Cestujeme Za vůní mléka, kávy a kůže

06-01-2012 15:32 | Zdeňka Kuchyňová

Řada regionů láká turisty na ochutnávku svých produktů i regionální výrobky. Lidé si tak mohou odpočinout v příjemném prostředí, ochutnat místní speciality a nebo koupit výrobky od řemeslníků. My se vydáme na kozí farmu, do pražírny kávy i za vůní kůže. A také za osudy lidí, kteří se rozhodli návštěvníkům své podniky a dílny otevřít.

Stáhnout: MP3

Když vstoupíte na kozí farmu v Ratibořicích na Třebíčsku, překvapí vás perfektní čistota a hlavně obří stádo koz, skoro 600. Za agroturistikou a ochutnávkou výrobků z kozího mléka sem jezdí rodiny s dětmi, na exkurze vysokoškoláci, ale i děti ze základních škol. Pohled na stádo skutečně stojí za to. A jak dodala Jitka Dobrovolná, kozy jsou chytrá zvířátka, což zjistila při jednom z krmení:

"Byla jsem tu a pořád se rozsvěcovalo a zhasínalo světlo. Podívám se k vypínači, a ta kozička tam stála na zadních a vypínač zapínala a vypínala, přesně tak jak to vidí u lidí, tak to opakují."

Zakladatelé farmy Dobrovolní neměli původně se zemědělstvím nic společného.

"My jsme původem z pražského sídliště Prosek a tenhle statek je bývalý statek rodu Löwensteinů, kteří jsou v Lesenicích a dědeček mého manžela si ho za první republiky koupil od Löwensteinů na hypotéku od státu."

Bylo to po pozemkové reformě. Statek však byl po únoru 1948 vyvlastněný. Přišel listopad 1989 a rodina Dobrovolných se rozhodla vrátit.

"My jsme dostali zbouraný, totálně zdevastovaný statek. Přemýšleli jsme, co tu budeme dělat, protože krav i všeho ostatního jsme se báli. Tak jsme jeli do Holandska a Francie a říkali jsem si, že systém, který je tam, se určitě přenese do České republiky. A tam jsme viděli, že všude je na trhu kozí mléko.Tak jsme si řekli: stáje tady jsou, pole máme, koz se bát nebudeme, tak jsme do toho šli."

Jak dodala Jitka Dobrovolná, zpočátku tu pracovali až 16 hodin denně. Půjčili si skripta a začali znovu studovat. Musela se naučit i dojit. Farma se začala rozšiřovat, lidé volali a chtěli se na kozy přijet podívat. Za pomoci peněz Evropské unie tu Dobrovolní přistavěli malé středisko. Během dubna a května sem jezdí lidé téměř každý den a proto připravují projekt, který by se na rozvoj agroturistiky ještě více zaměřil a pomohl poznat život na venkově především rodinám s dětmi.

Foto: autorkaFoto: autorka Vůni čerstvě nadojeného mléka teď zaměníme za vůni kávy. Tu ucítíte v Borohrádku. Borohrádek leží jihovýchodně od Hradce Králové a je obklopen rozlehlými borovými lesy. Odsud tedy zřejmě i název města, které tu bylo už ve 14. století. Tady je malá pražírna, která zároveň slouží i jako muzeum kávy. Petra Frolíka inspirovala k otevření pražírny vzpomínka z dětství, kdy chodil pro kávu do malého krámku, kde to krásně vonělo. I on začínal bez zkušeností. Dnes má na směsi své receptury.

"Každý si to hlídá. Když jsem byl v Itálii na zkušené, tak jsem chtěl vědět, jakou výrobce používá směs při výrobě. On říká: tak to ne, to vám nemůžu povědět. A já říkám: ale já jsem v Česku, v takové malé zemičce oproti Itálii. On mi na to pověděl: kdo říká, že jednou nebudete tak dobrý, že mě budete ohrožovat v Itálii."

