojtěch Hanzal.

Podle Pavla Kreisingera právě toto zranění rozhodlo o další profesní dráze záhy už kapitána Bartíka. Po návratu do vlasti zůstal v armádě, ovšem kulhající by jen těžko mohl sloužit třeba u jezdectva, a tak byl přidělen ke zpravodajskému oddělení. Šlo prý hlavně o kancelářskou práci a romantické představy o špionech nejsou úplně na místě. Za II. světové války pak Josef Bartík působil prvně ve Francii a poté v Anglii, tam už samozřejmě k odhalování špionů čas od času docházelo. Nebylo to ale jediné, čemu se zpravodajci věnovali.

Kniha Brigádní generál Josef Bartík ne náhodou vyšla u příležitosti 70.výročí operace Anthropoid.

„Zejména se podílel na organizaci a náboru mužů, výběru budoucích parašutistů.“

Výběru jen do skupiny Anthropoid nebo obecně?

„Obecně. Od roku 1941, kdy se s touto činností započalo.“

Po roce 1945 se Josef Bartík z Británie vrátil, byl povýšen do hodnosti brigádního generála a působil na ministerstvu vnitra a ministerstvu národní obrany. A náplň jeho práce byla skutečně zodpovědná a zajímavá. Pavel Kreisinger ve své knize Josefa Bartíka cituje:

„Po návratu do Prahy byl jsem ustanoven přednostou politického odboru ministerstva vnitra s úkolem vybudovat obranné zpravodajství podle zásad Košického vládního programu. Řídil jsem vyšetřování proti K.H. Frankovi a ostatním válečným zločincům a zrádcům podle retribučního zákona, spolupracoval na všech organizačních otázkách při výstavbě sboru národní bezpečnosti, vedl zjišťování nacistických zločinců v Československu, zjišťování válečných zločinců v západním Německu, zpracovávání dokladů o zločinech členů nacistické vlády proti československým příslušníkům pro norimberský proces a spolupracoval na likvidaci nacistického bezpečnostního aparátu z doby okupace ČSR.“

LeopoldovLeopoldov Uvedená slova příznačně pocházejí ze Žádosti o revizi řízení nebo zahlazení odsouzení adresované prezidentu Zápotockému. Ani Josefu Bartíkovi se samozřejmě nevyhnuly poúnorové perzekuce vojáků působících za války na Západě.

„V případě Bartíkově to bylo bezprostředně po únoru 1948. On byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let. V rámci prezidentské amnestie mu měl být jeden rok odpuštěn, takže si měl odsedět čtyři roky, ale ve vězení nakonec strávil pět let a sedm měsíců. Byl uvězněn v Leopoldově, pak byl přemístěn do Bratislavy a také na nechvalně proslulý Mírov.“

Jaké byly jeho osudy po propuštění? Předpokládám, že do armády se vrátit nemohl a ani by asi nechtěl.“

„Asi by pravděpodobně do takové armády, jaká byla po roce 1948, ani nechtěl, nicméně ani nemohl. On našel nakonec práci v civilním sektoru, k tomu mu pomohl jeden z jeho známých. V letech 1954 až 1958 pracoval v Podolí, v Ústavu pro péči o matku a dítě a pracoval tam jako zásobovač, vlastně účetní. Taková relativně, nedá se říct, že pro něj důstojná funkce, ale slušná práce. To nicméně trvalo jen ty čtyři roky, protože toho přítele, co mu tam pomohl nastoupit vyhodili, a tak musel odejít i Bartík. Oficiálně to však bylo v důsledku nějakého vládního nařízení, kdy se koncem padesátých let snižovaly stavy v nejrůznějších institucích. Potom Bartík pracoval jako skladník v Pivovaru, což byla těžší manuální práce.“

Co rehabilitace?

„V tom měl Josef Bartík štěstí, že se té rehabilitace dožil, spousta těch válečných veteránů umírala na začátku šedesátých let a rehabilitací se nedožila. Josef Bartík byl rehabilitován v roce 1965, byla mu navrácena jeho generálská hodnost, nicméně zanedlouho potom, v roce 1968 v sedmdesáti letech umírá.“

Jeho přítel Václav Černý po Bartíkově skonu uvedl:

„Paměti nenapsal, Bartík byl člověk fantasticky mlčenlivý a uzavřený – nabytý povahový důsledek jeho celoživotní profese – a bohužel i aliterární: nejvěrnější, nejúplnější dějiny tajností našich osudů jeho let zanikly s ním.“

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace