Ach synku, synku Výstava v Musaionu přibližuje tradiční Český Banát. Dnes ale Češi z Banátu hromadně odcházejí

Foto: autorka "Podařilo se nám tady představit celou tu odcházející českou kulturu, která díky kolonizaci části Banátu zůstala v této oblasti. To je oblast dnešního jihozápadního Rumunska, při Dunaji. Na druhé straně bylo kdysi Turecko, takže tam naši kolonisté přišli v podstatě jako vojáci, kteří tehdy chránili rakouskou hranici. Posléze se z nich ale stali zemědělci. Zůstali tam ve velice těžkých podmínkách, protože byli v kopcích, zarostlých lesy, ze kterých museli vydobýt ta svoje malá políčka. Takže to nebyla žádná vysoká finanční sféra. Dodnes si tam ale zachovali český jazyk a řadu zvyků, ale také spotřební kulturu, to znamená oděvy, bydlení, hospodářské zvyklosti a podobně. Samozřejmě po těch dvou stech letech, šli tam kolem roku 1827, se to velice změnilo a zcivilizovalo. Dnes, dvacet let po revoluci, tam ve všech sférách působí Evropská unie. Takže se tam život mění a my jsme ten závěr tradičního světa a ty změny zachytili tak, jak jsme uměli. A to nejen na výstavě, ale také v doprovodné publikaci. Ta výstava je ale naší doménou letošního roku,"

Jiřina Langhammerová, foto: autorka - vysvětluje autorka celého konceptu výstavy, etnoložka Jiřina Langhammerová. Během tříletého výzkumu se věnovala hlavně sběru předmětů, které ukazují tradiční kulturu banátských Čechů, a to jak ve svátečních okamžicích, tak v každodenním životě. Jsou tu vystaveny například masky Mikuláše, peruchty nebo anděla, které se používaly v adventním období. Návštěvníci si mohou zblízka prohlédnout obyčejné i slavnostní kroje s bohatými vyšívanými ozdobami. Jsou tu k vidění lidové obrázky i plastiky s náboženskými motivy, které dodnes vznikají v Banátu. Vedle toho jsou tu ale i zemědělské nástroje a nářadí, které obyvatelé Svaté Heleny, Gerníku, Šumice nebo Rovenska brali a vlastně dodnes berou do ruky každý den. Tu část výstavy, která dokládá hospodaření v českých vesnicích v Banátu, připravila Helena Mevaldová:

"My jsme samozřejmě byli limitovaní tím, co se dá vzít do auta a co se dá rozebrat, jak je to přenosné a jak je skladovatelné v muzeu. Proto jsme museli ten svůj výběr trochu zúžit."

Foto: autorka Máte tu velmi praktické věci, zemědělské nářadí, koše, korýtka na krmení pro drůbež a podobně. To jsou ale věci, se kterými oni tam dnes a denně zacházejí. Jak se jich vzdávali?

"Nemůžu říct, že s těžkou duší, protože u spousty věcí řekli: tak my si vyrobíme nové. Cítili se celkem potěšeni, že můžou být prezentováni v Národním muzeu. My jsme tedy také měli tu výhodu, že jsme jim mohli dát alespoň symbolickou částku, abychom je neobrali o důležité nářadí bez náhrady. To trochu otevíralo dveře."

Řekla jste velmi důležitou věc! Etnologové většinou sbírají věci z půd, ty, které už dávno nikdo nepotřebuje a práší se na ně. V Banátu vám ale řekli, že to nevadí, my si je znovu vyrobíme. To znamená, že oni ale všechno to nářadí, tak jako v 19. století u nás, využívají?

Foto: autorka "Samozřejmě. Ten základ české kultury, nářadí, které známe všichni, protože ho používaly naše babičky, používají, protože hospodaří na těch svých polnostech. To je běžná věc. Na druhou stranu ale musím říct, že některé věci z půd snášeli. To má taky svůj vývoj, nepoužívají některé věci stále dokola. Například keramiku, která je pro nás poněkud nezvyklá, protože je režná a prostší, už dnes nepoužívají. Používají běžné smaltované nádobí. Musím zdůraznit, že ta keramika je kupovaná, oni ji nevyráběli. Je kupovaná třeba v Temešváru nebo na bližších trzích. Zrovna tak třeba okříny, necičky na těsto, už dnes taky nepoužívají. To jsou věci, které tedy snesli z půdy. Ukázali jsme tu něco staršího a něco současného."

Banát se vylidňuje, protože všichni mladší odcházejí do Čech a zůstávají tam staří lidé. Jak ale vůbec zvládají hospodaření?