Foto: autorkaFoto: autorka Petr Frolík vybudoval v pražírně i muzeum, kde turistům ukazuje, jak kávovník kvete, jak se sklízí a co se pak s kávou děje. Ukáže jim i cibetkovou kávu, která je nejdražší. Jedná se totiž o výměšek těchto šelmiček, které ji sežerou.

"Toto je ten bobek. Když si s tím zarachtáte, tak v tom slyšíte ty zrnka, protože každá káva má tři slupky: červené oplodí, zlatou slupku a slupku pergamenovou. Té se káva zbavuje až při samotném pražení."

V muzeu pak turisté uvidí pražící strojky, které se používaly ještě před první republikou. Jeden z nich vypadá jako kamna.

Petr Frolík, foto: autorkaPetr Frolík, foto: autorka "Je tady první taková koloniální pražička, kdy se začínalo dělat ve velkém. Dělaly se tři kila kávy najednou, což tenkrát nebylo zvykem. Ta je z roku 1830. To, co vypadá jako šicí stroj, tak to je čistička na kávu z roku 1860. Do nádoby se vysypala káva a přes válec běžel transportér. Jak obsluha šlapala na pedál, tak se transportér posouval a tam se vybíraly špatně upražená zrnka a kamínky."

Petr Frolík sbírá vše, co s kávou souvisí. Jeden z exponátů dostal teprve nedávno.

"Jsou to čtyři časopisy, které jsem dostal nedávno z Prahy. Jsou od Kulíka, co vydával roční kalendáře. Kulík byl v Praze jeden z největších výrobců kávy a jeden z nejvyhlášenějších. Tenhle časopis je z roku 1929, měl tam povídání o kávě, různé příběhy. A tahle čistička na kávu pochází z Řezáčovy pražírny z Hradce Králové, která do války a krátce po válce fungovala naprosto skvěle. Pak to komunisti všem sebrali, pražírnu zlikvidovali a tohle zůstalo na půdě."

Ladislav Hemerlík, foto: autorkaLadislav Hemerlík, foto: autorka Pražírna v Borohrádku leží v oblasti Orlických hor. Stejně jako v jiných oblastech, i zde mohou turisté ochutnat místní zajímavé výrobky, které ztělesňují duši regionu. Mezi výrobky se značkou 'Orlické hory originální produkt' si každý najde to své. Tkalcovské, keramické a košíkářské výrobky, skleněné vitráže, lidové kroje, ale i místní pochoutky. Ženy mohou obdivovat šperky z ručně paličkované krajky od Jiřiny Rejentové, děti dřevěné hračky od Karla Jirsy a muži kožené výrobky Ladislava Hemerlíka. A my jsme zaťukali na jeho dílnu, kde pracuje už deset let. V dílně zavoněla kůže a pozornosti neunikla ani stěna plná nejrůznějšího nářadí, u některých kousků vůbec netuším k čemu slouží.

"Já dělám asi s jednou třetinou nářadí. Polovina je sbírka, historické věci, různé knajpy, čárkovače a podobně. Když začnu vyrábět, tak si musím udělat papírovou šablonu. Například taška, tak ta je složena z 50 až 60 dílů. Dělá se to proto, že kůže je drahý materiál a hlavně to podle oka nikdo netrefí."

Kůže z kapra, foto: autorkaKůže z kapra, foto: autorka Do kůže se dají vyrazit různé ornamenty, plasticky vytepat například westernové motivy i řada dalších věcí. Co se materiálu týče, je tu i jedna zajímavost - kůže z kapra. Za deset let udělal Jiří Hemerlík spoustu zajímavých věcí, která patřila mezi prestižní?

"Byla to pánská etuje, kde jsem použil kůži z mořské ryby. A byl to český krajan. Dělá restaurátora nebo šéfa královských sbírek ve Švédsku. To byla pro mě taková nejprestižnější práce. Prestižní je svým způsobem každý zákazník. Přijde třeba starý pán, který žije celý život na horách a chce udělat věc, kterou má z první republiky. Chce udělat tu samou. To se už dneska vyrábí ojediněle."

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace