Cestujeme po Česku Děčín

I když to není na první pohled patrné, více než polovinu území Děčína pokrývají lesy - a to zhruba 60 procent. Na pravém břehu Labe se nad městem tyčí zámek, na opačné straně řeky pak ve čtvrti Podmokly najdete jedinečnou ukázkou městské secesní architektury se širokými třídami z období průmyslové revoluce. Zámek, který teď prochází rozsáhlou rekonstrukcí, dosáhl největšího rozkvětu v 17. až 19. století. Tehdy zde působil hraběcí rod Thunů a rádi sem zavítali vědci, umělci i politici. Například Josef Dobrovský, Josef Jungmann, či Fryderyk Chopin, který zde zkomponoval svůj valčík Asdur zvaný "Děčínský". Antonín Mánes byl u Thunů učitelem malířství, pobýval zde i sir Walter Scott. Určitě i oni se procházeli v Růžové zahradě, která je, jak uvedla Hana Kozáková, přímo v centru města.

Děčín "Je to zdejší rarita. V období rozkvětu růží je tam nádherné posezení, příjemná procházka. Neřekla bych, že někde jinde se s tím setkáte."

V Růžové zahradě je i tzv. salla terrena, což je přírodní hudební salónek. Rozsáhlé rosarium tu založil zahradník František Jošt a koncem 19. století se zde pěstovalo na dva tisíce druhů růží. Za zmínku stojí nejen zámek, ale i děčínské podzámčí, které s ním tvoří jeden celek. Například ze zámku se na náměstí dostanete tzv. Dlouhou jízdou, což je téměř tři sta metrů dlouhá cesta ze 17. století, kterou lemují zdi s různými výklenky.

Další zajímavostí Děčína je Pastýřská stěna. Přímo na skále je tu zoologická zahrada, jejíž hlavní předností je, kromě vzácných druhů zvířat, právě její poloha. Najdete tu i romantický zámeček z roku 1905.

"V současné době je to přestavěno na restauraci a v podstatě je to taková turistická návštěvní atrakce. Nemůžete to minout. V noci to svítí široko do kraje ze skály a ve dne se to zase vyjímá tím, že je to taková bělounká stavba na skále."

Děčínský erb V centru děčínského náměstí stojí tak, jako skoro ve všech městech, kašna, kterou zdobí kamenný květ. Ale nebylo tomu tak vždy. V 19. století tu sochy znázorňovaly pověst o vysvobození dívky, zakleté do pramene v Loubské rokli. Sochy byly bohužel v roce 1943 zrekvírované pro válečné účely.

A pokud by jste se chtěli na město a jeho okolí podívat z výšky, můžete navštívit rozhlednu na Děčínském Sněžníku. Nejvyšší stolová hora České republiky lákala vždy turisty i umělce. A jak dodala Hana Kozáková, kdysi sem zavítali i členové saské královské rodiny.

"Je to letitá rozhledna, která je součástí sítí rozhleden, které v celém regionu najdete. Rozhled je tam takový, že za příznivého počasí, se říká, že vidíte až do Prahy."

Děčín sužovaly vždy povodně a právě k nim se vázala řada legend a pověstí. Jedna z nich se vztahuje k Pastýřské stěně a jak se dozvíte od Viléma Faltýnka, předzvěstí povodně bylo zjevení tajemného ovčáka.

Pastýřská stěna "V protějším děčínském hradu žil tehdy rytíř Jakub, který rád holdoval lovu a vydatnou večeři zaléval dobrým vínem. Jednou v noci ho probudilo ostré zelenavé světlo, které přicházelo právě z těchto míst. Překvapený šlechtic nevěřil svým očím: Z temene skály se vznášelo bělostné ovčí stádo, za nímž kráčel obrovský ovčák v bílé haleně, doprovázený dvěma černými psy s ohnivýma očima. V ruce držel zeleně světélkující hůl. Pak se ovce jako obláčky snesly k úpatí skály, psi ulehli, a také ovčák se posadil když natáhl nohy, sahaly mu až k nedaleké řece Labi. Ze své kazajky vyňal flétnu a začal hrát zvláštní srdceryvnou píseň, ze které se ozývalo skučení a kvílení všech možných přírodních živlů.
Rytíř Jakub cítil, jak mu na čele vystupuje studený pot, ale přízrak po chvíli zmizel. Znovu se však vracel po celý týden jako zvláštní způsob varování, proti němuž byl člověk bezmocný.
Sedmého dne, právě na den sv. Václava, se snesla nad krajem veliká bouře s průtrží mračen, řeka se vylila z břehů a smetla celé děčínské podhradí. Spoustu lidí připravila o majetek, někteří zaplatili i svými životy. Východisko z nouze našla až jistá žena, která se rozpomenula na svěcený obraz, který pak nejstarší z děčínských kmetů vhodil z hradu do rozbouřené řeky.
Ve chvíli, kdy jej proud strhl, bouře náhle utichla a vody začaly postupně opadávat. Nad skálou se znovu rozsvítilo zelené světlo a nad městem se ozvaly zvuky pastýřovy flétny, jehož píseň však už nikoho neděsila. Na místě, kam voda odnesla zázračný obraz, pak založili kostel sv. Václava. A aby nebyl všem zázrakům úplný konec, některým lidem se záhadný bílý pastýř, hrající na flétnu, zjevoval i po těchto pohnutých událostech. Vysedával stále na stejném místě a díky tomu se zrodila další pověst o tom, že vlastně hlídá obrovské poklady, které jsou ve skále ukryty. Přístupné jsou každoročně pouze o Štědrém večeru, ale nesmí vás překvapit půlnoční zvony."