Kalendárium

27-11-2010 08:00 | Martina Bílá

V kalendáriu se tentokrát dozvíte, jak vznikaly povídky Němé barikády, odkdy má Česko svého zástupce na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO nebo kdy Plzní zněla věta: Lomikare, Lomikare, do roka a do dne...

Stáhnout: MP3

Jan DrdaJan Drda Spisovatel Jan Drda zemřel před 40 lety, v paměti čtenářů zůstává především jeho Němá barikáda. Právě o ní vyprávěl v roce 1966 v rozhlasovém pořadu:

"Každá ta povídka má své skutečnostní jádro. Takové věci, které na mě silně působily, které jsem sám za okupace zažil, dostal se do jejich blízkosti nebo jsem je slyšel od někoho vyprávět, jsem zachytil v tom prvním tvaru jako povídky. Třeba ta povídka Vyšší princip o těch popravených septimánech...to se odehrálo v Příbrami, kdy jeden chlapec ze septimy namaloval v dějepise Hitlerovi fousy, tu stránku vytrhl a hodil to do školních kamen a odtamtud to vytáhl jeho spolužák, sny vlajkaře, udal to. Na základě toho pak ti chlapci byli zastřeleni."

A co taková povídka, kterou děti taky dobře znají, která se jmenuje Včelař, také se opírá o pravdivý příběh?

"Ano, toho Včelaře jsem psal jako posledního z celé knížky. Mně někdo vyprávěl takovou historii, která se stala tuším někde v jižních Čechách nebo na jihu Vysočiny. Mně to někdo vyprávěl jako velkou legraci, že gestapáci hledali tajnou vysílačku, ta byla ve včelíně. Oni se ve své zpupnosti nedali práci s tím, aby se opatrně do toho včelína podívali, ale ty úly pokáceli. Pokáceli asi deset úlů, teď v každém úlu jedno včelstvo, to má tak 60 tisíc jedinců, to znamená, že přivedli do zuřivosti více než půl milionu včel. Ty včely je pak honily po vesnici a neskončilo to, dokud ti gestapáci nenaskákali do rybníka..."

To je sice veselé, ale ta povídka vůbec není veselá...

"Ale já jsem tu povídku chtěl původně právě tak napsat."

 

Minulý týden byly na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsány masopustní průvody z Hlinecka. Dostalo se také na sokolnictví, které navrhovalo ještě 10 dalších zemí. Česko už jednoho pouze svého zástupce na seznamu mělo, slovácký tanec verbuňk. Tancovali jej původně odvedenci na vojnu, vysvětlil Radiu Praha etnolog Josef Pavlištík:

"Když se ještě násilně verbovalo na vojnu, tak šlo o projev vzdoru a trochu i zoufalství těch chlapců. Má ale i řadu jiných funkcí, je to projev vitality a na druhé straně i radosti, když se verbovalo při hodech a tanečních zábavách. Chlapci se samozřejmě předváděli jako vynikající tanečníci. Má to ale i trošku erotický podtext."

Verbuňk byl na seznam UNESCO zapsán před 5 lety.

 

Několik historických postav vděčí za to, že dodnes neupadly v zapomnění, jen knihám Aloise Jiráska. I když v nich vždycky vše jistě neodpovídalo vše skutečnosti. Je to případ i Jana Sladkého Koziny, kterého známe z románu Psohlavci jako neohroženého vůdce Chodů při vzpouře proti vrchnosti - Wolfu Maxmiliánu Lammingerovi. Pokud i my zůstaneme u pověstí, tak legendární Kozinova výzva zazněla před 315 lety. Tehdy byl Jan Sladký Kozina v Plzni oběšen. Pravdou na všech těch barvitých legendách je, že Chody nenáviděný Lomikar se opravdu před "súdnú stolici boží" odebral ani ne rok po Kozinovi, na začátku listopadu 1696.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace