V prvorepublikovém slumu neměli vodu ani elektřinu, přesto hrávali divadlo

Poslední pražský slum. Tak můžeme nazvat prvorepublikovou chudinskou kolonii Na Slatinách v Praze 10. Přestože dnes už tu zdaleka nežijí jen ti nejchudší, mezi roztodivnými domečky ledabyle postavenými z nejrůznějších materiálů na nás stále dýchne původní „šarm“ této kdysi nechvalně proslulé čtvrti.

Kolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch RuschkaKolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch Ruschka

Na počátku 20. let minulého století se Praha proměnila v opravdové velkoměsto. Protože se stala hlavním městem právě vzniklého Československého státu, bylo potřeba vybudovat nová ministerstva a správní budovy i ubytování pro přistěhovalé úředníky. A tak se začalo s výstavbou nových čtvrtí. Za prací na stavbě do Prahy přišly tisíce dělníků. Bydlení tu ale bylo málo a byty byly neúnosně předražené. A tak si chudí dělníci začali na okraji města stavět nejrůznější nouzové kolonie. Celkově jich v okolí Prahy za První republiky vzniklo přes šedesát.

Historický snímek kolonie Na Slatinách, foto: ČTHistorický snímek kolonie Na Slatinách, foto: ČT Jednou z největších byla právě kolonie Na Slatinách, ležící poblíž nově vybudovaného zábavního a sportovního parku Eden. Od počátku 20. let si tam dělníci na levně najatých pozemcích stavěli nouzové příbytky. Jako stavební materiál jim postačilo vše, co jim přišlo pod ruku: bouračkové cihly, stará prkna, lepenka. Vnitřek „domku“ vytapetovali nabílenými novinami a mohlo se bydlet! Ti nejbohatší pak obývali staré vyřazené železniční vagony. Jak říká Karel Čapek ve své povídce Na Rafandě, pojmenované podle lidového názvu této kolonie: „Je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal“. Petr Ryska, autor projektu Praha Neznámá, studoval historii tohoto pražského „slumu“, do kterého pravidelně organizuje komentované procházky. Popisuje, jak se tehdy v kolonii žilo:

Sedmidomky na hranicích kolonie Na Slatinách už „slum“ příliš nepřipomínají, foto: Vojtěch RuschkaSedmidomky na hranicích kolonie Na Slatinách už „slum“ příliš nepřipomínají, foto: Vojtěch Ruschka „Když jim ty pozemky město pronajalo, tak tam nezavedlo ani vodu, ani kanalizaci. Takže tam žili za takovýchto podmínek. Když už měli nějakou studnu, tak byla většinou znečištěná, protože – jak vzpomíná Karel Čapek – jen ty nejlepší z domků měly na zahradě záchodky, kadibudky. Většina domů neměla nic, chodilo se někam na hnůj, vedle studní. Ta situace tedy byla velmi katastrofální. Pražská obec jim tam tedy časem zavedla vodu v podobě hydrantů na nároží. Nakonec jim zavedli i elektřinu. Jenomže přípojka stála asi 500 Kč, což byly obrovské peníze, a řemeslník, který by elektřinu nainstaloval, stál zhruba stejně. Takže pak vznikla taková paradoxní situace, že na ulicích jim už svítila světelná iluminace, ale obyvatelé elektřinu neměli. Napojovat se začali až během 2. světové války, kdy paradoxně nebyl k dostání petrolej.“

Ani za bílého dne

Kolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch RuschkaKolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch Ruschka V podstatě je nemožné odhadnout, kolik lidí kolonii obývalo. Neexistují o tom žádné oficiální záznamy. Za dobu její existence tu bylo registrovaných přes 400 domů, v každém žilo mezi pěti a deseti lidmi. Podle odhadů tu tudíž mohlo bydlet mezi 2500 až 4000 obyvateli. Přestože původně většina obyvatel Slatin pracovala na stavbě či v okolních továrnách, v době hospodářské krize ve 30. letech domky osidlovali především nezaměstnaní. I právě proto měla kolonie nechvalnou pověst, proslula jako místo, kam se lidé báli chodit i za bílého dne. Začaly se o ní vyprávět různé lidové báchorky. Údajně tu v jedné době žilo naráz 13 vrahů. Podle Petra Rysky ale občas lidová tvořivost neodpovídá realitě:

Kolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch RuschkaKolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch Ruschka „Není pravda, že by většina obyvatel na Slatinách byli nějakými kriminálními živly. Byli to normální, obyčejní lidé, jenom byli chudí. Aby si přivydělali do rodinného rozpočtu, tak zřizovali různé přístřešky a přístavky, kde ubytovávali nocležníky. To už ale občas byli lidé, kteří měli nějaké problémy se zákonem.“

Naopak tu i přes bídné podmínky kvetl poměrně bohatý kulturní a sociální život. Vzniklo tu asi osm soukromých a tři družstevní obchody s potravinami:

„Kromě toho tam bylo i řeznictví, podle dalších zdrojů také mlékárna a pekárna, dvě trafiky, dva holiči a asi pět hostinců. V hostinci U Řeháků byl navíc velký sál, kde hráli ochotníci divadlo,“ líčí Petr Ryska a dodává, že po 2. světové válce přibyla i kaple.

“Hanba Prahy“ se specifickým kouzlem

Kolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch RuschkaKolonie Na Slatinách, foto: Vojtěch Ruschka Snad všechny politické režimy usilovaly o zrušení nouzových kolonií, které považovaly za „hanbu Prahy“. U kolonie Na Slatinách se to ale na rozdíl od ostatních tak úplně nepovedlo. Část domů sice byla zbouraná a nahrazená chatkami či garážemi, stále tu ale stojí mnoho trvale obydlených, prapodivných domečků slepených z nejrůznějších odpadních materiálů. A lze tu potkat velmi různorodou směsici lidí: od potomků původních kolonistů, přes zahrádkáře, po ilegální obyvatele a bezdomovce:

„Díky tomu tam vzniká takový mix. Na jednu stranu uvidíte třeba standardní rodinný domek a o kousek dál jsou různé chatrče, rozblácené cesty, smetiště a podobně.“

Na samotné hranici Slatin můžeme nalézt také budovu bývalé Obecné školy. Právě v této škole se odehrával stejnojmenný film Jana Svěráka. Učebny, ve kterých Igor Hnízdo v podání Jana Třísky se svými žáky rozpráví o svých válečných zážitcích, dnes zejí prázdnotou a pomalu chátrají. Jak dlouho škola a vůbec celá kolonie ještě vydrží, zůstává otázkou. V budoucnu by v těchto místech totiž měla vyrůst nová rezidenční čtvrť až pro 30 000 lidí.