Lidický památník láká návštěvníky kontroverzní propagační kampaní

'Total burn-out of Lidice'

Total burn-out of Lidice (Úplné vypálení Lidic) - to je internetová stránka, která předstírá, že obsahuje hru simulující vypálení středočeské obce německými nacisty v roce 1942. Hned po svém spuštění vzbudila tato internetová stránka, která ve skutečnosti upozorňuje na tragickou historii Lidic a zve do tamního památníku, velmi rozporuplné reakce: od naprostého odmítnutí až po nadšení. Více se dozvíte od Martiny Lustigové.

Údajná počítačová hra vypadá na první pohled velmi cynicky. Člověk sedící u počítače, se dozví, kolik dostane bodů za zastřeleného Čecha nebo za vypálený dům. Na následující stránce si vybere zbraň. Pak se ale "hra" zlomí: na obrazovce se objeví nápis "Na co si to tu hraješ?! V Lidicích to nebyla hra, ale realita." A následují děsivé obrázky vypleněné obce a informace o počtu obětí. V tu chvíli každý pochopí, že nejde o hru ani o propagaci nacismu, ale o podporu památníku v Lidicích. Jak podotýká jeho ředitel Milouš Červencl, kampaň je zaměřena hlavně na mladé lidi, kteří mají o druhé světové válce jen velmi malé znalosti: "Ten šok, který tam je, je opravdu velkým šokem. A především starší generace ho těžce nese. Z celé republiky mi přišlo ohromné množství mailů, většinou od mladých lidí, tj. takzvané cílové skupiny. Všichni gratulují, pějí ódy, radí, jak prodloužit některé sekvence, jak je zvýraznit a přitvrdit. A řekli: ´Ano, to je ono. Jinak je to všechno nuda. My jsme o Lidicích nevěděli.´ A řada z nich píše a říká: ´Přijedeme se podívat. My jsme vůbec nevěděli, že v Lidicích něco je. My jsme vůbec nevěděli, kde Lidice leží, nám to nikdo neřekl. My jsme věděli jenom o Terezínu.´"

Člověk, který sedí u internetu, zažije opravdu obrovský šok. Co takový šok mladým lidem přinese? Na to jsme se zeptali psycholožky Ilony Gillernové: "Je-li to myšleno, aby se tímto způsobem s těmito informacemi potkaly děti, tak já bych takovou formu asi nevolila. Samozřejmě záleží také na věku dětí. Myslím si, že každé dítě v určitém věku má určitou možnost, jak se s těmi informacemi seznámit. Já myslím, že děti by všechny tyto informace znát měly. Ale myslím si, že takovým šokem, že to dítě nalákáme na jakousi hru a pak mu to tam naservírujeme hodně natvrdo, to není dobrá cesta, jak jim informace předat."

"Bylo by jednodušší, kdyby školství fungovalo tak, jak v těchto oblastech fungovávalo. A možná, kdyby se do osnov dostala i návštěva Lidic, Terezína, Ležáků a podobných míst, a my bychom tady organizovali jenom kvalitní prohlídku a předávali informace o lidické tragédii, by to bylo jednodušší, krásnější. Bohužel školství v tomhle podle mého názoru i podle názoru pracovníků školství neplní svoji roli. I když děláme semináře pro učitele a snažíme se, seč můžeme, je to všechno kapka v moři.Takže pokud by ve vztahu k naší historii fungovalo školství, jak má, tak by možná tyto kampaně odpadly. Ale pokud nebudeme šokovat a nepřitáhneme mladé lidi, tak se obávám, že za deset let sem nikdo cestu nenajde, byť tady bude nádherná expozice, byť tu bude nádherně upravené pietní území, byť to bude chlouba evropského formátu, protože Památník Lidice je vnímán mezi šesti nejlepšími památníky civilních obětí v Evropě. Co nám to bude všechno platné, když to bude skanzen, kam se už nikdo nepřijde podívat! Takže proto bohužel tento způsob a já si za ním, i když jsem si nebyl jist od počátku, stojím, i když samozřejmě na sebe svolávám hromy, blesky, hlavně od starší generace."

