Byla šedesátá léta "zlatá"?

V dnešních Historických obzorech si položíme na první pohled banální otázku: jak se žilo v 60. letech? Historik Jiří Hoppe nám přiblíží život obyčejných lidí za železnou oponou. Jaká tedy byla ona "zlatá šedesátá léta"?

"To vnímání 60. let dneska je zprostředkováno tou úžasnou novou českou filmovou vlnou, veselou písničkovou scénou, úžasným děním kolem divadel. Ale vlastně se trochu zapomíná na to, že tenkrát většina lidí měla hluboko do kapsy a na vnitřním trhu chyběla spousta věcí. Jinými slovy, řečeno s nadsázkou, byla bída."

Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jaký plat v 60. letech pobírali nebo kolik tehdy zaplatili třeba za půllitr piva. "V polovině 60. let byl průměrný plat asi 1500 korun hrubého, v roce 1969 asi 1900 korun hrubého. Chleba tehdy stál 2,60 Kčs, rohlík stál 30 haléřů, cigarety se kupovaly za 1,60 Kčs a půllitr piva za 1,50 Kčs. Polobotky stály 140 korun, černobílá televize se dala pořídit asi za 3000 korun a automobil MB za 44 405. Za motocykl Jawa 250 dal kupec 9000 korun. Nájem bytu 2+1 přišel rodinu na 106 korun měsíčně." Jak upozorňuje Jiří Hoppe, ceny všech výrobků byly umělé. Stát dotoval ceny potravin, které tak nepřirozeně tlačil dolů. Naopak "luxusní" zboží bylo neúměrně drahé. Uvedený průměrný plat měl skoro každý, bez ohledu na to, jaké měl vzdělání a jakou práci vykonával. Přestože plat měli všichni podobný, nebylo vždy snadné sehnat ani to nejzákladnější zboží. "Typickým nedostatkovým zbožím byl například osobní automobil. Dále všechno západní zboží nebo veškeré zboží, které se tehdejším podnikům nevyplatilo vyrábět, protože jim na to stát nedával subvence a nutil je tyto výrobky prodávat pod cenou."

S železnou pravidelností se lidé v Československu museli potýkat s nedostatkem nejrůznějšího zboží: tu chyběl písek na nádobí, tu zase baterie do rádia. A například nákup automobilu byl pro mladou rodinu doslova během na dlouho trať. Jak se vůbec člověk v 60. letech mohl v komunistickém Československu k automobilu dostat? "Volný trh vlastně neexistoval. Byl jeden monopolní dodavatel automobilů - Mototechna. Tam člověk přišel, musel se zapsat do pořadníku a vyčkat, až bude auto na skladě s tím, že nevěděl ani to, v jaké barvě auto dostane. Většinou se kupovaly škodovky nebo wartburgy a trabanty. V mnohem menší míře se auta nakupovala v Tuzexu, kde se daly pořídit hlavně italské Fiaty (Fiat 850, Fiat 600) nebo Austin 1300." Mototechna měla monopol nejen na prodej nových, ale i ojetých vozů. V Československu tehdy platila zvláštní podmínka pro prodej a nákup osobních automobilů - pokud majitel chtěl automobil prodat, musel vůz odprodat tomu, od koho jej koupil - tedy monopolní Mototechně. Jistě nepřekvapí, že lidé toto zvláštní nařízení všemožně obcházeli. A když někoho napadlo dovézt si automobil ze zahraničí, zatížil jej podle Jiřího Hoppe stát takovou daní, která mnohdy přesahovala i původní cenu vozidla. Když už se člověk po nekonečném čekání v pořadníku dočkal, zdálo se, že má vyhráno. To ale nebyla vždycky pravda, protože automobily bývaly dost často poruchové. "Existovala jenom jedna monopolní síť opraven. Služby v 60. letech byly kapitola sama pro sebe. Těm řemeslníkům se nebylo co divit, protože dostávali nízkou mzdu, ať už se snažili nebo ne, tak jejich mzda byla pořád stejná. Takže se rozmáhal systém úplatků a korupce."

Snad ještě horší lapálií než sehnat auto, byla koupě bytu. "Stát po únoru 1948 převzal veškerý bytový fond a byl zodpovědný i za bytovou výstavbu. Na údržbu bytového fondu nebyly peníze, ty se dávaly hlavně na investiční výstavbu a všechny sociální projekty byly odsouvány do pozadí, takže v polovině 60. let se odhadovalo, že chybí asi půl milionu bytů, přičemž těch nebydlících lidí, kteří měli zažádáno o byt, bylo více než 200 tisíc. S masovou výstavbu se začalo až ve druhé polovině 60. let a výstavba potom eskalovala v 70. a 80. letech, kdy se stavěly paneláky. K bytu se v 60. letech člověk mohl dostat různými způsoby, ale nejjednodušší a nejschůdnější byla svépomoc - to znamená založit svépomocné družstvo a zažádat si u státu o finanční příspěvek. Stát tuto formu výstavby podporoval. Na druhé straně ale družstevníci, kteří takto svépomocí stavěli, museli na stavbě odpracovat určité penzum hodin a museli se potýkat se všemi soudobými problémy, které při stavbě byly, hlavně, co se týče stavebního materiálu, kterého byl kritický nedostatek."

Nedostatek stavebního materiálu byl pociťován jako akutní problém. Svědčí o tom i vydání pořadu Lidé, život, doba, který Československý rozhlas odvysílal v dubnu 1969:

I díky nedostatku materiálu probíhala výstavba velice pomalu. Ve druhé polovině 60. let se na byt čekalo v průměru 3 až 4 roky, v Praze dokonce 8 až 12 let. Mladá manželství prakticky neměla možnost získat uspokojivé bydlení.

Zvláštností, která je pro 60. léta charakteristická, je fungování Tuzexu. Tyto prodejny byly založeny v roce 1957 a při nákupu se v nich používalo zvláštních platidel - bonů. "Běžný člověk se k bonům nedostal, musel si je koupit na černém trhu. Tuzex byl zaveden, protože komunisté zjistili, že je to celkem výhodný zdroj valut," říká historik Jiří Hoppe. Tuzex totiž do státního rozpočtu přinášel několik desítek milionů dolarů. Zároveň to ale bylo nesystémové opatření, které podporovalo černý trh a stínovou ekonomiku, protože byl budován paralelní trh s nedostatkovým zbožím. A kdo mohl bony oficiálně získat? Valutoví cizinci, sportovci nebo umělci, kteří vydali nějaké dílo v zahraničí. Stát jim ale zahraniční výdělky zdaňoval více než 50%. A co se v Tuzexu dalo koupit? Od československého exportního zboží přes alkohol, džíny či západní elektroniku až po osobní automobil. Většině obyvatel totalitního Československa byl ale tuzexový luxus nedostupný.

Stačili jsme se dotknout pouze několika momentů života v 60. letech. Nezbývá než si v závěru položit otázku: byla 60. léta opravdu, jak se nyní s oblibou říká, "zlatá"?