Ach synku, synku V Praze se představily Horačky z Podještědí

"Podještědí, to je taková ta jižní strana Ještěda,"

říká vedoucí folklorního sdružení Horačky z Podještědí Jaroslava Kvapilová. Najdeme tu třeba městečko Český Dub s Malým nebo Starým Dubem, Modlibohovem nebo Rozstáním. Členka a moderátorka souboru Horačky Marta Jírová upřesňuje:

"Podještědí, to jsou především vesnice kolem Světlé. Mají krásné názvy Hoření Paseky, Dolení Paseky, Proseč, Jiříčkov, Vesec, Padouchov a Javorník... To jsou všechno velice krásné názvy. Ukazují na to, že tu byly dříve hluboké lesy, které jsou vysekané. Světlá znamená světlé místo, Paseky, Proseč - prosekané místo. Je to vymezeno jižní stranou ještědského hřebene až po Sychrov. Pak už začíná Pojizeří a Český ráj."

S Podještědím je v našem povědomí asi nejvíc spojená osobnost spisovatelky Karoliny Světlé, která sem často jezdila. Tento kraj svými lidovými zvyky, tradicemi, architekturou i nářečím se také promítl do jejích ještědských románů, Kříže u potoka nebo Vesnického románu:

Karolína Světlá "Ona sama ho brala právě tou svou zkušeností. Z jejích zápisků víme, že se sešla s podještědským folklorem nebo se zdejším krojem právě hned na počátku svého pobytu u tchána a tchyně ve Světlé. Chtěla se všeho zúčastnit, pomáhat a chodit mezi lidi a zjistila, že její kroj je naprosto nevyhovující, Takže si vypůjčila od své tchyně a od švagrových kratší sukně, venkovské jupky a šátky a chodila tak, jak chodily tamější ženy na Světlé. A velice si to libovala. A jestliže vklouzla do toho kroje, tak pak už to šlo snad samo, protože ona zřejmě opravdu uměla jednat s lidmi. Nedržela žádný odstup, to třeba potkalo Boženu Němcovou, která s tím měla problém. Karolina Světlá rozhodně ne. A lidé, když viděli, jak se chová nebo jak mezi ně krásně zapadá, tak jí sami svěřovali všelijaké příběhy, které ona potom zpracovávala. A svěřovali jí věci, které možná nikomu jinému neřekli, a ona tomu pak dávala tu literární podobu."

Podještědí je podhorský kraj a lidem se v něm nežilo právě lehko. I jejich tradice, zvyky a slavnosti proto podle Marty Jírové vypadají jinak, nežli třeba na bohaté Hané:

Světlá pod Ještědem "Nejsou tak honosné a nejsou tolik ve znamení ukončení zemědělských prací, protože se tam sice taky hospodařilo, to jistě, ale v 19. století, zvláště ve druhé polovině, už tam vznikala dělnická třída. Řada lidí chodila pracovat do továren třeba do Českého Dubu, kde vznikaly textilky, nebo do Liberce, jak se říkalo - přes kopec. Samozřejmě zemědělství tam také bylo, hospodařili taky, ale bylo to chudší. Pěstoval se oves, žito, brambory a podobné plodiny, které jsou typické pro podhorský kraj. V Podještědí ale zvlášť kvetl spolkový život a ti lidé byli velice kulturní. Byly tam velmi populární různé slavnosti, různá setkání a po vzniku první republiky se velice dbalo na to, aby si ženy opatřily kroje. Byla tam sokolská organizace, různé agrární organizace a spolkový život tam velice kvetl. Hrálo se ochotnické divadlo, cvičilo se, takže ty slavnosti se spíše nesly v takovémto duchu."

To znamená, že čistá lidová kultura tam do současné doby nepřežila?

"Čistou lidovou kulturu se snažíme uchovávat my, ale ty slavnosti nemají takový ráz jako třeba na jižní Moravě nebo v těch folklorních krajích, kde folklor žije, jako jsou jižní Čechy, západní Čechy a tak. To tedy už opravdu není."

Foto: www.horacky.cz Soubor Horačky, jehož písničky náš dnešní pořad provázejí, se podještědskému folkloru věnuje už desítky let. V březnu s nimi také vystoupil v pražském Musaionu na večeru, který Národní muzeum věnovalo právě tomuto regionu. Horačky, jak připomíná vedoucí souboru Jaroslava Kvapilová, letos oslavují jubileum.

"My budeme letošního roku 11. září slavit 40. výročí založení souboru, takže už na tom začínáme trošku pracovat. Založili ho manželé Stejskalovi a naší bývalé vedoucí Mášence už je 90 let."

