Kalendárium

Rekonstrukce bitvy ve Slivici, foto: www.muzeum-pribram.cz Uvádí se, že poslední výstřely II. světové války na našem území a prý také v Evropě, padly v noci na 12. května 1945 ve Slivici nedaleko Milína na Příbramsku. Patřily bitvě, kterou i přes podepsanou kapitulaci svedli ustupující Němci, snažící se probít do amerického zajetí, s Rudou armádou. Událost dodnes připomíná pomník vítězství a konají se také rekonstrukce bitvy, která vstoupila do dějin.

Před 130 lety se v Novém Městě na Moravě narodil sochař Jan Štursa. Jedním z nejslavnějších děl někdejšího Myslbekova žáka je Raněný. Na to, jak vznikal, vzpomínal v rozhlase sportovec, který kdysi stál Štursovi modelem.

'Raněný' "Ta skica vznikla následujícím způsobem, aspoň co mě říkal mistr Štursa. Byl myslím v patnáctém roce na vojně v Haliči a jak postupovali dopředu, tak viděl, že jeden voják, mladík to byl, dostal kulku přímo do hlavy, upustil kvér a zvedl ruce a padal. A tento moment, jak mi sám říkal profesor Štursa, na něj tak zapůsobil, že si tam hned udělal do toho skicáku tu skicu, a tak vznikl Raněný. Štursa tedy hrozně nenáviděl válku.

Jednou po cvičení přišel ke mě Eman, tedy Hervert, a povídá mě: ´Poslechni, Vildo, sochař Štursa hledá už přes půl roku nějakýho sportovce, který by mu stál na sochu raněnýho.´ A profesor Štursa mně vzkázal, abych k němu přišel. Teď nevím, který den to bylo, jenom vím, že zrovna ten den byly velký herecký slavnosti v Praze. A potom odpoledne jsem k němu zašel. Štursa mě prohlíží, zepředu, zezadu, chodí pořád po pokoji, potom jsem musel jít ke světlu, aby na mě lepší viděl. Stále nic neříkal. Potom za chvíli povídá: ´Dejte ty ruce nahoru!´ A jak jsem je dal nahoru, tak Štursa vykřikl: ´Jo, jo, bude to dobrý! Stoupněte si pokud možno na špičky a dělejte, jako byste padal.´ Tak jsem se to snažil udělat a Štursa řekl: ´No, takovýhle nohy jsem ještě neviděl, jak jste k nim přišel´ Já jsem říkal: ´No, pane profesore, to je asi od té hlavní disciplíny, při boxu se musí hlavně skákat šňůra, tak asi od toho to mám tak dobrý, poněvadž musím stále pracovat, jak při tréninku, tak i potom boxuju většinou na špičkách.´ Potom Štursa říká: ´Pane Hofreiter, já vás přijímám, jak dlouho to bude trvat nevím, asi počítám tak rok, půldruhého roku nejvíc.´ Musel jsem se zaručit, že každý den budu ráno v devět hodin v ateliéru a že mu neodejdu do té doby, než ta socha bude hotová."

Před 155 lety vydal nakladatel Jaroslav Pospíšil první sešit díla, které se o mnoho let později stane pro někoho symbolem školní povinné četby, pro jiného knihou srdce. Babička Boženy Němcové vyšla poprvé v Praze a byla rozdělena do čtyř sešitů. Od té doby už stěžejní dílo Němcové vyšlo nesčetněkrát, bylo přeloženo do mnoha jazyků a Ratibořice, kde se kniha odehrává, jsou po celý rok cílem turistů, toužících alespoň nahlédnout do mlýna, na Staré bělidlo nebo se zasnít u Viktorčina splavu.