Foto: autorka "Asi se nedá ve všech případech říct, že to jsou ti staří. Samozřejmě, staří lidé tam zůstávají, část z nich je ale ve starší střední generaci, šedesátníci, kteří jsou ještě při síle. Dokud mohou, tak to zvládají. Taky se modernizují. My jsme tam jezdili tři roky a za ty tři roky ubylo koní a přibylo traktorů a techniky. Motorové sekačky třeba. Říkali, že ještě před deseti lety se sekalo jenom kosou. Tak jako se u nás kultura nivelizuje - u nás mnohem dřív, už v 19. století, pod vlivem měst - tak tam to probíhá dnes. Když se díváme na filmy, které byly natočené v Banátu, tak chtějí většinou taky ukázat, tak jako my na výstavě, tu tradiční, starší kulturu. Pak z toho samozřejmě vyplývá otázka, kdo nahradí ty starší lidi. Řada polí tam zarůstá, nálety se na ně pomalu vrací les. Do roku 1945 byl nedostatek polností, pole nestačila lidi uživit. Dnes je tomu naopak, dnes nevědí, kdo je bude obdělávat."

Foto: autorka Vy jste tam ale tím pádem měli jako etnologové úžasnou příležitost sledovat to, co jinde probíhalo desítky let, ve zkratce. Jako ve zrychleném filmu, během tří let!

"Je to tak, na výsledky si ale ještě musíme počkat. Máme ale ten dojen, že třeba i chov krav a koní, to všechno mizí před očima. Ne že by to zmizelo úplně, ty krávy tam jsou, ale před třemi lety jsme jich viděli mnohem víc. Začínají, tak jako u nás, používat elektrické ohradníky. Krávy už nechodí bůhvíkam na pastvu. Ušly za den deset až patnáct kilometrů, někdo s nimi musel jít. Je to prostě jiné. Ten kraj se velmi rychle modernizuje a nemůžeme se těm lidem divit. To starší bylo nostalgičtější, my se na to díváme jako na tradiční kulturu, která je hodna zaznamenání, ale nemůžeme se lidem divit, že přijímají prvky moderní kultury. Doufejme, že jim to umožní tam přežít, protože pracovních příležitostí je tam opravdu velmi málo. Zvláště poté, co továrny, které tam byly od 60. let 20. století, byly po roce 2000 uzavřeny. V r. 2006 skončily doly. To těm lidem vzalo prostor k získáni peněz a k možnostem obživy na úrovni 21. století."

Výstava v Musaionu je výjimečná i tím, že se jedná o výsledek práce odborníků z více oborů. Zdůraznil to ředitel Národopisného oddělení Národního muzea Petr Janeček:

Foto: autorka "Tato výstava je primárně etnografická, národopisná, zachycuje lidovou kulturu českých vesnic v rumunském Banátu, ale je výsledkem mezioborové spolupráce i s dalšími složkami Národního muzea. Na jejím vytvoření se podílelo nejen Národopisné oddělení, ale i Přírodovědecké muzeum Národního muzea, které přibližuje přírodu a krajinu Banátu, která tamní život ovlivňuje daleko více, než bychom si mohli v České republice uvědomovat. A v neposlední řadě na výstavě spolupracovala i Knihovna Národního muzea. Málokdo si uvědomuje, že ta tradice se nepředává jenom ústním podáním, ale v případě krajanů v českých vesnicích rumunského Banátu to jsou především knihy. České knihy, díky nimž se český jazyk uchoval až do dnešní podoby. Díky knihám, které kolegové z Knihovny Národního muzea na výstavě prezentují, můžeme dodnes v Banátu slyšet ten krásný, čistý český jazyk."

Jak dlouho se výstava připravovala?

Foto: autorka "Výstava se připravovala velmi dlouho. Je výsledkem vědeckého terénního výzkumu. Do Banátu bylo podniknuto několik expedic, které probíhaly od r. 2007 do r. 2009, takže výstava se připravovala více než tři roky. To je u výstavy velmi neobvyklé, většina výstav se připravuje rok. Důvodem byla jednak ta mezioborová spolupráce, a také /potřeba/ získat důvěru lidí, aby vám darovali nebo prodali památky po předcích. My tomu ošklivě říkáme sbírkové předměty nebo také trojrozměrné artefakty, ale ono je to opravdu takové poctivé dílo lidských rukou, je tam návaznost na předky. Tak tu důvěru získáváte dlouho. Proto ty tři roky, nežli jsme výstavu mohli udělat."

Tato výstava je pro Musaion atypická i tím, že je daleko rozsáhlejší, nežli je většina ostatních vašich výstav. Vy jste tím pádem museli trošku omezit stálou expozici, pokud se nepletu?

Foto: autorka "V podstatě trochu ano. Trošku jsme se tu inspirovali výstavou z roku 1938, kterou vytvořila doc. Drahomíra Stránská, zakladatelská postava našeho Národopisného muzea. To byla výstava Bulharsko - země a lid, která se vlastně rozlétla do celého prostoru Letohrádku Kinských. Podobně se rozlétla výstava Český Banát, kterou návštěvníci mohou obdivovat nejen v našich klasických výstavních prostorách v přízemí, ale i v prvním patře, v reprezentačním salónku, kde se nachází fotografická galerie. A dokonce i na hlavním schodišti, kde je nádherný krojovaný svatební průvod. To je taková dominanta výstavy. Návštěvníci se budou mezi těmi krojovanými figurami trošku proplétat, myslíme si ale, že je to možná daleko víc vtáhne do atmosféry Banátu."

Probíhá i nějaký další rozsáhlý a multidisciplinární projekt, který tady třeba za tři roky představíte?

Foto: autorka "Náš výzkum Banátu v současné době skončil. Nashromáždili jsme obrovské množství předmětů, které budou řádně zaevidovány a zkatalogizovány. Třeba se objeví ještě na nějaké výstavě za několik let, to nemohu vyloučit. V současné době žádný takový velký mezioborový výzkum neprobíhá. Pokud ale mohu něco prozradit, plánujeme velké výstavy věnované dalším územím mimo české země. Připravujeme třeba velkou výstavu věnovanou Podkarpatské Rusi. A vůbec bychom rádi rozehráli téma nejenom českých krajanů, ale i oblastí, které mají k českým zemím nějaký vztah, jako měla třeba Podkarpatská Rus za období první republiky."

Foto: autorka O tom, jak se Čechům v Banátu žije dnes, se během letošního léta přesvědčila socioložka Jiřina Šiklová.

"Já jsem tam jela s partou mladých lidí, kteří kdysi, hned po převratu, pomáhali v Banátu našim krajanům. Později to převzal Člověk v tísni. Jeli jsme takovým malým autobusem a podívali jsme se samozřejmě do Rovenska, Svaté Heleny a celé jsme to tam objeli."

Máte možnost srovnání s minulostí? Už jste se do Banátu podívala třeba před několika lety?

"Byla jsem tam víceméně na okraji, ne zrovna v těchto vesnicích, ale v jiných. A můžu říct, že i tam je to podstatně lepší. Bohužel ale i tam se ztrácí folklor. To se trošku turisticky propojuje. Já to těm lidem strašně přeju, daří se jim lépe. Současně si říkám, že je to škoda. Pak si ale sama kladu otázku: chtěla bych kvůli tomu, abych byla atraktivní pro turisty, žít v místech, kde bych neměla zavedený vodovod, neměla bych tam elektřinu? To bych asi nechtěla! Takže já je úplně chápu. Myslím, že se to výrazně zlepšuje. Lidé tam žijí spokojeně, vypadají báječně, mají velice hezké chování a mluví výbornou češtinou. Byla jsem až překvapená, že třeba v takovém Rovensku měli malé muzeum svých nástrojů a těch, kdo tam žil. Byla jsem překvapená, jak tam jsou udržované domy, a taky jsem si říkala, jak tam člověk poznává jejich otevřenost. Ti lidé si opravdu říkají: my žijeme z vlastní práce, z toho, co tu získáme na poli, na stráních, co si vypěstujeme. To už jsem dlouho neviděla."

Foto: autorka A nakonec ještě jeden hlas - Čecha, který se v Banátu narodil, vyrostl tu a patří ke stovkám těch, kteří se odtud vrátili do České republiky. O svých zkušenostech vypráví Adolf Mocek ze Svaté Heleny:

"Hned po revolucích v obou zemích, po změně režimu, přišly první delegace z Ministerstva zahraničí České republiky a měly takový nejednotný postoj. Na jedné straně jako by volaly lidi zpět do vlasti a na druhé straně jako by nám chtěly říct, abychom tam zůstali, že se tam máme dobře, že je to krásné a podobně. V současně době v rumunském Banátu, kde žijeme, je velice špatná ekonomická situace. Jediný zdroj peněz a výdělku byly místní měděné doly, které se uzavřely. A zemědělství, který bylo druhým zdrojem živobytí, už nevynáší a není tak v módě. Takže tamní Češi se dostali do velice těžké situace. To byl jeden z důvodů, ekonomický důvod, pro který se mnozí z nás rozhodli přijít zpátky do České republiky."

Hodně se spekulovalo o tom, že by Banátu třeba pomohl rozvoj agroturistiky. Povedlo se to?