Manželé Marie a Jaromír Stejskalovi působili v Proseči pod Ještědem jako učitelé. Při založení souboru navázali na práci dalšího učitele - Václava Havla. Jde o jednu z nejvýznamnějších osobností zdejšího kraje, dodává Marta Jírová:

Foto: www.horacky.cz "Pan učitel Václav Havel byl rodákem z Českého Dubu. Dokonce víme odkud, byl z hospody, syn hostinského. Šel studovat na učitele, a sotva začal učit - neučil jenom v Dubu, ale i v okolních vesnicích - tak ještě jako velmi mladý se pustil do sběru lidových písní. A ty písně sbíral, jak jsme zjistili z písemných materiálů, které jsou v českodubském muzeu, už někdy od roku 1910. Nejpozdější sběry jsou z r. 1950. Takže více než čtyřicet let prováděl sběr ve všech okolních vesnicích. Jinak se ale pan učitel Havel nestaral jen o folklor, ale o všechno, co znamenalo minulost Českého Dubu nebo Podještědí. Nejenže inicioval založení muzea hned po první světové válce, ale dodnes je tam velká sbírka minerálů, které nasbíral. Byla to osoba, která držela kulturu v Podještědí nebo v Českém Dubu."

A ze sbírky Václava Havla je i následující písnička v podání Horaček

Foto: www.horacky.cz Horačky v posledních letech vydaly už dvě cédéčka s podještědskými lidovými i zlidovělými písněmi. V r. 2007 vyšel také zpěvník Písničky z Podještědí, který čerpá ze sbírek Václava Havla a zakladatelů souboru, manželů Stejskalových.

"Chceme udržovat v povědomí lidí tradice a zvyky, ukazovat kroje a vyprávíme o tom, jaký byl život lidí v Podještědí."

A jaký byl?

"Byl dosti tvrdý, i když humor Ještěďákům nikdy nechyběl."

Do pražského Musaionu přivezl soubor Horačky i své parádní kroje:

Foto: www.horacky.cz "Podještědský kroj se vyznačuje tím, že je zdánlivě skromnější a chudší. Třeba výšivky na krejzlíkách, halenách a zástěrách jsou pouze bílé, je tam kroužkování. K tomu je nějaká barevná sukně, na to jsou různé názory, sukně jsou buď pestřejší nebo v tlumenějších barvách. K tomu je živůtek, většinou černý. Je také vyšit v určitých barvách, nevyskytuje se tam ale modrá. Vyskytuje se tam rezedově zelená, červená, spíše karmazínová, tmavší žlutá, ale některé barvy jsou prostě zakázané, ty nejsou používané. Na hlavě děvčata nosila vínek, vdané ženy potom čepec kulák anebo šátek. Zimní varianta byl takový kabátek, špenzr, který bychom si rádi pořídili, zatím se nám to ale nepodařilo. Horačky byly velké parádnice, nosily se hodně všelijaké mašle a granáty, korále, některé byly i s penízky. Potom ještě bílý šátek, i punčochy bývaly vyšívané, a střevíce. Na horách nikdo neřekne boty, ale vždycky jenom střevíce, a střevíce byly skoro jako dnešní lodičky, velice elegantní."

Ke koloritu Podještědí stále ještě patří místní nářečí. Nikdo z dubských například nejede do Českého Dubu, ale jedině do Duba... Na nářečí jsem se zeptala Hany Rozkovcové, která se přivdala do Proseče:

Podještědí byl kraj, kde po staletí vedle sebe žili Češi i Němci. Němci odtud byli po druhé světové válce odsunuti. Jak se ale vlastně toto dlouholeté soužití dříve promítlo do lidové kultury? Ovlivňovaly se české a německé lidové tradice navzájem, nebo si každá z těchto kultur žila vlastním životem?

Český Dub v Podještědí "Žily vedle sebe a žily poměrně dobře. Myslím, že v Podještědí německá komunita moc nechodila ve folklorních krojích, protože ti lidé žili spíše ve městě. Byla tam i hospodářství, bylo jich ale méně. To soužití, pokud vím, bylo dosti dobré, jak ale říkají dnešní badatelé - když se chtějí od pamětníků něco dozvědět o německé kultuře, moc se to nedaří. V lidech na Českodubsku je určitá bolest z toho, že to tak dopadlo. To se dá těžko nějak vysvětlit, ale zdá se, že ti lidé se tím dodneška cítí jakoby zaskočeni. Jak je to možné, když to soužití bylo docela bez problémů..."

Myslíte zaskočeni tím, že vůbec došlo k té situaci za druhé světové války, nebo tím odsunem?

"Asi obojím. Píše o tom třeba spisovatel František Křelina, který o tom napsal několik děl. Byli zaskočeni tím, co se to s Němci vlastně děje. Henlein bydlel v Liberci, takže to bylo blízko a ta ideologie na ně působila. Byli zaskočeni tím, jak se najednou Němci chovají, že se vlastně nechali tak vyprovokovat. A pak už přestávalo to přátelství a to, co bylo třeba dříve běžné. Soužití spočívalo i v tom, že rodiny si vyměňovaly děti. Byl to takzvaný handl, z německé rodiny šlo dítě do Čech, třeba jen o několik vesnic dál, aby se naučilo česky, a zase naopak. To všechno krásně fungovalo a najednou bylo všechno pryč. Samozřejmě lidé se chovali různě, podle svého založení. Někteří byli slušní až do samého konce a někteří se přiživovali na té konjunktuře na konci války. To už by ale byla jiná kapitola."

Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Dnes jsme vás v něm při Folklorním putování pozvali do Podještědí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová. Za měsíc zase na slyšenou.