Cestujeme Slavné pražské výletní restaurace

Terasy Barrandov, pohlednice ze 30. let 20. století Kde jinde začít návštěvu výletní restaurace, než v její dobové kopii v muzeu. Před prohlídkou výstavy se tu může návštěvník posílit domácí škvarkovou pomazánkou, vařeným taliánem, gulášem nebo chlebem s máslem a zapít to třeba meltou nebo hruškovým moštem. Takové občerstvení si lidé dávali třeba na vyhlídkové restauraci Terasy Barrandov a hrála jim k tomu hudba R.A. Dvorského. Ostatně známý Trilobit bar se objevuje i v mnoha filmech pro pamětníky. Kolik lidí se na Terasy vešlo, to je otázka pro autora výstavy Tomáše Dvořáka.

"Barrandovské terasy byly skutečně velkorysým podnikem. Na kavárenské terasy se vešlo asi 3000 lidí, k tomu musíme připočítat Francouzskou restauraci, Trilobit bar, nějaké salonky, plus ještě koupaliště. Celé to vytvářelo takový rekreační komplex, dobový slogan zněl Za Prahou a přece v Praze."

Co chudáci číšníci, když tyhle komplexy museli oběhat?

"Nebylo to jednoduché. Podle vzpomínek jich tam bylo víc než 70 v letní sezóně a pro ně tu byly takové oříšky. Například centrální budova disponovala velice vyhledávanou vyhlídkou, ovšem vedlo tam relativně úzké schodiště. Když tam číšník šel, tak se musel dobře ujistit, že jeho kolega neběží dolů, aby se náhodou nesrazili. Neméně obtížné bylo vyřizovat objednávky v okolí bazénu, kde bylo nutno seběhnout po železném schodišti umístěném na skále."

Inspirací pro Barrandovské terasy se otci bývalého prezidenta Václava Havla stal pavilon Cliff House v San Franciscu na skále nad Tichým oceánem. Autorem projektu Barrandovských teras je Max Urban, který navrhl i nedaleké filmové ateliéry a vilovou čtvrť. Sláva restaurace na terasách je dnes minulostí. Poslední hosté tu poseděli v roce 1974. Z Trilobit baru, kde flámovaly i hvězdy stříbrného plátna, jsou dnes ohořelé trámy. Barrandovské terasy se možná dočkají rekonstrukce, kterou plánuje soukromý investor.

Šlechtova restaurace ve Stromovce na barevné pohlednici z počátku 20. století Podobně chátrá i další slavná Šlechtova restaurace v Královské oboře, nebo-li ve Stromovce a to od požáru v konce 70. let. Její obnova spolkne přes 180 milionů korun. Počátky restaurace sahají až do sedmnáctého století.

"Roku 1855 byla adaptována zhruba do dnešní podoby a od 90. let tam začala éra rodiny Šlechtů. Celé prostředí bylo velmi přátelské. Bylo příjemné udělat si procházku, sednout si pod stromy a poslouchat koncert. Díky dochovanému plakátu z roku 1903 se můžeme přesvědčit, že koncert začínal už v 6 hodin ráno, což se patrně vztahovalo k tomu, že letní sezóna začínala 1. května, takže to byla doba oslavy jara, ale myslím, že i v té době se žilo víc brzy ráno."

Výletním restauracím se říkalo také 'zelené útulky' Prahy. I v samotném centru byla místa, kde byly zahrady se vzrostlými stromy. Kdy vlastně začaly výletní restaurace v Praze vznikat?

Holečkova restaurace U české koruny u obory Hvězda v Liboci "Je to období přerodu Prahy z provinčního města do evropského velkoměsta a ten se klade do 60. až 70. let 19. století. Souvisí to s tím, jak se v Praze bourají hradby, roste zástavba, přichází noví obyvatelé. Potom se to zrychluje, začátek 20. století je období hojného vzniku restaurací třeba ve vnitřní Praze."

Výletní restaurace jsou umístěné v obrovských prostorách v zahradách a sadech. Na fotografiích je vidět třeba padesát stolů. Co se hostům podávalo?

"Podávalo se asi pivo, ovšem k takovým dnes už zcela zapomenutým součástem jídelních lístků byla třeba bílá káva a chléb s máslem. Tenkrát to bylo velice oblíbené. Kdo si chtěl dopřát, tak si dal třeba vídeňský řízek. To byla taková pochutina, tenkrát nóbl jídlo."

Klamovka dnes Oblibu hostinců jako výletních cílů potvrzují i obecní kroniky. Za vzorový příklad výletního hostince je dodnes fungující pražská restaurace Klamovka na hranici Košíř a Smíchova. Její název souvisí s předchozími majiteli - hrabaty Clam-Gallasy. Jak dodal Tomáš Dvořák, vznikla v roce 1897.

"Vybudoval ji Matěj Hlaváček. To byl sebevědomý podnikatel, který začínal téměř z ničeho. Byl to mistr v cihelně a vyvezl se na takovém stavebním boomu Prahy. Patrně získal značné sebevědomí nebo odvahu ke skvělým počinům. Jednak Klamovku koupil a adaptoval ji na pěknou a velkoryse pojatou výletní restauraci a jednak k ní nechal dovést elektrickou dráhu. Tramvaj měla zabezpečit, že se tam návštěvníci snadno dostanou. Tuto nákladnou věc vybudoval ve své režii, což ho nakonec položilo. Dluhy byly tak značné, že nebyl schopen splácet a nakonec si vzal život."

Restaurace U Veselíků Už od dob Rakouska-Uherska chodili Pražané také do Divoké Šárky, kde byla příroda skoro netknutá. Kaňon s potokem, lesy a louky na kterých se pásly ovce. 30. léta minulého století změnila šárecké údolí v oblast rekreace. V zahradní restauraci U Veselíků hrála živá hudba, pořádaly se tu módní přehlídky a vzniklo i první koupaliště na Šáreckém potoce, uvedl autor výstavy Tomáš Dvořák. Během cesty mohli výletníci potkat až 40 restaurací.

"Tam se do dnešních dnů dochovala restaurace Veselíka, tak zvaný Dívčí skok, který spolu s dobovým koupalištěm vytváří rekreační areál, kde si můžeme tu dobu minulou představit. Ale nebyla jediná. Například restaurace Čertův mlýn byla zajímavá tím, že se nacházela v bezprostřední blízkosti na svou dobu obřího letního divadla. To byla scéna Národního divadla. Těšila se velkému zájmu, jako celá řada dalších podniků, o kterých se toho moc nemůžeme dozvědět, protože se za nimi bez nějakých stop zavřela voda."

Foto: Muzeum hl.m. Prahy