Zapadlí vlastenci v Sofii

Od počátku 19.století a především po osvobození Bulharska z turecké nadvlády zamířila řada českých intelektuálů pomáhat mladému bulharskému národu. Mnozí z nich se v Sofii usadili natrvalo. Spolu s jejich rodinami, které dodnes mluví česky, se od roku 1924 scházejí v tzv. Československém národním domě v centru bulharské metropole.

Budova Klubu T. G. Masaryka v Sofii, foto: Klára StejskalováBudova Klubu T. G. Masaryka v Sofii, foto: Klára Stejskalová V klubovně společnosti T.G.Masaryka, českého krajanského spolku, už za chvíli začne promítání. Dnes to bude „Čeština poslechem a poklepem“ a pak Formanův film „Hoří má panenko“. Paní Zdenka Lubičová se spolu s přítelkyněmi usazují do dřevěných nepříliš pohodlných křesílek a tiše naslouchají vyprávění o nástrahách češtiny, které před léty natočil Miroslav Horníček.

„Říká se, jsi-li na pochybách, který z několika jazyků je mateřštinou určitého člověka, stačí jej hodit do vody. Určitě bude volat o pomoc svou mateřštinou. Ačkoli jsem tuto speciální lingvistiku nezkoušel, myslím, že by se její předpoklad potvrdil. Já bych tedy volal o pomoc česky a patrně by tak učinila většina z vás. A právě vás se chci zeptat, milujete češtinu?“

Naše krajanky mají na Horníčkovu otázku jednoznačnou odpověď.

Promítání a sokolské cvičení

Krajanky v Sofii, foto: Klára StejskalováKrajanky v Sofii, foto: Klára Stejskalová Mladé důchodkyně, jak se skupina krajanek označuje, se scházejí vždy ve středu. Je to příležitost, jak se v rozlehlé Sofii potkat s přítelkyněmi a popovídat si česky. A češtinu mají stále moc pěknou.

„Trochu vzdychám, protože maminka je Češka a otec bulharorus, tak s udržováním jazyků je to složité. Díky filmu poslouchám pravou řeč. Pouštím si české písničky, lidovky a doma máme velkou českou knihovnu, jezdím občas do Prahy, Brna, sama pocházím z Olomouce“, vypráví paní Popová.

Do hovoru se zapojuje také její přítelkyně Zdenka Lubičová: „Každé úterý se tu setkávají sokolky. Jak kdo může. Popovídáme si, zacvičíme. Od roku 1990 jezdíme na slety. Tento rok už začínáme s nácvikem na pražský slet, který se bude konat v příštím roce.“

125 let historie spolku

Ladislav Cvetkov, foto: Klára StejskalováLadislav Cvetkov, foto: Klára Stejskalová Nechci rušit, a tak se vydávám na obhlídku vily, která slouží klubu Tomáše Gariggua Masaryka. Průvodce mi dělá pan Ladislav Cvetkov, který je dobrou duší československého krajanského spolku.

„Klub byl založen před 125 lety. Nejprve se založil spolek Čech, rozvinula se činnost, založili jsme školu, koupil se krásný dům, který byl ve své době velmi drahý, stál než milion leva. Peníze se na to sbírali způsobem ryzího patriotismu. Od dvacátých let minulého století tu je Sokol, máme tu krásný prapor. Jsme jedinou společností, která přežila všechna kataklyzmata. Vždy se musím ohlížet dozadu, protože do tohoto klubu chodí pět generací mé rodiny. Jsme propojení s celou činností.“ I pan Cvetkov si uchoval krásnou češtinu.

Československý národní dům, foto: Klára StejskalováČeskoslovenský národní dům, foto: Klára Stejskalová „Myslím, že Vančura má lepší. Ale je to tím, že neztrácíme kontakt, poslouchám například Český rozhlas.“

Dříve byla v Československém národním domě škola, dnes se tu konají už jen kursy češtiny. Vyučuje jí paní Linda Pisevová.

„Chvála bohu je tu stále pár babiček a dědečků, kteří sem vodí vnoučata. Kdysi jsem učila jejich děti a dnes učím děti jejich dětí.“

Sama paní Linda má bulharského manžela. Češtinu si ale snaží udržet.

„Naučila jsem ho pár peprných výrazů. Čteme Haška, a to nejenom Švejka. Když se mi narodila dcera, abych byla jistá, že nebude mluvit jen bulharsky, tak jsem na ní od kolébky mluvila česky.“

Češi, kteří se zapsali do bulharských dějin

Pivovar bratří Proškových, foto: archiv Klubu TGMPivovar bratří Proškových, foto: archiv Klubu TGM Češi kdysi v Bulharsku zakládali pivovary, cukrovary, zakládali entomologické spolky i nemocnice. Historik Konstantin Jireček je autorem prvního urbanistického plánu Sofie. V Sofii dodnes žije kolem 30- 40 českých rodin, jejichž předci sem přišli počátkem 19. století.

„Minulý rok jsme vzpomínali na úmrtí dvou bratrů Proškových a jejich rodin. A přišlo na 300 lidí a dokonce více Bulharů. Jejich sláva přetrvává dodnes. Hned vedle v ulici byl pivovar bří Prošků,“ vypráví paní Pisevová.

Dnes už pivovar nefunguje, ale na české pivo narazíte v Sofii na každém kroku. Našim krajanům však nejvíc chutná v jejich vlastní hospůdce, která je součástí klubu.

„To je takový náš malý domov, Pro všechny z nás narozené tady v Bulharsku byli Čechy zaslíbenou zemí“, dodává s nostalgií v hlase pan Cvetkov.

Historie vystěhovalectví v Bulharsku

Z historie krajanů v Bulharsku - bratři Proškové, foto: Klára StejskalováZ historie krajanů v Bulharsku - bratři Proškové, foto: Klára Stejskalová Dějinami Bulharska se dlouhodobě zabývá historik a etnolog Jan Rychlík.

Byla česká komunita v Bulharsku něčím specifická?

„V druhé polovině 19. století měli Češi přebytek především humanitní inteligence, proto hledali často uplatnění v zahraničí. Bulharsko je výjimečné spíše tím, že se tam domohli významného postavení a vysokých funkcí. Jireček se stává dokonce na 2 roky ministrem školství. Je to dáno tím, že došlo k určité symbióze. Mladý bulharský stát měl nedostatek vlastní inteligence. A byl tam i vnitřní ideologický boj. Část konzervativních politiků chtěla, aby inteligence přišla z Ruska, ale byla tam protireakce, která vítala inteligenci z Rakouska- Uherska, což byl také slovanský stát. My si dnes málo uvědomujeme, že Slované tvořili převahu v Rakousko-uherské monarchii. Byl v tom také kalkul z Vídně, která se snažila omezit ruský vliv na Balkáně. Proto podporovala stěhování Čechů do Bulharska.“

Z toho vyplývá, že odcházela převážně inteligence?

„Pokud to bereme relativně, tak podíl inteligence byl enormní. Do USA převažoval rolnicko-dělnický živel, tady byla ve vysokém počtu zastoupená humanitní inteligence. Ve východní Rumelii například doktor Thun-Taxis vybudoval celý justiční systém a stal se dokonce generálním prokurátorem, nejvyšším žalobcem, což je neobvyklé. Technická inteligence pomáhala při stavbě železnic, která by propojila Istanbul s železniční sítí v Srbsku. Další pracovali při budování pivovarům cukrovarů. Vlastně všechny podniky mezi Terstem a Istanbulem byly postaveny za podpory českého / nikoli nutně v etnickém smyslu/ kapitálu. Bulhaři si dodnes této inteligence velmi cení, zatímco u nás to nikdy nebylo v popředí vědeckého zájmu.“

Dá se mluvit o nějakých vlnách?

České stopy
Asi nejhlubší stopu zanechal Konstantin Jireček, který napsal Dějiny národa bulharského. Jde o první syntézu bulharských dějin. Jireček se pak stal profesorem slovanských dějin v Praze a ve Vídni a do Bulharska se už nikdy nevrátil, ač tam působil jako ministr školství. Další známou tváří je novinář a velký bulharofil František Sís z rodiny Sísů. Vedl dobrodružný život. Byl dopisovatelem různých novin, především Národních listů, kam posílal reportáže z první a druhé balkánské války. No a pak jsou to podnikatelé, bratři Proškové. Pivovar Prošek byl v Sofii pojem. Bratři Škorpilové se zasloužili o rozvoj bulharské archeologie, v řadě bulharských měst se po nich jmenují ulice. J. V. Mrkvička byl ředitelem sofijské Umělecké akademie. Češi působili i v armádě jako například generál Lukáš, štábní důstojník, který byl při nastolení komunistického režimu zastřelen.

„První vlna přichází po roce 1878, po vzniku samostatného bulharského knížectví. Ta další v 90 letech, bylo možné získat za poměrně levný obnos zemědělskou půdu. To šlo spíše o druhou emigraci. To se do Bulharska stěhovali lidé, kteří už dříve odešli do Banátu a oblasti Temešváru. Vystěhovalectví končí před 1. světovou válkou. V meziválečném období bylo Bulharsko v ekonomicky špatné situaci. Od přelomu století vidíme naopak stěhování Bulharů do českých zemí, na Slovensko nebo do dnešního Burgenlandu.“

Dá se odhadnout, kolik lidí s československými kořeny se do Bulharska přestěhovalo?

„Pohyb obyvatelstva byl volný, tehdy nebyla žádná cizinecká policie, žádná povolení. Přesná evidence se nevedla, odhady hovoří o tom, že mohlo jít o 10 – 15 tisíc Čechů. Víme o nich až v případě, kdy požádali o bulharské občanství, ale to zase byli evidováni jako rakouští občané. Já osobně si myslím, že jich mohlo být i víc.“

V Sofii dnes žije asi kolem 300 lidí hlásících se k české národnosti. Další spolky jsou ve Varně. Existuje v Bulharsku i nějaká česká vesnice jako je tomu v srbském a rumunském Banátu?

„Dnes už ne. Byla to ves Vojvodovo, kam přišli lidé během druhotná emigrace z Banátu, ale po II. světové válce se vrátili do Československa a dnes je prakticky vylidněná. Potomci Čechů jsou roztroušeni po celém Bulharsku. Oni o sobě vědí, ale nějaká ucelená komunita to není. Je to v podstatě diaspora. A dnes je spíše historickou epizodou.“