Úvahy o samostatném státě změnila první světová válka

Foto: Lidové noviny

Úvahy o samostatném státě byly v 19. století jen okrajovou politickou záležitostí. Čeští politici do první světové války neuvažovali o vzniku samostatného českého státu, ale o tom, že budou součástí Habsburské monarchie, ale chtěli více práv a větší politický vliv. Samostatný stát měla v programu jen malá politická strana, která byla nevýznamnou částí politického spektra. Jak uvedl historik Jaroslav Šebek, vše změnila první světová válka.

Milan Rastislav Štefánik,  foto: Wikimedia Commons,  Public Domain
"Tehdy se začalo ukazovat, že německá národnost začíná uvažovat o větší dominanci, i v rámci českých zemí. A to vedlo k tomu, že se začalo měnit naladění i mezi českými politiky. Navíc tady byla i zahraniční akce T. G. Masaryka, který od roku 1914 sbíral podporu pro československý stát. Ale je to samozřejmě reakce na vývoj v době po vypuknutí první světové války. Masaryk potřeboval získat zahraniční uznání pro tuto myšlenku. A v tom mu hodně pomohl Milan Rastislav Štefánik, který měl kontakty na aristokratické salóny, měl kontakty do vládních míst ve Francii a to mu v podstatě umožňovalo, aby i tam uvedl T. G. Masaryka. Ten se tedy začíná setkávat jak s francouzskými politiky, tak s politiky Velké Británie, dostává se do Ameriky, jedná i v Rusku. A tady se vytváří základ pro to, že nakonec tyto rozhodující mocnosti, které bojují proti Rakousku-Uhersku a proti Německu, dají souhlas k tomu, aby vzniklo Československo. A je třeba také říci, že Masaryk začíná organizovat velmi silnou i bojovou sílu v podobě československých legií, které se zapojí do boje po boku států Dohody, a tím získá další argument pro to, aby tento stát vznikl. To je trošku podobné i v případě vzniku Polska. Polsko je fakticky v ještě horší situaci, protože defacto neexistuje, takže i maršál Pilsucký, tvůrce polského státu musí nejprve vyjednat uznání mezinárodní a pak i argumentovat vojenskou silou Poláků."

Jaroslav Šebek,  foto: Dominika Bernáthová
Se vznikem Československa samozřejmě vyvstal i problém menšin. Byla tu menšina německá a maďarská. Měl Masaryk představy jak situaci řešit? Podle historika Šebka uvažoval o tom, že v demokratických poměrech bude možné všechno vyřešit diskuzí a dialogem, že se situace uklidní. Jak reagovali představitelé německé menšiny na vyhlášení republiky?

"Pro Němce to byl šok, když byl vyhlášen československý stát, protože oni se najednou fakticky ocitli z pozice velice silného národa národa monarchie v pozici národnostní menšiny Československa. Proto hned 30. října se němečtí poslanci z českých zemí, kteří byli zvoleni do rakouského parlamentu, ustavili jako Německé národní shromáždění a dali najevo, že v tomto státě zkrátka být nechtějí. Pak to mělo i ty konsekvence, že během října a počátkem listopadu vznikají separatistické provincie v těch regionech, kde žili Němci a poslední z těchto provincií se teprve až v prosinci 1918 dostává pod kontrolu československé vlády. Ale vůbec ten nejhorší moment v česko-německých vztazích na počátku republiky přijde 4. března 1919, kdy dojde při demonstracích německého obyvatelstva ke střelbě do civilistů a výsledkem je 50 mrtvých."

Tomáš Garrigue Masaryk,  foto: ČT
A jak společný stát vnímali na Slovensku? Objevovaly se tam tendence mít vlastní stát už v této době?

"Západní mocnosti nechtěly několik malých státu ve střední Evropě, ale větší celky, takže Masaryk i za tímto účelem vytváří konstrukt československého národa. A to samozřejmě bylo účelné, protože to odůvodnilo Masarykův politický projekt, ale v podstatě se do tohoto národa dostaly dva ne úplně kompatibilní celky. Češi byli průmyslový národ, byli silně urbanizováni. Slovensko bylo spíše agrární a byla to méně urbanizovaná země, což jsou sociální a ekonomické rozdíly. Ale musíme také zde připomenout i rozdíly v mentalitě, protože Češi byli sekulární, zatímco Slovensko bylo silně religiózní. A začaly tyto překážky na sebe narážet. A to vedlo k tomu, že se posilovalo na Slovensku vědomí po národní autonomii a současně se objevovali i náznaky, že by bylo možné vytvořit samostatný stát."

Konference v Saint Germain,  foto: Public Domain
Definitivně byl československý stát potvrzen Versailleskou mírovou konferencí v roce 1919, a následnými konferencemi v Saint Germain a Trianonu. Hlavní však bylo dohodnuto už ve Versailles, kde bylo dohodnuto, že Československo bude mít nejenom Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus. Politici nově vzniklého státu se od počátku protýkali s několika problémy, dodal historik Jaroslav Šebek.

"Určitě to byly národnostní problémy. Já jsem zmínil ten vyhrocený vztah s Němci, to byla samozřejmě první velká překážka pro československý stát. Dále pak musela Československá republika hájit svoje hranice proti Maďarsku, protože část slovenského území se dostalo opět pod maďarský vliv, i když ta územní expanze Maďarska byla vyhlašována za komunistickou revoluci v podobě Slovenské republiky rad, vznikl stát, který měl být pod kontrolou Maďarů. A samozřejmě nelze přehlédnout ani velké sociální problémy, které tehdy existovaly, protože tento stát byl rozvrácen válkou. Musíme si uvědomit, že to nadšení 28. října nebylo jenom nad tím, že vznikl samostatný stát, ale bylo hlavně nadšením nad tím, že končí ta brutální čtyřletá válka. Lidé totiž už neměli ani co jíst, zásobování bylo v rozvratu, ekonomika byla v rozvratu, chyběly byty. Dá se říct, že toto byly velké, vážné problémy, které musela republika hned v počátku řešit."

Českoslovenští vojáci v převážně Němci osídlené Krásné Lípě,  foto: Public Domain
Do jaké míry dokázalo Československo vyřešit vztahy s národnostními menšinami?

"Já si myslím, že Československo mělo velice liberální zákony na ochranu menšin. Například německá menšina měla svoje školy, dokonce svoje univerzity, mohla se tedy rozvíjet intelektuálně. Ale samozřejmě byly tady problémy, které pramenily z toho, že například mnozí Němci nebyli součástí státní služby. To znamená, že například v ryze německé vesnici v pohraničí byl český poštmistr, nebo tam byl jiný český úředník jenom v ryze německé vesnici, který třeba ani nemusel umět německy, ale šlo o to, že v této oblasti neměl toto státní místo Němec. Takže to byl jeden z velkých problémů, které se nedařily naší vládě řešit, a které pak byly zdrojem národnostního napětí ve 30. letech, kdy se najednou zjevil v Berlíně hnědý diktátor, který najednou ukazoval Němcům, že mohou znovu dosáhnout té národní velikosti," uvedl pro Radio Praha historik Jaroslav Šebek.