"Člověk v tísni spolu s některými jednotlivci tam rozvíjí agroturistiku. Myslí si, že tam tím jakoby zajišťují živobytí tamních lidí. Můžu říct, že agroturistika se rozvíjí, jezdí tam neustále autobusy z České republiky, ale má to i negativní dopady na styl života. Na jedné straně to nabourává a ruší některé zvyklosti a návyky. Takže lidé si něco díky agroturistice vydělají, ubytovávají Čechy, Češi vidí tamní krajinu, není to ale nejefektivnější způsob, jak pomoci lidem."

Banát Další z možných zdrojů pomoci bylo to, že by tam čeští podnikatelé začali otevírat nějaké své menší podniky a provozovny. Stalo se to někde?

"Po změně režimu v obou zemích spousta oficiálních, soukromých i polosoukromých misí, podnikatelé i lidé z politiky z České republiky, různé komise a jejich představitelé navštívili kraj, kde žijí Češi. Zatím to ale vypadá, že je to mnoho aktivit a málo výsledků. Zatím je tam jedna firma, která zaměstnává asi sto lidí, vyrábí kabely pro elektrotechnický průmysl. To je ve městě Moldova Nova. Na Gerníku je taky taková firmička. Co by ale tamní lidi nejvíc potřebovali, je opravdu solidní práce. Já už jsem zmínil, že první železný pluh byl do Svaté Heleny přinesen v r. 1850. Byla tam úspěšná fabrika na textilní látky, v letech 1920 - 1930. Co ale lidi opravdu potřebují, je solidní práce, stálá a většího rozsahu. To se zatím nepodařilo. Úsilí tu ale je."

Tady je takový rozpor: Češi rádi jezdí do rumunského Banátu z nostalgických důvodů. Na druhé straně ale úplně chápu, že Čechům žijícím trvale v Banátu se nechce žít ve skanzenu. Je vůbec způsob, jak tento rozpor nějak vyřešit?

Banát "Nevím. Krajina je tam moc hezká. Nedivím se Čechům, určitě tam najdou spoustu možností, jak trávit volný čas, jak poznat něco z historie, jak si promluvit tisíc kilometrů od České republiky česky, jak poznat mentalitu tamních lidí a jejich život, poznat krajinu. To je moc hezké, přeju jim to a je to moc dobré. Tam zůstávají většinou staří lidé, kteří mají problémy v České republice s občanstvím a s důchody, protože ani tam většinou nepracovali, nemají odpracovaná léta a mají s tím problémy. Takže tam zůstávají staří lidé a z mladých lidí jenom ti, kteří se o ty staré starají. Skutečně ti staří lidé umírají a pak všichni ti mladí jdou sem. Většina z nich má trvalý pobyt v České republice, takže oni papírově žijí tady a fakticky tam."

Takže myslíte, že po dvou stech letech se Češi z Banátu zase vrátí domů?

"Těžko říct. Současný stav obyvatel třeba na Svaté Heleně, odkud pocházím a kde to znám nejlépe, ale i v ostatních vesnicích, je takový jako na počátku. Na počátku, v r. 1820, tam přišlo na dvě stě rodin. Teď už tam ale není na dvě stě rodin, přestože tam bylo ve vesnici tisíc obyvatel. Odcházeli do Argentiny, do Bulharska, i do České republiky po 2. světové válce. Nevím, co bude za padesát, sto let. A nikdo si to netroufne odhadnout."

Vy jste zmínil i svou trošku smutnou zkušenost dvojí cizoty. Vy jste byli nebo stále jste Bémi v Rumunsku a Rumuni v Česku. Jak se s tím celá ta nová imigrace z Banátu vyrovnává?

"Na to se snad ani nedá odpovědět. To člověk těžce prožívá. Tam jsme skutečně byli Bémi. Lidi to nemysleli zle, když si ale z nás chtěli udělat legraci, tak nám to řekli. A tady, když jsme přišli, jsme skutečně byli Rumuni. A to nás velice trápilo a upozorňovali jsme na to. Já taky sám nevím, zda jsem víc Čech nebo víc Rumun. Nevíme, kde je dáš domov. Z jiných hledisek jsme samozřejmě jen krátce na této zemi a náš domov zde je putovní. Je to ale velice těžké. Možná, že naše děti už budou Češi a zapomenou. Myslím si ale, že je škoda zapomenout na to, odkud pocházejí. Na té minulosti se dá opravdu stavět. Kdo nezná svou minulost, jako by ani neexistoval. Takže na jedné straně jsme rádi, že děti zapomenou na Bémy a budou Češi, už snad tu nebudou Rumuny. Na druhé straně nás to ale i mrzí, že na to zapomenou."

Náš dnešní pořad z folklorního cyklu Ach synku, synku končí. Byl nejen pozvánkou na výstavu Český Banát, která právě probíhá v pražském Musaionu, ale i zamyšlením nad tím, co Čechy v Banátu dodnes drží nebo je odtud naopak vyhání. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.