Milouš Červencl se nemýlil - ostrá kritika na sebe nenechala dlouho čekat. Lidická organizace Českého svazu bojovníků za svobodu takovou propagaci místního památníku odsoudila. Kampaní se sice podařilo vzbudit zájem o lidickou tragédii - jen pro ilustraci, během 36 hodin navštívilo zmíněnou webovou stránku 26 tisíc lidí z osmi zemí světa - pro členy Českého svazu bojovníků za svobodu je ale tato forma upozornění na lidickou tragédii nepřijatelná. A Česká rada pro oběti nacismu vyzvala rovnou ke stažení této reklamy - zvlášť poté, co se na internetu objevila pirátská verze se skutečnou hrou. Pirátská varianta už ale podle všeho nefunguje. Milouš Červencl stažení reklamy odmítá.

"Přiznám se, že jsem ji neviděl, ale zaslechl jsem o ní na Sjezdu historiků. Mě to dosti šokovalo, protože takové téma prezentovat touto formou a v podstatě ho nabízet mladé generaci, kde se právě toto velmi těžké a tragické období snažíme uchovat v paměti nejen národní, ale v takovém obecném povědomí lidí, a zejména mladé generace, to odmítám." Historik Oldřich Tůma přistupuje k tématu o něco smířlivěji: "Já se v žádném případě nepovažuji za odborníka na moderní komunikační strategie a na internet a tyto věci. Ke všemu jsem tu samotnou věc neviděl, jenom jsem o ní četl. Ale upřímně řečeno, připadá mi, že to je sice asi šokující, že ty první obrázky musí mnoho lidí rozzlobit, a právem, ale celý ten nápad se mi, s tím, že jsem to neviděl, nezdá špatný. A možná, že to opravdu může uživatele internetu, který na to narazí, přimět k nějakému zamyšlení, které původci tohoto nápadu očekávají. Takže já bych se asi zdržel zákazů."Ředitel památníku říká, že tímto stylem chtějí přilákat mladé lidi. Myslíte si, že ten šok mladé lidi osloví? "S těmi všemi výhradami, že tomu vůbec nerozumím, si myslím, že je možné, že je to osloví. Je to asi jedna z forem, jak mimo tradičních knížek a dokumentárních filmů, které třeba dětem promítají ve škole, ale ony se mezitím koukají do mobilu a hrají si, je opravdu zaujmout," soudí Oldřich Tůma.

"My jsme vázáni mediálními prostředky, které máme k dispozici. Kromě webových stránek a nějakých kampaní je to především celostátní a regionální tisk a televize. A nám se podařilo udělat jedinou kampaň, to bylo v souvislosti s otevíráním muzea 10. června letošního roku v rámci pietní vzpomínky. Ta kampaň byla docela rozsáhlá, ale nakonec efekt z ní byl mizivý, protože právě mladá generace denní tisk většinou nečte, na večerní zprávy se nedívá. Takže všechna tato úsilí končí poměrně nezdarem. A když třeba děláme průzkum, jak je oslovují naše hezké a dobře zpracované webové stránky, tak řeknou: ´Lidice? To je nuda. Proč bych tam měl surfovat? To mě nezajímá!´ Takže takhle dopadají kampaně. A to víte, víc možností také nemáme, protože finanční prostředky jsou omezené, jako to u státních příspěvkových organizací bývá, na což si ale nestěžuji, protože se hledají jiné způsoby. Jestli je tento nejvhodnější, nechť posoudí odborníci sociologové, psychologové, pedagogové.Ale já si myslím, že informovanost o Památníku Lidice je teď výrazně větší, protože minimálně těch 20 tisíc návštěvníků za prvních třicet hodin už ví, že Lidice existují, že se tady vraždily nevinné oběti, že Lidice jsou ve středních Čechách a že se celá ta událost týká druhé světové války. Protože děti dneska ani nevědí, že byly dvě světové války, děti ani nevědí, že byly nějaké české oběti."

A na závěr si připomeňme smutná čísla. 173 mužů bylo v Lidicích 10. června 1942 zastřeleno. Ženy a děti byly převezeny do Kladna, kde od sebe byly násilně odtrženy. Kromě dětí, které byly vybrány na poněmčení, a dětí do jednoho roku, byly ostatní otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech. Ženy byly převezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Kvůli nacistickému řádění zemřelo 340 lidických občanů. Po skončení války se vrátilo 143 žen a po delším pátrání i 17 dětí.